(text: Olga Sládková)
Před devadesáti lety bylo Česko jednou z textilních velmocí a i díky kvalitním materiálům mohl vzniknout uznávaný oděvní průmysl. Znárodněním problémy začaly a následná privatizace zanedbaných továren jen dokončila dílo zkázy. Z naprosté většiny kdysi slavných textilek jsou dnes ruiny nebo developerské projekty – a značky, které by chtěly vyrábět z lokálních materiálů prakticky nemají z čeho šít. S nastupující generací odvážných třicátníků to ale začíná vypadat optimističtěji. Seznamte se s jednou z nich, Danielou Danielis (vlastním jménem Ferenčíkovou). Podnikatelka, sociální inovátorka a textilní designérka v minulém roce naplno rozjela svůj ateliér a výsledkem je rovnou spolupráce se značkou Nehera. Jaká byla její cesta z rodných Košic až na fashion week v Paříži?
Nádhernou dílnou v pražském Karlíně se nese vůně kávy a smích. Mezi kolovrátky, rozpracovanými gobelíny a tkalcovskými stavy se prochází černý kocour a oknem teče zimní slunce. Ve snových kulisách se rodí pohádkové textilie a ani ten nejbrutálnější termín všeobecnou pohodu nenaruší. Vítejte v ateliéru Wnoozow.
Daniela Danielis, zakladatelka dílny a vizionářka udržitelnosti, vystudovala dnes už neexistující střední textilní školu v Košicích. Obor zaměřený na řemeslné zpracování textilu ji bavil, naučila se tkát, restaurovat textilie, ovládla i základy scénografie. Chyběl jí ale stejně nadšený partner, se kterým by mohla začít něco nového. “Neměla jsem představu, co bych dělala jen s řemeslem, a tak jsem, pro doplnění rozhledu, šla studovat teorii. Mám magistra z etiky, estetiky a muzeologie, doufám ale, že to tím nekončí…” směje se Daniela kterou můžete potkat například na přednáškách na pražském Matfyzu. Protože i programování souvisí s textilem.
Široký rozhled a schopnosti ji nakonec z rodného Slovenska přivedly na pracovní stáž až do Prahy, kde se později k textilu naplno vrátila – mimo jiné spolupořádala jeden z ročníků Prague Vintage Fair.
“Dražila jsem historické látky, jezdila po světě, zkoumala jaké se kde objevují koberce, tkaniny a drobný textil, kupovala je. Zároveň jsem měla silnou potřebu něco dělat a tak jsem si, spolu s dalšími dvěma návrhářkami, otevřela společnou dílnu. Za dva roky jsem se od nich naučila jak rychle vytvořit střihy, jak za hodinu vyrobit hotovou věc. Postupně jsme všechny rostly, vzájemně se inspirovaly a já jsem zjistila, že potřebuju, aby byl výsledek dokonale řemeslně zpracovaný, z kvalitního materiálu a ještě působil hravě. Studium tkaní mě naučilo, že u výrobku musím sedět nekonečně hodin a každého milimetru látky se dotknout.” dodává k začátkům na české módní scéně Daniela. Kromě toho chodila na přednášky a aby dokonale pochopila módní průmysl jako celek, nechala se zaměstnat ve fast fashion továrně jako řadová dělnice.
Co tě přivedlo od šití oblečení zpátky ke tkaní?
Už toho bylo moc. Příliš probdělých nocí, obrovské hromady materiálu, spousta energie nacpané v malém prostoru, potřebovala jsem upustit. Strategicky jsem přesunula ateliér k sobě domů, naučila se příst vlastní materiál pro tkaní, opustila stálou práci a začala domlouvat spolupráce na výrobu gobelínů. Chtěla jsem obnovit pomalu vymírající tradici, založit vlastní manufakturu a pracovat na úrovni metafyziky látky.
Jak se stane, že nově otevřená dílna začne vyrábět materiál rovnou pro velkou módní značku, jako je Nehera?
Je to zvláštní shoda náhod. Na podzim 2015 jsem v rámci Fashion Map goes live at Boho vedla workshop kreativního tkaní. Toho se účastnila i tehdejší studentka Textilní univerzity v Liberci. Když později nastoupila na stáž do Nehery, zmínila mě a světy se propojily. Řekla bych, že velkou výhodou bylo i to, že Nehera vyrábí pouze v ČR a na Slovensku a lidí kteří by uměli tkát už tady moc není.
Jak vaše spolupráce probíhala?
Nejprve jsme několik měsíců pracovali na finálním tvaru modelů tak, aby byly dokonalé nejen designem, ale i zpracováním. Vazba výsledného materiálu je náročná, jsou na něj použity různé typy technik tak, aby bylo zpracování co nejkvalitnější a vydrželo nošení i údržbu. Látka je utkaná z nití které jsou choulostivé asi jako hedvábí, ve spojení se lněnou přízí. Střihy proto designérky vytvořily tak, aby se daly použít co největší rovné části látek. Na jednom modelu sukně jsme ale i tak museli tkát látku přímo v potřebném tvaru střihu. Když to shrnu prakticky, návrhářky připravily kaliko, já jsem vytvořila technologii práce a podle finálních kalik spolu s kolegyněmi utkala materiál pro konkrétní přehlídkové modely.
Od Nehery jsi obdržela pozvánku přímo na show v Paříži. Jaké to bylo, vidět svou práci přímo na mole?
Bylo to super. Mimo jiné to byla skvělá záminka, jet do Paříže v době fashionweeku. Je to dobrá škola, vidět jak to vypadá i na prezentacích jiných značek.
Získali jste s takovou referencí nějaké další zakázky?
Co se dalších zakázek týče, momentálně jsme dokončili další práci pro Neheru. Při tom pracujeme na gobelínech, takže prostor na cokoli dalšího v minulém roce nebyl. Letos budeme postupně připravovat autorské textilie a uvidíme, jestli o ně bude v Česku nebo na Slovensku zájem.
Jinak musím říct, že pracovat pro Neheru je super. Je to jediný módní dům v Česku a na Slovensku, který má ambice a kuráž. Samozřejmě, toto se projevuje i v časovém nastavení. V ateliéru jsme museli hodně zrychlit, změnit styl práce. Na druhou stranu si díky tomu můžeme dovolit lepší a lepší stroje. Mě osobně to třeba donutilo stát se vynálezcem a začít stavět stroje, které se pro tkalce ještě nevyrábějí. A tak teď chodím a hledám moudré techniky které za sebou mají dlouholetou praxi v textilních továrnách, abychom vyvinuli lepší stav.
Co dalšího letos máte v plánu? Chystáte se růst?
Ráda budu mluvit o hierarchii a struktuře naší společnosti, na zakázkách a plány do budoucna se mě ale neptejte. Jedno z našich hesel je “Najít rovnováhu a harmonii mezi rychlou a pomalou tvorbou, najít vnitřní klid ve výrobě. Více informací už zanedlouho najdete na webu, kde představíme detaily z manufaktury a odprezentujeme jednotlivé děvčata v týmu a jejich schopnosti.
Jsme zvědaví, co dalšího Daniela s týmem vymyslí a jak bude její cesta pokračovat. Bude to udržitelný úspěch jako zažívá Tkalcovna Kubák ve Strmilově? Nebo dílnička nezvládne nápor zakázek? A kolik jsou čeští zákazníci ochotni zaplatit za luxusní, lokálně vyrobený materiál? Nechme se překvapit…
