Mladý talentovaný návrhář Boris Kráľ, jehož šaty v minulosti vynesla třeba Tereza Maxová nebo Daniela Kolářová, letos získal ocenění módní designér roku prestižní soutěže Czech Grand Design. V inspirativním prostředí jeho ateliéru na Staré Praze jsme si povídali o jeho cestě k módě, smyslu pro řemeslo, oblíbených filmech a chystané nové kolekci, která během našeho rozhovoru ležela rozpracovaná na stole. I když její barva zůstává veřejnosti prozatím tajemstvím, dovolím si naznačit, že se máme na co těšit, protože jsem z látky v průběhu dotazování nemohla spustit oči.
Ovlivnilo vás prostředí, ve kterém jste vyrůstal?
Pocházím z malého slovenského města Martin, kolem něj je krásná příroda a hory. Ovlivnilo mě hlavně v tom, že mám rád zahradničení, turistiku a lyžování. To jsou mé oblíbené aktivity, ale moc často se teď domů nedostanu, což mě mrzí.
Vzpomenete si, čím jste chtěl být jako malý?
Vybavuji si, že jako dítě jsem chtěl být uklízečkou. Potom jsem zvažoval učitelskou dráhu, a následně přišel nápad stát se návrhářem. Nepocházím z uměleckého prostředí, ale umění bylo vždycky součástí našeho života.
A možná proto vás rodina ve vašem snu podporovala.
Ano, měl jsem a dodnes mám velkou podporu rodiny. Už od mých jedenácti let, kdy jsem si začal pohrávat s myšlenkou šití a navrhování. Jsem za to velice vděčný.
Vybavíte si první impuls, který vás přivedl k myšlence věnovat se módě?
Na základní škole jsem moc rád chodil na hodiny výtvarné výchovy. Učitelka, která ji vedla, mi řekla o střední škole v Trenčíně, kde se učí šít a navrhovat. Byl to přímo obor zaměřený na oděvní design. To mě nadchlo a na konci základní školy jsem se tam rozhodl přihlásit.
Přemýšlel jste i o jiné střední škole, třeba v Česku?
Já jsem měl v té době zhruba 14 let, takže už jenom představa opuštění rodného města mě děsila. Odejít na internát pro mě bylo velkým krokem, nedovedu si představit, že bych musel dojíždět ještě někam dál.
Příliš se neřídím trendy
Ale nakonec za to ta škola stála.
Určitě. Z poznatků, které jsem se tam naučil, čerpám dodnes. Kdysi to byla škola průmyslová. Za socialismu se tam učily ženy, které pak nastupovaly do oděvních továren. Škola se po revoluci změnila na uměleckou, takže se tam propojila technická stránka právě s tou kreativně-uměleckou. Naučili nás tam preciznosti, ale také návrhářství, vnímání umění a hraní si s koncepty. Za mě to byla nejdůležitější část v mém životě.
Je nějaký pedagog, který na vás měl silný vliv?
Bylo jich tam spoustu. Musím říct, že co se týče vizuální a estetické stránky, tak jsem velmi vděčný Veronice Kostkové. Nyní pracuje ve svém ateliéru v Bratislavě – je primárně zaměřený na svatební šaty. Ona tenkrát studovala vysokou školu a u toho nás učila. Bylo pro nás přínosné vidět mladého člověka, který nás motivoval a dával nám nové impulsy a moderní pohledy. Tlačila nás do toho, abychom se hlásili na různé soutěže, zkoušeli nové věci a pracovali na svých kolekcích. Měl jsem tenkrát i skvělou příležitost, protože jsem s Veronikou a naší garantkou Petrou Pršovou mohl navštěvovat jejich ateliér, kde šily kolekce a šaty na zakázku. Díky tomu jsem se kromě technických věcí přiučil třeba i tomu, jak komunikovat s klienty.
Když si vybavíte sebe v tom věku, změnil se váš vkus nebo styl?
V základě se to úplně nezměnilo. Stále tam jsou klíčové body, které se mi líbí a řídím se jimi. Spíše bych řekl, že jsem úplně přestal sledovat módu, hlavně tedy módní dění ve velkých módních domech. Zdá se mi to většinou dost generické a prázdné. Příliš se tedy neřídím trendy. Snažím se soustředit hlavně na své věci. Od svých studentských let jsem se spíše posunul v tom, že jsem spolupracoval s více lidmi, získal zkušenosti, zjistil, jak funguje společnost, jak mám vést značku a co dělat pro to, aby rostla.
Přesun do Prahy a první zakázky
O tom mi musíte později říct více, teď ale ještě zpět do školy. Po maturitě jste nastoupil na vysokou školu do Zlína.
Ano, tam jsem studium po 2,5 letech ukončil. V té době začala pandemie covidu a já jsem už žil převážně v Praze. Přišlo mi neosobní psát bakalářskou práci na dálku. Navíc nepopírám určité zklamání z přístupů pedagogů i některých spolužáků. Nebylo to nastavené tak přátelsky, jak jsem byl zvyklý v Trenčíně. To mě demotivovalo a bylo to pro mě takové smutné období. Nicméně s některými kolegy z ateliéru jsem si velmi sedl a pracujeme spolu dodnes, třeba s Honzou Černým. To hodnotím jako největší pozitivum.
Když jste zmínil tu Prahu, co vás do ní vlastně přivedlo?
Jezdil jsem sem na různé Fashion Weeky, další módní akce a za látkami. Moje kamarádka tady měla ateliér, tak jsem za ní přijel. Já jsem tady přišel se slovy, že zůstanu 2 týdny, až covid skončí. No a jsem tady doteď.
Absolvoval jste někdy nějakou stáž nebo zvažoval jste o studiu v zahraničí?
Uvažoval jsem výjezdu do zahraničí během studia vysoké školy. Nikdy se to nestalo, upřímně jsem tomu ani moc nešel naproti. Mě baví to řemeslo jako takové, proto jsem se soustředil na svou tvorbu, ale pomáhal i ostatním designérům. To mě velmi bavilo, člověk se naučí i jiným principům a odlišnému uvažování nad oděvem.
Četla jsem, že jste pomáhal třeba i Jakubu Polankovi.
Byl jsem u něj na několikadenní stáži. Jakub je člověk, který umí analyzovat mladého člověka a dokáže ho vyzpovídat. Otázkami mě nasměroval a ptal se na záludné otázky, které si někdy občas neumíme sami přiznat. Byla to podle mě skvělá zkušenost.
A kdybyste přece jen teď měl možnost nějaké stáže v zahraničí, jaká země by vás lákala?
Určitě Francie, případně i do nějakého módního domu v Itálii.
Bylo pro vás náročné sehnat po studiu práci?
Naopak, já jsem se do Prahy přesunul s tím, že bych tady tu práci měl. Pracoval jsem na svých věcech a pomáhal Vandě Jandě, zároveň jsem už celou tu dobu pracoval s Honzou Černým na značce Jan Société, která funguje dodnes.
Střídání návrhů pánské a dámské módy je pro mě osvěžující
Měl jste už tenkrát představu, že byste chtěl vlastní značku?
Samozřejmě, často jsem na to myslel. Někdy více, někdy méně. Vždycky mě to k tomu ale táhlo, mít své kolekce a pracovat na svých zakázkách.
Nemrzí vás, že jednu sezónu pracujete jen na dámské kolekci pro vaši značku a další zase naopak jen na pánské kolekci pro Jana Černého?
Vůbec mě to nemrzí, přijde mi to fajn. Vnímám to jako takový psychický oddych. Je super to střídat, ta změna je vždycky osvěžující. Baví mě oboje a nedovedu si představit být bez jednoho nebo bez druhého.
Kolik lidí v současnosti vaše značka zaměstnává?
Pracuji víceméně sám. Mám kamarádku, která funguje jako má PR manažerka. Dále si najímám grafičku. Jinak všechny ostatní věci dělám sám. Na Slovensku jsem potom ještě pod platformou pro rozvoj a propagaci módy Virvar. Podporují designéry a spolupracujeme na různých projektech, přehlídkách a foceních. Často s nimi některé věci konzultuji a podporují mě.
Kde berete inspiraci?
V historických filmech a seriálech. Mám rád i dobové ilustrace, módní fotografie a historické magazíny. To je pro mě největší zdroj inspirace.
Vítězství v Czech Grand Design
Moc gratuluji vítězství v letošních cenách Czech Grand Design v kategorii módní designér roku. Co pro vás ocenění znamená?
Byl jsem velmi překvapený, že jsem byl vybraný zrovna s kolekcí Salon de nuit. Moc často se nestává, že by akademie vybrala večerní módu. Moc mě to potěšilo. Je to pro mě také zadostiučinění, po čtyřech letech, kdy jsem neměl svou vlastní kolekci. Přijde mi, že ten čas byl potřeba, uzrálo to ve mně a věřím, že to i proto bylo takto ohodnocené.
Můžete popsat kolekci Salon de nuit třemi slovy?
Samet, štras a kohoutí stopa.
Jaký model z kolekce je váš nejoblíbenější?
Asi sametové fialové korzetové šaty, které jsou v délce těsně nad kotníky. Vynesla je třeba Tereza Maxová. Je tam výrazný štrasový prvek, který je ztvárněný velmi sofistikovaným způsobem.
A byl i nejpracnější?
Ano. Sametové šaty nejsou nejlehčí, co se týče váhy. Musí držet na korzetu, ten musí být celý vyztužený a vykosticovaný. Jsou tam ještě navíc polštářky, které tvarují siluetu. To je časově velmi náročné a dokud tyto věci nejsou spojené, tak v podstatě pořádně nevidíte výsledný tvar. Šaty jsou navíc podšité, aby byl samet zakrytý a nepouštěl chlup. A ke všemu jsou vyšité kohoutí stopou. Zabralo to hodně dní a nocí.
Je motiv kohoutí stopy něčím, co byste si rád ponechal i do další kolekce?
Je to prvek, který se v mých návrzích opakuje. Naposledy mi to myslím dokonce připomenul i iPhone. Podíval jsem se na tu vzpomínkovou fotku a zakomponovával jsem jej do svých návrhů už od střední školy. První fotku tu mám z roku 2016. Je to pro mě zajímavý vzor, v nové kolekci nicméně už nebude, nemá to být můj signifikantní prvek. Neříkám ale, že se neobjeví třeba ještě někdy v budoucnu v mých dalších kolekcích.
Nositelky značky
Ocenění jste dostal částečně i za šaty, které jste vytvořil pro Danielu Kolářovou na loňský filmový festival do Karlových Varů.
S paní Kolářovou to bylo dost spontánní. Přemýšlel jsem, koho bych mohl na festival obléct. Řekl jsem si, že bych si moc přál, aby právě paní Kolářová byla za hvězdu. Doufám, že se to podařilo. Ta spolupráce byla skvělá a moc mě bavila.
Jak si vlastně vybíráte nositelky vaší tvorby?
Mám pocit, že mi je vždycky vybírá osud. Většinou si s nimi opravdu sednu a rozumíme si. Často to jsou mé kamarádky nebo kamarádky mých kamarádek. Je skvělé vždycky vidět tu radost z výsledku, za to jsem velmi rád. Měl jsem teď jednu klientku, která vynesla šaty do Orient Expressu nebo jedna v nich šla na White Tie party v Benátkách. Je to skvělá zkušenost i pro mě. Pracovat s tím, že věci vznikají s nějakým účelem, pro konkrétní příležitost.
Tvoří se vám tímto způsobem lépe než například při tvorbě celé kolekce?
Určitě. Když před sebou máte klientku, vidíte její proporce a lépe odhadnete, jak na ní můžete pracovat v rámci siluet a technik. Je fajn se s ní pobavit, co ráda nosí, odrazit do toho i její povahu, co třeba ráda odhaluje a co naopak zahaluje. Je to pro mě obohacující, nejsem pak jen ve svých zaběhnutých technikách a střizích. Mohu si pohrát s jiným materiálem, který bych si sám třeba nikdy nezvolil.
Oslovují vás spíše české nebo zahraniční klientky?
Nedávno jsem nad tím přemýšlel a 90 procent klientek jsou Slovenky. Slovenky, které často třeba i žijí v Česku. Ta mentalita je jiná, ale je to vlastně fajn.
A když jsme u toho Česka, zdá se vám české módní prostředí podporující?
Myslím si, že ano. Je fajn, že se tady značky a designéři vzájemně podporují. Je to tady různorodé, nikdo si neleze do zelí. Každý si děláme svůj styl pro svou cílovou skupinu, to je na tom super. Není tady rivalita ani nevraživost. Doufám, že nejsem naivní. Je to ojedinělé, ve světě to podle mě takto nefunguje.
Nová kolekce: 10 modelů, krystalové aplikace a Bohemia gloves
Můžete prozradit něco o nové chystané kolekci?
Bude to kolekce o 10 modelech. Uvedu ji už 4. května na multižánrovém festivalu FEST1VAL v Ostravě v umělecké sekci UNOS. Událost se bude konat v oblasti Dolních Vítkovic, konkrétně v zámečku Dolní Vítkovice, kdysi to byl Rothschildův zámeček. Je to taková oáza starého elegantního noblesního světa. Na kolekci spolupracuji s Preciosou a Bohemia gloves, modely tedy budou doplněné o rukavice a krystalové aplikace. Patronem nové kolekce je Virvar – komplexní platforma pro rozvoj a prodej česko-slovenského lokálního designu a módy. Mám z toho velkou radost a těším se na to.
Kdo jsou vaši dodavatelé materiálů?
V chystané kolekci se jedná primárně o látky z Itálie a také ze Španělska. Jsem velmi rád, že se to posouvá a přidává to tomu přidanou hodnotu. Všechno si vybírám sám, to je na tom výhoda, mám volnou ruku ve výběru typu látky i barvy. Nakupuji samozřejmě ale i látky tady v Praze.
Kde se vidí Boris Kráľ za 10 let?
Baví mě ateliérová tvorba, byl bych rád, kdyby za 10 let značka fungovala už více a měl bych třeba i řadu oblečení, kterou je možné vyrobit i jinak než mými rukami. To by bylo fajn. Ale v principu bych to moc neměnil. Jediné co, tak bych se možná viděl během roku častěji s kávičkou nebo skleničkou vína v ruce někde v Itálii na pláži nebo na horách. Tak se toho třeba někdy dočkám.
– SEVEN RANDOM QUESTIONS –
1. Největší módní ikona všech dob?
Budu mít dost klišé odpověď, ale podle mě Audrey Hepburn. Nejen pro její vkus, ale i pro to, jak se dokázala o ten oděv starat a jak si ho vážila.
2. Nejoblíbenější kniha?
V poslední době mě zaujala kniha Zajíc s jantarovýma očima od britského autora Edmunda De Waal. Zachycuje období od 19. století až po současnost. Píše se tam o jednom rodě, jsou tam krásné pasáže o Paříži, Vídni a dalších evropských městech. Je to zajímavá kniha a všem ji doporučuji.
3. Kdybyste se ocitl na pustém ostrově a mohl si vzít jenom jeden módní kousek, který by to byl?
Čistě z praktického hlediska asi tmavě modrý rolák, uměl bych ho využít na spoustu způsobů. Co by mi pak dále bylo líto, kdybych ztratil, jsou vlněné vzorované šátky po mé prababičce z východu. Hodně si jich vážím a je to takový můj poklad.
4. Ve kterém filmu nebo seriálu je podle vás nejvíce módní inspirace?
Dychtivě jsem sledoval seriál The Crown, kde jsou úchvatné kostýmy<. Co se týče filmu, tak Páni mají radši blondýnky. Má kolekce byla inspirovaná některými věcmi z toho filmu, ty dvě kamarádky se tam oblékají podle mě úplně skvěle.
5. Když byste do konce života mohl navrhovat a šít pouze z jednoho materiálu, jaký by to byl?
Asi samet. Musím ale říct, že mám rád i látku teď z mé chystané kolekce, vlněný double crepe. Jedná se o dvě textilie, které když se tkají, tak se rovnou zatkávají dohromady. Dá se s ním skvěle pracovat, má skvělou strukturu a vlastnosti.
6. Pracovat jen s barevnými látkami bez možnosti využít černou a bílou a nebo moct tvořit jen černo-bílé kousky?
Určitě pracovat s těmi barevnými. Designéři často využívají jen černou barvu, mně to přijde takové lenivé. Cokoliv uděláte z černé, tak bude vlastně vypadat celkem fajn. Je málo pravděpodobné, že to bude úplný průser, je to taková sázka na jistotu. Přijde mi, že když se někdo obléká stále jen v černé, tak není moc kreativní. Zapojit do outfitu barvy je umění a je to více interaktivní. Občas ale dělám i černé věci na zakázku, není to tak, že bych se tomu úplně bránil.
7. Pokud byste se mohl podívat do dávnější doby, jaká by to byla?
Asi do období 40. a 50. let minulého století. Po válce vzkvétaly módní doby jako Dior a Balenciaga. Estetika byla mnohem svěžejší. Když se ale zamyslím, každá dávnější doba by mě asi dokázala více nadchnout než ta dnešní.
