Matěj je spoluzakladatelem mladého projektu design a. a na svém kontě má spolupráci s firmou Lugi a Polstrin a výrobu svícnů pro Gravelli. Bára se spolupodílela na tvorbě kolekce židlí ICONIQ. Oba coby studenti profesora Pelcla prezentují naděje české tvorby na zahraniční scéně. “Původně to měla být výstava jen pana profesora, ale bral to i jako příležitost pro nás,” popisuje Bára začátek příležitosti vystavovat v Paříži.
Pro nejsilnější zážitky z města studenti nemuseli chodit daleko. Matěj nadšeně popisuje jeden z jejich objevů. “Vlezli jsme do jednoho arťáckého domu, kde bylo pět nebo šest pater ateliérů. Lidi tam tvořili, vysílalo odtamtud rádio… Dole byla prodejní galerie, vedle další galerie a hned potom Sephora. A všichni tam žili ve vzájemné symbióze. V Praze takhle v centru nic podobného neexistuje.” Pro Báru bylo zase velkým přínosem setkání s japonským mladým designem. “Narazili jsme na výstavu studentů školy designu z Tokya. Kromě toho, že mám zálibu v japonském minimalistickém designu, bylo zajímavé porovnat, co jsme přivezli my a co studenti z Japonska.”
Neopomíjejí ani praktické hledisko věci a přínos spolupráce s Českým centrem. “Už nejsme ‘no name’. Podali jsme si ruce, vědí o koho jde. Jako všude ve světě, je to o kontaktech.” Narážíme i na samotnou výstavu a její pojetí. “Na první pohled vystavujeme věci bez užitku. Ale my chceme dovést lidi k uvědomění, že nejsou jen konzumenti, nastiňuje Bára a Matěj plně souhlasí. “Viděli jsme chlápka v galerii. Měl v ruce telefon s aplikací, ale na tu konkrétní sochu se podíval asi dvakrát. Ano, něco to zrychlí, ale člověk zrácí reflexy. Je mu postaven tunel, kterým jede. Zapomene se zastavit a prožít to.”
Co v tomto tunelu opomíjíme? Často ocenění práce, která byla odvedena. I malý produkt má za sebou dlouhou cestu a měl by být adekvátně oceněn. Myšlenka, kterou se snaží podpořit již řada projektů. Ale onu skrytou hodnotu nalézáme i jinde. “Člověk hlavně nevidí filozofii. Myšlenku, která za tím stála. Přijde k té věci a vidí prostě blbost. Někdo jde dál, někoho to zaujme. Zato u té jednoduché věci nemusíte přemýšlet. Prostě ji někam postavíte a víte, že se nic nestane,” upozorňuje Bára na další aspekt jejich tvorby.
Při hovoru o pocitech doma se dostáváme na tenký led. Přesto si nemohou vynachválit podporu ze strany UMPRUM. “Škola pro nás vytváří platformu kde máme zodpovědnost, ale zároveň jsme studenti, co to tak zkouší,” říká Bára. “Třeba nám drží copyright. Je to naše střecha, základna, ze které vybíháme. Všcihni si myslí, že škola naučí člověka být designérem. Ale o tom to vůbec není,” připojuje Matěj. Z rivality nebo dokonce odcizení nápadu obavy nemají. Jak říká Matěj, trocha konkurence být musí, a když najdete někoho lepšího, můžete se od něj přiučit nebo rovnou požádat o spolupráci.
S pověstnou uzavřeností malého českého rybníčku si hlavu nedělají. “Jsme nová generace, která to má změnit. Nikdo nám nebrání, jen my sami,” ujišťuje Matěj a Bára se připojuje s poznámkou, že oni ale nebudou těmi, kteří budou něco diktovat. Zkrátka chtějí lidem ukázat, že se dá i žít. Zároveň se shodují, že Praha je v tomto ohledu už mnohem dál. “Mladí to dost rozjíždí,” přidává se Matěj.
A co je jejich závěrečné posleství? Doufají, že jednou nebude třeba institucí a speciálně zaměřených projektů, aby připomněli lidem, že je také potřeba žít a trochu se zajímat o to, co jíme, co si oblékáme a čím se obklopujeme. Ve Fashion MAP souhlasíme a jsme rádi, že jsme se mohli díky Českému centru v Paříži podívat blíže do zákulisí instalace.
