Kabelky mohou být pro někoho pouhým doplňkem, mnohdy v neutrálních barvách koncipovány tak, aby lehce zapadly. To rozhodně není případ saténových žabičkovaných kabelek z ateliéru designérky Anny Tran – ať si je vezmete k čemukoliv, okamžitě se stanou dominantou outfitu a přitáhnou veškerou pozornost. Možná proto mám dojem, že je vidím v Praze zdobit ramena hrdých majitelek a majitelů všude, kam se podívám. A není divu – jedná se kvalitní ruční práci s ojedinělou estetikou a precizním zpracováním. S Annou Tran o její cestě ke značce, studiu na Islandu, účasti na výstavě v Bratislavě, ženství, vztahu k vietnamské kultuře a vyrůstání na Moravě.
S Aničkou mám sraz v kavárně vedle obří budovy Radost, ve které má ateliér. Posadím se na slunečnou zahrádku, užívám si vůni pražené kávy, která se line ze dveří. Anička přichází a já rychle pochopím, že poprvé povedu rozhovor ve třech – návrhářku doprovází její věrná psí společnice Ema. Už na první pohled se jedná o nepřehlédnutelnou dvojku s jedinečnou energií.
Aničko, ty jsi pro spoustu lidí známá především díky svým kabelkám. Vybavíš si, kdy si vytvořila svou úplně první?
To bylo tuším ještě na UMPRUM v rámci závěrečné práce. Měla jsem takovou obsesi vytvářet metodou žabičkování obaly na nejrůznější věci, zkoušela jsem třeba i obal na vázu. Oblékla jsem zkrátka všechno, co jsem viděla. K výsledným oděvům jsem chtěla vytvořit nějaké doplňky, třeba kloboučky, návleky na boty a právě i kabelky. Přiznávám ale, že to tenkrát ještě nebylo dobře technicky podchycené. Pracovala jsem s koženkou, což vlastně dneska vůbec nechápu, to zpracování pak bylo extrémně náročné.
Vidím, že máš jednu z tvých kabelek přímo tady na stole. Co ti nikdy nesmí v kabelce chybět? Pro mě to jsou třeba melounové žvýkačky!
No ty jo, to nevím. Vlastně jo, sirky! Mám strach z ohně a jediné, co jsem se naučila používat, jsou sirky. Je to moje poslední záchrana. Chodím často do baru Hvězda a oni tam mají takovou vázu se sirkami a já si vždycky nějakou odnesu. Sirky prostě potřebuju a kdyby se cokoliv stalo, mám je vždy u sebe.
Sedíme kousek od Domu Radost, kde máš ateliér. Kolik lidí zaměstnává?
Teď momentálně spolupracuju a tvořím s Paulinou Maťovou, která má na starost sociální sítě, komunikaci se zákazníky a celkovou organizaci. Pak mám stálou stážistku Aničku, ta mi pomáhá hlavně s šitím kabelek. Dále se to už různí, mám stážistky, které ale nechodí pravidelně. Primárně tedy v současnosti fungujeme ve třech.
Na skok do Slovenska: výstava v Kunsthalle
Do 13. října můžeme vidět tvou instalaci na výstavě Nhớ: Priestor medzi jedným a druhým koncom v bratislavské Kunsthalle. Jak ses k takové příležitosti dostala?
Původně jsem neměla vůbec vystavovat, měla jsem mít na starost pouze vizuál prostoru. Dát dohromady objekty tak, aby vzájemně fungovaly. Když jsem si dělala rešerši jednotlivých autorů, bylo to pro mě neskutečně inspirující. V rámci mé tvorby jsem se několikrát zamýšlela nad svým vietnamským původem a kulturou, nikdy jsem ale neměla motivaci své myšlenky a vzpomínky zhmotnit. Přistupovala jsem k tomu tak, že mě ke zpracování musí něco popostrčit. Toto tak byla skvělá příležitost a nakonec jsem se tedy na výstavě podílela také.
A tak si došla ke zpracování motivu kárované tašky, který je vlastně tak trochu propojen i se známým produktem tvé značky.
Ono to původně vůbec nebylo o tašce. Hodně mě inspirovala keramika od Quynh Trang Tran, se kterou je nakonec má instalace propojena. Měla k tomu napsaný příběh o naději. Ten ve mně dlouho rezonoval. Tak jsem si položila tu stejnou otázku, co to pro mě vlastně znamená nová naděje. Obrazně jsem se vrátila zpátky v čase do doby, kdy jsme se s mamkou stěhovaly z Vietnamu. Hodně jsem přemýšlela nad tím, že si tu máminu situaci vůbec nedokážu představit – bylo jí tenkrát asi 25 let a s malým dítětem přijela bez ničeho vlakem do města na Moravě, kde nikdy předtím nebyla. Neměla nic jiného než ty kultovní kárované kabely. Nepracovala jsem tak ani s motivem tašky, ale spíše s tím vzorem. Nakonec vznikl abstraktní objekt, který není možná na první pohled úplně jasný, společně s materiálem a vzorem ale dopomáhá pochopit onu myšlenku.
Kolik času ti zabralo celý tento nápad zpracovat?
To se těžko odhaduje. Nejdéle asi trvalo rozhodnout se, jakou látku využiju. Nejdříve jsem ten vzor chtěla kreslit celý rukou, ale to bylo s délkou přes dvacet metrů v tu chvíli nereálné. Proto jsem se pak rozhodla pro digitální tisk. Během týdne vznikl základ, který jsem už jen upravovala. Vlastně se s tím dost hýbalo ještě i při instalaci na místě, to zabralo celý den od rána do večera.
Bavíte se společně s rodiči o minulosti nebo je to pro ně tabu téma?
Bavíme úplně bez problému. Oni to berou tak, jak to je. Přijde mi, že generace našich rodičů je taková, že život přijímají s tím, jak přišel, že se nad tím moc nezamýšlejí. Podle mě neměli prostor uvažovat nad tím, jestli má práce nějaký hlubší smysl. Já to absolutně obdivuju, protože si to nedovedu představit. My už máme velkou výhodu v tom, že můžeme dělat věci, které nás baví. Jsem za tuto svobodu moc vděčná.
Inspirace v moravských lesích a vietnamské stereotypy
Dětství si tedy prožila na Moravě. Jakým způsobem tě ovlivnila?
Celá moje tvorba je interpretace mých vzpomínek z dětství. V podstatě ve mně dodnes rezonují veškeré příběhy, které jsem tam zažila. Inspirací mi jsou tak třeba vizuální vzpomínky na chatičky, kostkovaný ubrus babičky nebo pověšené prádlo. K Praze jsem ale už přilnula a myslím, že ji jen tak neopustím. Jsem ale zpětně ráda za to, kde jsem vyrůstala. Dalo mi to jiný pohled na svět. Mohla jsem toho jako dítě spoustu zažít, běhat po lesích, což byl obrovský prostor pro rozvoj mé fantazie.
Myslíš si, že v Česku stále platí nějaké stigma ohledně vietnamské komunity?
Musím říct, že se sestrou jsme nikdy neměly nějaké problémy kvůli našemu vietnamskému původu, naopak nás vždycky všichni měli rádi, protože jsme byly malé a roztomilé. Učitelky nás milovaly. Zároveň ale cítím, že jsme se neposunuli tolik, jak si myslíme. Občas slyším divný komentář, třeba když navštívím rodiče. Lidé to často nemyslí zle, třeba se chtějí zavděčit, ale vyzní to špatně. Třeba když mi někdo pochválí češtinu a tak dále. Já to chápu, ale já tady žiju vlastně od malička a musí je to přece napadnout, když mluvím plynule česky. Nebo třeba slýchávám, že jsem na Vietnamku hezká. Nevím nikdy, co na to říct – to jako, že jsou obecně Vietnamky ošklivé? Dokud tyto otázky nepřestanou, tak jsme se úplně neposunuli. Od mého kluka jsem slyšela větu, která to dobře vystihuje: Češi Vietnamce sice přijali, ale zatím je plně nerespektují.
V textu o výstavě jsem se dočetla, že plánuješ látku z instalace využít do nové kolekce.
To bych moc ráda a doufám, že na to najdeme čas. Čeká nás totiž stěhování do většího ateliéru a novou kolekci budu řešit až tam. Zůstanu nejspíš v Domě Radost, jenom se přesunu do rozlehlejšího prostoru, chtěla bych tam s dílnou i showroom. Každopádně už se na to tvoření těším. Bylo by super zkusit s tou károvanou látkou pracovat i dále. Konkrétně ještě nevím, co z ní vymyslím. Nechám se sama překvapit.
Obecně považuji nákup u lokálních tvůrců za skvělou formu, jak jdu třeba i já sama udržitelnosti naproti. Na oblečení si musím našetřit, nákup dobře promyslet a jednotlivé kousky pak proto i co nejvíce vynosím. Co ale ty jako oděvní tvůrce – tvoříš s ohledem na planetu?
Technika, kterou používám, mi pomáhá řešit konstrukci tak, aby docházelo k minimálnímu textilnímu odpadu. Pracuji s obdélníkem – u kabelek, vest, sukní i tílek. Kromě toho se snažím dbát na estetickou stránku tak, aby věc byla zároveň funkční a variabilní. Díky tomu se daný kousek dá nosit různými způsoby.
Podporuješ i ty sama nějaké české návrháře?
Mám ráda třeba tvorbu Terezy Rosalie Kladošové, je pro mě inspirací. Oblíbila jsem si také věci od Overall Office. Podporuji samozřejmě různé další menší tvůrce, i šperkaře a tak dále. K tomu nakupuji v sekáčích, takže se to snažím takto kombinovat. V tomto mi byl hodně blízký Island, kde jsem strávila jeden semestr v rámci Erasmu.
Studium na „udržitelném“ Islandu
Jsou v udržitelnosti Islanďané popředu?
Ano a hlavně to pro ně není téma, berou to jako samozřejmost. V hlavním městě je snad jen jeden obchod HM, zato spoustu secondhandových prodejen. To, že jsme tam pracovali s látkami, které nejsou koupené, byla automatika. Ty jako student nemáš na novou látku, tak jdeš do sekáče. Nebo tě vyučující propojí s Červeným křížem, který ti daruje oblečení nasbírané z kontejneru a ty s tím pak dále pracuješ.
Kde se vůbec vzala touha vyjet zrovna na Island?
Já si myslím, že jsem potřebovala vypadnout někam pryč. Nacházela jsem se zrovna v takovém zvláštně toxickém prostředí. Taky jsem hodně inklinovala k přírodě, chtěla jsem tvořit oděv více ručně než na počítači. Tam to tak bylo, stříhalo se, lepilo, psalo a u toho povídalo. Nepracovalo se tam příliš digitálním způsobem, bylo to hodně kreativní a šlo tam hlavně o pracovní postup. Na UMPRUM se především prezentuje výsledný model, na kterém pracuješ půl roku. Na Islandu šlo více o ten proces, bylo to organickém a tím pádem mě více bavila i ta tvorba, o výsledek zase tolik nešlo.
Těžké začátky na UMPRUM a slabé stránky školy
Ty jsi na UMPRUM nastoupila trošku později, bylo ti 24 let. Myslíš, že to mělo nějaké nevýhody?
Možná, že v mladším věku je člověk více drzejší a méně se bojí, takže bych se třeba rychleji posunula a byla dravější. Ze začátku jsem byla vyděšená z toho školního světa. Je to spojené s tím, že jsem skutečně dlouho hledala sama sebe. Nebyla jsem sebevědomá, a tak jsem se cítila trošku zakomplexovaně a ohroženě, což souviselo se zranitelností. S touto energií jsem přišla na školu, kde byly autority a já jsem se toho bála.
Na UMPRUM jsi studovala v Ateliéru módní tvorby pod vedením Pavla Ivančice a Alice Klouzkové. Je to prestižní škola, přesto se zeptám – je něco, co ti ve studiu chybělo?
Určitě tam chybí hodiny marketingu a ekonomického zaměření. To jsem se učila fakt při pochodu a učím se to vlastně stále. Prospělo by mi také více oborových předmětů, třeba konstrukci oděvů jsme měli jenom dva roky, což je škoda. Já to mohu srovnat třeba s tou zkušeností z Islandu. Tam jsme měli spoustu intenzivních workshopů, třeba workshop japonských střihů, což bylo přínosné.
Dříve si zmiňovala, že pracuješ téměř bez využití digitálních technologií. Je tomu tak stále?
Nechci být takový ten člověk, co se neposouvá. Chci být otevřená a chci zkusit i jinou polohu. Osobně mám ale pořád nejraději papír a tužku, teď ale dokonce zkouším kreslit na tabletu! Určitě chci použít digitální tvorbu ještě na nějaké další vzory. Ráda často kreslím takové “blbůstky” a myslím si, že možná časem budeme moct použít ony “blbůstky” i na nějakou látku. Uvidíme.
Podle čeho si vybíráš tváře své značky?
Já mám štěstí, že si často ony vyberou mě. Teď jsem ale nedávno oslovila obuvní designérku Marii Absolonovou. To je teď moje múza, máme za sebou společné focení. Seznámily jsme se poměrně nedávno, zjistily jsme totiž, že naši rodiče bydlí ve stejném městě.
Ženství a sebevědomí
Které ženy jsou ti inspirací, ať už v životě, tak i v tvorbě?
Určitě Paulina, kterou jsem už zmiňovala, když jsme se bavily o práci v ateliéru. Ona byla vizuální inspirací už během studia a to jsme se přitom vůbec neznaly. Já ji našla na Instagramu, měla jsem vytištěný screenshot jejího feedu a představovala jsem si, že je to žena, pro kterou tvořím. Dnes jsme velice dobré kamarádky a máme podobné estetické cítění. U hodně žen, které mi jsou inspirací, se jedná o fiktivní postavy, jejich seznam mám dokonce vypsaný v telefonu. Často to jsou neobyčejné ženy, i takové jako trochu šílené. Třeba Viktorka z Babičky nebo Cornelia z Witch.
Jsi feministka?
Ano, určitě. A doufám, že mé oblečení podtrhává něžnost a ženskost. Já sama nedávno zjistila, že být citlivá vlastně není žádná slabina. Dříve jsem si to myslela a neměla jsem se za to ráda, navíc jsem rak a myslela jsem si, že je to nejhorší znamení, které pořád jenom brečí. Jako malá jsem se všeho bála. V určitý moment jsem ale pochopila, že je to součástí mě. Teď se cítím jako silná žena, ale neznamená to, že nejsem citlivá. To jsem pořád, ale zároveň jsem silná a nikdo mi jen tak neublíží. Odráží se na tom i má tvorba, ze začátku to byly hodně světlé barvy a jemné modelky, postupem času to ale přichází k síle, nicméně určitá jemná stránka v tvorbě zůstává.
S tím možná souvisí má další otázka. V minulých rozhovorech si zmiňovala, že se nepovažuješ za návrhářku, ale spíše designérku. Od té doby si ale ušla už kus cesty, stále tedy trváš na svém tvrzení?
Když se mě někdo zeptá, tak slovo “návrhářka” stále nepoužiji. Pro mě je návrhář opravdu velký umělec. A designér je pro mě takové praktičtější označení. Paulina mi ale pořád říká, ať se přestanu snižovat. Já mám k těm pojmům zkrátka respekt, slova jsou pro mě hodně důležitá.
Na co se můžeme do budoucna těšit, mluvila si o nové kolekci.
Já teda nevím, jestli je kolekce to správné slovo. Spíše to budeme mít v nějakých mono produktech. Dovedu si představit, že jedny z prvních věcí, které vzniknou, by mohly být menší fluidní kabelky. Čas ale běží rychle, v tuto chvíli začneme stěhováním a novým ateliérem. Doufám, že to bude co nejdřív. Těším se na práci v jiném prostředí.
Medajlonek Anna Tran
Vystudovala Ateliér módní tvorby na pražské UMPRUM, kde studovala pod vedením Pavla Ivančice a Alice Klouzkové. Na studium oděvního návrhářství navázala půlroční stáží na Iceland University of the Arts v Reykjavíku. Anna ve své tvorbě dlouhodobě rozvíjí motiv ženství. Konstrukce, barvy a vzory oděvů a doplňků jsou voleny jako metafora probouzející se ženskosti v těle. Pro Anninu tvorbu je typická tradiční technika žabičkování. Ve volném čase vyučuje módu na základní škole a v Domě dětí a mládeže v Karlíně.
Foto: Samuel Alex, Maggie Le
