Psát o módě, když nejsem módní kritik a módním nadšencem bych se už dnes nazvala spíš v čase minulém, je pro mne dost zvláštní. Pražský (a dost možná i jakýkoliv jiný) Fashion Week ale zdaleka není jen o módě, i když by si to mnozí z nás (nejspíš?) přáli.
První letošní týden módy proběhl téměř celý v rouškách. Přesto bylo takřka nemožné dojít z bodu do bodu, aniž byste nepozdravili minimálně tři lidi. Naivně jsem doufala, že v roušce budu jako neviditelná. No, nepovedlo se. Tak třeba příště.
Na týden plný přehlídek, výstředních outfitů, přehlcených Instagramů a nekončících small talků se tentokrát místo půl roku čekalo rok. A konečně byl tady. Chvíli jsem měla pocit, že se prosklená střecha honosného sálu pod tlakem očekávání každou chvílí roztříští na milion kousíčků. A při čekání na ladné múzy oblečené v Levi’s x Zoltán Tóth, jsem přemýšlela nad tím, že vůbec nevím, co čekat. A že by těch milion kousíčků dost možná trefně reprezentovalo rozmanitost různorodých očekávání všech okolo mě.
Ale těšila jsem se. Těšila jsem se, až vyjdou oděné modelky a budou určitě krásné. Až půjdou defilé a já budu tleskat. Všichni nejspíš budou tleskat, je to přeci Zoltán. Těšila jsem se, až budu pyšná, že někdo, koho mám tak ráda je k tomu všemu ještě tak šikovný. A v tom mi došlo, že pro mě Fashion Week asi opravdu není jen o módě, ale paradoxně mnohem více než kdy dřív i o lidech.
Před lety, kdy jsem za vrchol módy považovala trendy blogerky, jsem svůj první Fashion Week prožívala jako životní zlom – patřila jsem mezi ně, konečně. Mezi celebrity, módní návrháře, všechny ty, co něco znamenají a kterými jsem tak moc chtěla být. Někým, kdo sedí v první řadě a dost možná třeba právě v hlavě sepisuje poznámky ke kritice, kterou brzy otisknou v Elle. Outfity jsem vymýšlela týdny dopředu. Myslela jsem si, že na mě bude určitě každý koukat. No, nekoukal. A jestli jo, tak možná spíš hrůzou, co to mám proboha na sobě.
Místa mi tenkrát nikdo neukazoval. Dost nervózně jsem tak vždy hledala kartičku ‘press‘, ideálně v druhé řadě. A i tak byla nervózní, že jsem židli nejspíš někomu zasedla. Jako by to všem nebylo úplně jedno. Stejně jako mě. Ale pro mě to tenkrát znamenalo hodně, možná úplně nejvíc z celého roku. Víc než Vánoce! A to mě ještě zajímaly.
O pár let a spoustu nových známých později, jsem najednou seděla na místě, o kterém jsem dřív tak snila. A tentokrát mi to přišlo takové nijaké. Ne špatné, ale ani příliš významné. Vlastně to byla úplně běžná neděle. I když ‚úplně‘ jsem možná přepískla. Mercedes-Benz Prague Fashion week pro mě neznamenal vymýšlení outfitů, ve kterých se vyfotím na Instagram. Ani číslo, kolik uvidím přehlídek. Bylo to jako jít na výstavu, do kina, nebo divadla. Něco, co mě zajímalo, co se neděje každý den, ale zároveň nic výstředního.
Zhaslo světlo, začala show. Ještěže mně se už rozsvítilo.