Dánové si velmi dobře uvědomují, že na mezinárodním trhu nemohou konkurovat cenou. To je důvod, proč se soustředují především na kvalitu, na udržitelnost a ekologickou stránku věci. To, jak vážně bere událost nejen město, ale i stát se ukázalo už při otevření. Fashionweek se odehrává v prostorách místní radnice a zahajovací proslov měl kdo jiný, než ministr zahraničních věcí. Umíte si něco takového představit v Praze?
„No, s tou podporou vlády a města to není zase tak slavné.“ řekl mi Jesper Thortzen, který tady fotí už od samotného začátku. „Copenhagen Fashion Week je pro město skvělá příležitost, jak podpořit turismus a zvýšit návštěvnost města,“ lakonicky to shrnul nezávislý dánský fotograf. I kdyby byla pravda jen to, že město vnímá CFW jenom jako formu propagace a reklamy, pořád je to užší spolupráce, než jakou vykazuje MBPFW a Praha. Nejde jenom o radnici, kde je už tradičně centrum dění. Na CFW jsou navázány veletrhy pro profesionály (kde byli třeba nákupčí z pražského The Room by Basmatee) a nechybí ani eventy pro místní veřejnost, shrnuté pod Copenhagen Fashion Festival. Je libo nákupní event a fashion talk se slavnou modelkou? Předpremiéry i promítání filmů a dokumentů, vernisáže výstav i komentované prohlídky v muzeích, ale i workshopy pro rodiny s dětmi, party pro mladé a veřejná přehlídka. V Kodani společnými silami vytvářejí opravdový týden módy pro všechny.
Copenhagen Fashion Week je “dospělý” nejen ve schopnosti spolupracovat a zapojovat všechny kolem sebe. I když na přehlídkách nechyběli místní bloggeři, bylo na show i v Business Lounge slyšet kromě dánštiny i finštinu, polštinu, španělštinu, němčinu a další jazyky. (Nemluvě o profesionálním zázemí pro všechny profesionály. Možnost v klidu si sednout na místo, kde je wifi, káva a jídlo, a v tichu zpracovat dojmy, odpovědět na maily nebo jen utéct před davem a zimou venku, je k nezaplacení.) Pořadatelé velmi dobře chápou, že móda je pro nevelkou zemi především exportní záležitost a snaží se hledat místa, kde je potenciál největšího růstu. To je aktuálně, jak bylo skoro všude zmiňováno, menswear. I proto se pořadatelé snaží zapojit co nejvíce pánských značek a povzbudit tak jednak domácí poptávku, ale i export například do Německa, který každoročně roste.
Tím se dostáváme k tomu, jak to vypadá v Kodaň z pohledu “módní policie”. Pokud byste hledali místní ultrafashionisty, budete muset číhat před začátkem show těch komerčněji nejúspěšnějších místních značek. (Které, mimochodem, často fungují už od poloviny devadesátých let. Kam zmizeli jejich součastníci v Praze? Dokážete nějaké vyjmenovat?) I tady jsou nejvýrazněji oblečení bloggeři a šéfredaktoři a nechybí ani mladí a neklidní. Zatímco první zmíněná skupina je i v nejpapouškovatějších vzorech elegantní a nevykroucená, před tou druhou se i nejextravagantnější pražští hejci mohou jít zahrabat. Nakonec, oblečení nehraje zase takovou roli.
Kodaň v zimě není “sexy”. I když se teplota pohybuje nad nulou, všichni nosí pevné a pohodlné boty, oversized parky a kabáty, palčáky a svetry. Pohodlí a praktická stránka věci jednoznačně vítězí nad diktátem ikon. Oblečení a vzhled celkově je podřízen všudypřítomnému nevyslovenému heslu města. Neřešme nepodstatné, nechme si prostor na ty důležité věci. Mimo toho, že na večerní show občas přijde někdo v botách od bláta to znamená i to, že si málokdo barví vlasy. Doslova na každém rohu jsou kadeřnictví specializovaná na střih a styling – a jsou plná žen i mužů všeho věku. Lidé se oblékají pohodlně a prakticky, ale s důrazem na kvalitu a udržitelnost. Není to ideální?
Rozdíl mezi Kodaní a Prahou je v přístupu k odívání (a designu a umění) jako takovému. Designová kvalita šperků, které jsme viděli v buticích i na prezentaci je shodná s tím, co prezentují čeští designéři. Studenti kteří se účastnili soutěže Designer’s Nest by úplně stejně mohli studovat na umprumce. Co se kvality, imaginace i konečného designu týče, patří minimálně pražská UMPRUM mezi severské instituce. Ani kvalita značek prezentovaných v rámci CFW není ve srovnání nijak ohromující. Vlastně, kolekce českých designérů jsou mnohem ucelenější a stylově čistší. Nemáme se rozhodně za co stydět.
Je ale vidět, že Dánové jsou celkově lidé sebevědomí bez potřeby si cokoli dokazovat. Nevnímají módu jako “deluxe záležitost”, ale jako normální součást života. Oblečení návrhářů je tam relativně levnější než v Praze. (Průměrná mzda v místní měně je velmi podobná, ale za kabát od milovaného Vibskova utratíte polovinu výplaty, zatímco v Praze to jsou spíše dvě třetiny.) Možná, to je dáno i věkem. Zatímco v Praze je průměrný věk diváka přehlídky 30 let, v Kodani dost možná přesahuje čtyřicítku. A šedesátníci v photo pit nebo v hledišti si už nemusí, na rozdíl od “husákovské” pražské scény, nic dokazovat. Adam Katz se na přehlídkách pohyboval zcela svobodně, aniž by na něj pořád hulákaly obdivovatelky a pořadatelé, aniž by se o něm psalo.
Možná to je to hlavní. Ve srovnání s Kodaní se Praha jeví jako pískoviště, kde se přerostlé rozmazlené děti vzájemně mlátí lopatkami a odmítají půjčit kyblíček. Věčná honba za senzací, lepším a zajímavějším místem a slavnějšími jmény trochu připomíná počínání puberťáka, který se naparuje v zrcadle sám před sebou. Doufejme, že z toho Praha rychle vyroste. Po osmi letech šarvátek a kočkování, ve kterém je vlastně s podivem, že scéna vůbec funguje, že někdo módu fotí, píše o ní, nebo že ji dokonce vyrábí a prodává, už by bylo na čase.
