Co všechno může znamenat cesta? V nové kolekci Alexandra Bela SS27 s názvem Exilium se stává metaforou vyhnanství, dospívání i hledání místa, které můžeme nazvat domovem. Renesanční ikonografie se v ní potkává s viktoriánskou nostalgií, tvrdé bavlněné plátno s lehkými vrstvami a oděv se mění v ochrannou vrstvu pro poutníka, který ještě neví, kde jeho cesta skončí.
První myšlenky na kolekci se Alexovi začaly formovat přibližně v květnu 2026. Z gramofonu tehdy hrála Thoroughfare od Ethel Cain a právě někde mezi hudbou a textem písně se objevila úvaha nad tím, jak zatížený je vlastně samotný pojem cesty. Ne jako přesun z jednoho místa na druhé, ale jako stav, během kterého něco opouštíme, měníme se a hledáme, kam patříme.
Autor kolekce sám sebe dlouhodobě vnímá jako poutníka – člověka vyhnaného z domova, který si svůj nový domov musí teprve najít. Odtud pochází také její název Exilium. Označuje pomyslný prostor mezi vyhnanstvím a nalezením útočiště, mezi odloučením, pádem a touhou někam patřit. Cesta se tak stává nejen ústředním motivem jarní kolekce, ale také můstkem mezi předchozí tvorbou a novou kapitolou.
Mezi Zemí a Nebem
Do příběhu Exilium se přirozeně propisují témata, která autora fascinují dlouhodobě. Ikonografie a renesanční umění se tentokrát propojují se spirituální představou cesty mezi Zemí, exilem a Nebem. Přidává se romantizace a nostalgie po viktoriánské éře, která celé kolekci propůjčuje vlastní časovost. Minulost a přítomnost tu nejsou oddělenými světy, ale na okamžik se potkávají na stejné cestě.
Stejně důležitou roli jako symbolika proto hrají samotné materiály. Tvrdé bavlněné plátno funguje jako základ oděvu podobně, jako malířské plátno čeká na nový obraz. Jeho otřepené okraje nejsou nedokonalostí, kterou je potřeba skrýt. Naopak zůstávají viditelné jako stopa času, pohybu a fyzického prožitku.
Proti pevnosti plátna stojí lehké bavlněné látky vrstvené přes tělo. Vytvářejí jemný emocionální štít a zahalení se stává způsobem ochrany vlastního prožitku z cesty. Příběhem prochází neutrální barevná paleta doplněná novými přírodními odstíny, které kolekci ukotvují v představě dlouhého letního putování. Prach, písek a čas jsou nakonec tím, co po něm zůstává.
Dokud nenajdeme domov
Exilium ale není pouze příběhem fyzického putování. Cesta je tu především prostředím, ve kterém se člověk učí, dospívá a postupně poznává sám sebe. Stejně důležití jsou lidé, které během ní potkává – ti, kteří nás mění, posilují a někdy se rozhodnou pokračovat dál společně s námi.
Právě v tom se nakonec význam názvu obrací. Exil nemusí být pouze místem, odkud jsme byli vyhnáni, ale také prostorem, kterým musíme projít, než najdeme nové útočiště. Místo, kde jsme vítáni a které konečně můžeme nazvat domovem. V logice kolekce je právě tímto místem Exilium. Jejím vlastním nebem.
