Kniha, která vyšla 24. března, je souborem devíti otevřených rozhovorů o duševním zdraví s osobnostmi převážně z generace Z a mileniálů, včetně Kláry a Josefa Trojanových a každý z rozhovorů je doplněn i o pohled terapeutky Hany Vaničkové.
Napsala ji novinářka, podcasterka, spisovatelka Linda Bartošová. Je to už její druhá kniha: ta první, Novinářky, ukazovala, jaký svět obývají ženy v médiích – jejich pohledy, příběhy, odvahu.
Když pak Linda oznámila, že chystá druhou knihu, byla jsem natěšená jak malá holka. Tentokrát i kvůli tomu, jak silné a důležité téma si vybrala: duševní zdraví, sebepéči, uzdravení se zevnitř.
Některá slova umí ubližovat. Jiná dokážou léčit. Léčí nejen to, co nám ublížilo zvenku – lidé, okolí, společnost – ale i to, co nám bylo vštěpováno odmalička. Hlasy, které nám šeptaly, že musíme vydržet, nejsme dost, nemáme být na obtíž. Právě slova Lindy a jejích hostů mají v sobě tu vzácnou sílu něco v nás odemknout. Uvolnit. Uzdravit.
Rozhovory o duševním zdraví
„Bavíme se o nejrůznějších psychických obtížích, duševních onemocněních nebo fázích v jejich životě, kdy na tom psychicky nebyli dobře. Bavíme se o tom, co jim pomohlo, jaké mechanizmy si osvojili, o medikaci, o hospitalizacích na psychiatrických léčebnách a zařízeních. Například o úzkostech, panických atakách či syndromu vyhoření,“ říká Linda.
…Ale i o té každodenní tíze, kterou na sobě nosíme, a někdy ani nevíme proč.
Konečně někdo uchopil duševní zdraví jako téma všech, ne jen někoho jiného. Linda se neuzavírá do bublin. Její respondenti a respondentky jsou různorodí – ženy, muži, mladí, starší, z různých oborů i prostředí. Díky tomu kniha nepůsobí jednostranně a naopak předává pocit, že se v ní může najít každý.
Ale jak sama dodává – „není to jenom depka, jsou tam i cesty, jak z toho ven.“
Každý rozhovor je doplněn odborným komentářem terapeutky Hany Vaničkové, která přidává vhled do toho, co zpovídaní lidé prožívají, jak to pojmenovat nebo kam se obrátit o pomoc. „Já to nazývám takovou knižní kámoškou pro lidi, které trápí něco na duši, a třeba často neví, za kým s tím jít nebo komu se svěřit.“
Tíha, kterou není vždy vidět, nebo si ji jen neuvědomujeme
Design knihy, na kterém spolupracovala Nikola Janíčková, nese symboliku kamene na hrudi – metafory pro psychickou tíhu, kterou každý může vnímat jinak: „Může to být jenom oblázek, lehký kamínek… anebo to může být těžký kámen, který nemizí a je náročné s ním žít,“ vysvětluje Linda, o které se už dlouho ví, že se nebojí bourat tabu, která jsme si jako společnost postavili až do nebes. Otevírá otázky, které si často necháváme pro sebe:
Proč se stydíme za to, že potřebujeme pauzu?
Proč je pořád stigma říct si o pomoc?
Proč je tak těžké dovolit si oddech – a říct si: už nemůžu?
Kniha dává prostor pochybnostem, strachu, slzám, ale taky naději, úlevě a přijetí. Ukazuje, že není nic špatného na tom změnit směr, opustit práci, začít znovu. Že je v pořádku brát léky, když je potřeba. Že největší odvaha často spočívá v tom, že si přiznáme: nejsem v pohodě. Že právě to je první krok ke skutečné změně.
Co mě osobně na knize nadchlo nejvíc?
Jedním z nejsilnějších momentů pro mě byl rozhovor s Klárou Trojanovou. Nese se v duchu myšlenky: „Jsme schopni zvládnout ledacos – ale za jakou cenu?“
Klára mluví o svém mateřství, o roli ženy v domácnosti, o tom, jak dlouho jí trvalo uvědomit si samu sebe. Je věkem někde mezi mou maminkou a babičkou – a možná právě proto se mě ten rozhovor tak hluboce dotkl, otevřel ve mně komůrky, díky kterým jsem se cítila dosti provinile, protože abych byla zcela upřímná i já jsem si občas říkávala, že být doma s dětmi přeci není žádná velká dřina, omyl.
Celý život dělaly ženy kolem nás všechno pro to, aby se ostatní měli dobře. Vařily, praly, vychovávaly, pečovaly. Nikdo se jich ale neptal, jestli to tak chtějí. Nebo jestli vůbec můžou. Musely to zvládnout. A zvládly to. Ale za jakou cenu?
Když přijedu domů, už nikdy neprotočím oči, když mi maminka řekne, abych vyskládala myčku. Ráda to udělám. A pak ji obejmu. A poděkuju. Za všechno, co pro nás dělala. A taky za to, co musela dělat – i když by si zasloužila odpočinek, podporu a uznání.
Možná si toho všeho konečně začneme všímat. Možná si to konečně přiznáme. A začneme jinak.
Na bolest hlavy si prášek vezmeme. A co na bolest duše?
Další silné téma, které se v knize opakuje, je medikace. Linda hned na začátku otevřeně sdílí, že i ona sama si nechala pomoci.
Vzít si prášek na bolest hlavy nám přijde normální. Ale když někdo bere antidepresiva? Najednou je to stigma. Bláznovství. Slabost. A přitom je to často první krok k přežití. Někdy doslova.
Někdy si třeba uvědomíš, že život není o výkonu, práci, penězích, pozemcích, statusech. Možná přijde chvíle, kdy si dovolíš zastavit. Nechat si pomoct. Uvěřit, že život může být víc než přežívání.
A možná taky ne.
Možná přijde chvíle, kdy už nebudeš moct. Ne že bys nechtěl – jen už nebudeš moct. A uděláš to finální rozhodnutí. Poslední krok. Do neznáma. A svět půjde dál.
Ráno vyjde slunce, lidé půjdou do práce, ptáci budou zpívat. Ale ty je už neuslyšíš. Prohlubeň v posteli zmizí. Hromádka oblečení před postelí už nebude růst. Tvoje věci se přesunou do skříně, kam už nikdo nebude chodit. Možná zůstane zavřená. Možná napořád. A časem se i na tvé objetí zapomene.
To, které jsi tak nerad rozdával.
Pro všechny, kteří…
Linda věnovala tuto knihu Jakubovi Šepcovi a všem, kteří už nemohli dál. Těm, kteří si sáhli na život, i těm, kteří se denně snaží vydržet.
Já tento text věnuji památce svého milovaného dědečka. A všem rodinám, které si podobnou ztrátou musely projít. Vím, jak těžké je s tím žít. Ale vím i to, že pomoc existuje. A že o ni není slabost si říct. Naopak – je to důkaz síly.
P.S. O každé části knihy bych mohla napsat samostatný text. Tolik témat, tolik emocí, tolik pravd. Ale ani ta nejvybranější slova nepředají to, co se stane, když si tu knihu přečtete sami.
Já ji přečetla jedním dechem. A věřím, že by si ji měli přečíst všichni – opravdu všichni. Od maminek, tatínků, přes učitele, vychovatelky, zdravotníky, manažery, babičky, dědečky… až po nás samotné. Protože duševní zdraví není jen další jedno z témat. Je to základ. A my už ho dál nesmíme opomíjet.
Kam se obrátit, když jde o duševní zdraví:
Důležité kontakty
Linka bezpečí (nonstop, zdarma) – 116 111
Linka první psychické pomoci – 116 123
Linka důvěry Centrum krizové intervence RIAPS Praha – 222 580 697
Nevypusť duši – www.nevypustdusi.cz
Terapeutická mapa – www.terapeutickamapa.cz
