V kontextu naší společnosti často řešíme, jaký má móda vliv na společnost, jak jí prožíváme na individuální rovině, jak se jí podřizujeme, jak si ji užíváme, jak ji někdo miluje a někdo zatracuje. V módním průmyslu, zvláště v té části výroby, která se nazývá CTM (cut, make trim – ustřihnout, vyrobit, začistit) se často setkáváme s pojmy jako minimální mzda, fair trade, pracovní podmínky, sweatshop. Módní průmysl vyrábí své produkty téměř stejnými technologiemi už přes sto let. Nic se nezměnilo, nezautomatizovalo.
Kde je potřeba něco ušít, je potřeba lidských rukou. Kde je potřeba ušít velké množství oděvů v krátkém čase, vzniká sweatshop. Sweatshop je pojem starý již přes sto let a původně vznikl ve Velké Británii a ve Spojených Státech. V současné době se tento termín používá spíše ve spojitosti se zeměmi třetího světa, kde špatná ekonomická situace místních lidí umožňuje vznik tohoto typu manufaktur. Sweatshopy mají již své místo v naší globální společnosti. Pokud byste chtěli vědět více o tom, jak se k této problematice postavit, poslechněte si dva názory ZDE. Více o podmínkách práce ve sweatshopech můžete vidět i v ukázce z filmu China Blue.
Název sweatshop dostává svému doslovnému významu: lidé se tu doslova potí, aby vydělali na živobytí. Realita je však taková, že jejich platy nedosahují ani minimální mzdy a někdy dokonce není proplacena vůbec a přitom podmínky, ve kterých zde lidé pracují, jsou (a to nepřeháním) nelidské. Jako pro Phan. Je jí 22 let a pracuje jako švadlena v Thajské textilce. Takto popisuje svou práci:
„Pracujeme od osmi od rána do oběda, pak máme hodinovou pauzu. Po obědě pracujeme od jedné do pěti. Každý den pracujeme i přesčasy, ty začínají v 17.30. Během vrcholné sezóny, kdy je nejvíce objednávek, pracujeme až do dvou nebo do tří do rána. Ačkoliv jsme vyčerpané, nemáme na výběr. Nemůžeme odmítnout pracovat přesčasy, protože náš základní plat je příliš malý. Když si chceme odpočinout, vedoucí směny nás nenechá a přinutí nás pokračovat v práci.„
Reportérka Australské televize, která zpracovávala téma módní produkce v Bangladéši , hledala, kde jsou vyrobeny oděvy předních světových značek. Když se, i proti vůli těchto brandů, dostala do míst, kde se oblečení vyrábí, popisovala mizérii, dlouhé pracovní směny, ubohé odměny a špatné zacházení v případě, že normy nebyly splněny. V nejhorších případech se jednalo dokonce o násilí a vyhrožování žalářem:
„Pracovníci jsou zavíráni, biti, mučeni… sexuálně obtěžováni, pořád dokola. Je to strašný sweatshop.“ *informace čerpána z:http://www.abc.net.au/4corners/stories/2013/06/25/3785918.htm
Z listiny základních lidských práv a svobod jsem pro vás vypsala, všechna práva porušována ve sweatshopech: právo na bezpečnost, právo na uznání, právo na ochranu proti diskriminaci, právo na svobodu shromažďování a sdružování, spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, nárok na spravedlivou a uspokojivou odměnu zajišťující živobytí, právo zakládat odborové organizace, právo na odpočinek a zotavení, rozumné omezení pracovních hodin, právo na pravidelnou placenou dovolenou, zabezpečení v nezaměstnanosti, při pracovní nezpůsobilosti, právo na vzdělání, právo se svobodně účastnit kulturního života. Listina základních lidských práv a svobod také hlásí, že všechny formy otroctví jsou zakázány, nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému ponižujícímu zacházení nebo trestu. Realita sweatpshopů, realita toho, jak bylo vyrobeno naše oblečení, se ovšem s těmito základními pravidly značně rozchází.
Foto source.
