Je mnoho mladých lidí toužících zkusit svět za hranicemi, něco nového, najít své limity… Tak to má i Zita Medveďová – stylistka, která si vyzkoušela život v Miláně, Sao Paolu, L.A. a nyní je jejím domovem NYC. Zita žila pět let také v Praze, kde působila jako fashion editor v československém Vice magazínu.
Do Prahy jsem přišla ve svých 19 letech. Začlenit se do módního světa české metropole, když pocházíte z malého města a nikoho tu neznáte, se zdá ze začátku nemožné. Pak za mnou do Prahy přišel i návrhář Michael Kováčik a prožívali jsme to spolu. Dnes jsme už oba, zdá se, prolomili ledy a věnujeme se tomu, o čem jsme snili. Myslím si, že právě v takových obdobích vznikají skutečná přátelství.
Jak tedy může někdo nový, z venčí, proniknout do hodně uzavřených fashion kruhů?
To, že jsem se zároveň věnovala modelingu, mi pomohlo s kontakty. Mám ale v sobě odhodlanost, které za všechno vděčím. Když ucítím příležitost, nenechám ji utéct. Tak to bylo, i když jsem dostala návrh z Vice zastávat pozici fashion editorky. Neměla jsem dokončený ani bakalářský ročník, ale to mně neodradilo a tři dny jsem zavřená doma psala koncept pro módní rubriku. Jsem perfekcionistka. Když mám něco odevzdat na čas, tak ani nespím. Svoji práci miluji.
Co je podle tebe důvod, že to tuhle generaci táhne stále pryč
z domova?
Naše generace si nepamatuje komunismus, ale je vychovaná generacemi, které v něm žily. To může u mladého člověka na Slovensku a v Čechách způsobit uzavření se nebo zakrývaní své pravé identity. Každý z nás se s tím vyrovnává jinak. Lidi se často bojí vykročit ze své komfortní zóny a to jim brání v prožívaní. Je to asi tak, jako kdyby jsme kolem sebe postavili zeď a za ni už nevidíme a nechceme vidět.
Jaká byla tvoje první cesta do USA?
Vždy jsem vědela, že chci žít v NYC. Před trěmi lety jsme tam byla na léto na kurzu stylingu na FIT . Nejdřív to byla pořádná makačka, vůbec jsem si neuměla představit, co dělat dál. Lidi tam totiž mají fakt hroší kůži. Co se týče kurzů, jsou dobré v tom, že vás naučí jak pracovat v programech, jak hledat zdroje, a měly by vás taky naučit přístupu k práci. Styling je zaměstnání, které obnáší více schopností, ne jenom kreativitu. Na kurzech, které jsem absolvovala, se mi nesnažili vnutit styl, který mám jako stylistka mít. Myslím si, že to je něco, co má mít každý stylista v sobě a postupně si svůj styl dotvářet. Princip je stejný jako u malíře. Pokud nevíš techniku a nevíš, kde můžeš svoje obrazy prodat, tak se neuživíš.
Co je na životě v NYC nejtěžší?
Nejtěžší je pochopit, že pokud se nepřizpůsobíte rychlosti města, nemáte proti němu šanci. Obnáší to různé střety, které musíte emocionálně překonat, aby jste je pak mohli pochopit a něco s tím udělat. Je tu hodně talentovaných lidí, kteří se umí prodat a většina z nich jsou ještě k tomu workoholici.
Co je podle tebe největší rozdíl při práci ve fashion byznysu u nás a v USA?
U nás jsou lidi více zvyklí míchat osobní záležitosti s prací. Často neumí být nad věcí. V New Yorku si lidi drží svou profesionalitu. Jsou vždy připravení, příjemní, přijdou na čas a vydají ze sebe 100 %.
Jak vnímáš jako stylistka americkou módu?
Móda v Americe sa dělí na L.A. a New York. L.A. je komerční a New York progresivní. Kdo v módě hledá spíše historii, měl by zůstat v Evropě.
Máš pocit, že se trendy určují právě tam, nebo jsme na tom v Evropě s estetikou lépe?
Trendy neurčuje žádná krajina. Vybírá je skupina povolaných lidí, která hledá inspiraci pro nové trendy po celém světě, a potom je prodává návrhářům a dalším. Například Japonci jsou často inspirací, a proto patří ke světovým trendsetterům. Ale protože většina světových celebrit a topmodelek žije v USA, je logické, že máme pocit, že trendy přichází z USA. Trend však může příjít i od jediného návrháře, fotografa či editora, který pro svůj magazín vybere konkrétní looky z celé přehlídky. Všechny kampaně, editorialy, hudební videa a celebrity oblíkají stylisté. Proto je stylista zároveň trendsetter.
Co je pro tebe největším rozdílem v práci stylistů v USA a doma? Mají to zahraniční stylisté lehčí?
V přístupu a možnostech. U nás je práce pro stylisty málo a není dostatečně ohodnocená. Porovnávám však města s obrovským rozdílem ve velikosti módního průmyslu. V New Yorku je nekonečně možností a stejně tak zdrojů inspirace. Všeobecně je největší rozdíl v tom, ze u nás lidi tak nějak čekají, že se věci stanou. V NYC na vás nikdo nečeká. Lehké to není nikde.
V čem vidíš hlavní nedostatek u mladých kreativních Čechů nebo Slováků?
Mnoho našich fotografů fotí stejné věci, co viděli někde jinde, změní jenom retuš a barvy. Aniž by se věnovali rozvíjení svého stylu, chtějí na takových fotkách jen vydělat. To ale není umělecké vyjádření fotografa v módě. Vím, že je těžké věřit si, když ve vás na začátku nikdo nevěří, ale určitě je to cesta. To považuju za asi největší slabost mladých lidí. Strach překračovat své hranice a nepochopení umění celkově.
Je něco, co naopak jako národy máme a může to být naše výhoda v „konkurenčním boji“ ?
Určitě. Stačí se podívat na práci Michala Pudelky, který často čerpá inspiraci z našich tradicí.
Na jakou práci jsi zatím nejvíc hrdá a co plánuješ do budoucna?
Jsem hrdá na časy ve Vice. V oblasti kultury je zdrojem inspirace po celém světě. Americký Vice představuje témata, která konfrontují tabu a ukazují problémy naší společnosti. Má surovou naraci. Představuje věci takové jaké jsou, bez falešných a předstíraných obrazů a informací. Americký Vice je jedním z vedoucích informačních zdrojů, které přináší aktuální události ze světa. U nás je ale stále přitažlivý jenom pro menšinu.
Také jsem hrdá na spolupráci s brazilskou značkou Sumemo, jejíž tváří jsem se stala v roce 2012 společně s Mateusem Verdelhem. Značka reprezentuje postoj lidí z ulice. Jsem vděčná, že si mě Sita Abellan vybrala jako osobní stylistku přes fashion week v New Yorku. Sita je hlavní múzou Jeremyho Scotta a Rihanna si ji vybrala do svého klipu ‚BBHMM‘. Za nejzajímavější spolupráci v Praze považuji tu s Adamem Holým.
V budoucnosti se chci posunout z pozice stylistky na art directorku, věnovat se stylingu celebrit a založit si vlastní značku plavek. Kromě módy bych se chtěla věnovat focení jiných kultur a věnovat se aktivitám kolem opuštěných dětí. Brzy mě čeká i má první výstava v New Yorku.
