Nebudeme přehánět, když uvedeme, že Petra Pikkelová je jednou z nejznámějších lektorek jógy v Čechách. Pokud ne nejznámější, tak zcela určitě nejvýraznější. Popsat její šatník nebo celou její osobnost několika slovy je nemožné, je to totiž dlouhý a barevný příběh, který ovlivnila nejen jóga a její filozofie, ale i vášeň pro cestování a fotografii. Její životní prostor je mixem příběhů, artefaktů, knih, vzpomínek a unikátního designu.
Jak se z fotografky stala certifikovaná učitelka Jivamukti jógy?
Já jsem původně studovala fashion merchandising na Fashion Institute of Technology New York. Při studiu jsem si nasadila tu nejvyšší laťku. Představovala jsem si, že budu nákupčí v Barney‘s New York a budu nakupovat evropské designéry a cestovat po Asii. Moje učitelka mi tehdy otevřela oči, zeptala se mě, jestli jsem opravdu připravená například nakupovat pět let jenom pásky pro Macy’s. Což pro mě byla šílená představa. Cítila jsem, že mám vkus a vztah k designu, ale co mě od začátku na škole odrazovalo, bylo s jakou dravostí lidé na fashion studovali.
Proto jsem se zaměřila na fotku a zjistila, že tam jsou báječní lidé. Chtěla jsem fotit architekturu, ale tenkrát se fotilo na View cameras, což jsou takové ty obrovské harmoniky, se kterými mi to vůbec nešlo, začala jsem fotit portréty. To mě bavilo a pokračovala jsem v tom, i když jsem se vrátila do Čech. Fotce jsem se pak docela dlouho věnovala a fotila například pro Dolcevitu. A fotím dodnes.
S jógou jsem začala V New Yorku v roce 2001 a okamžitě jsem propadla Jivamukti józe. Začala jsem nakupovat knihy, cvičila dvakrát denně sedm dní v týdnu a úplně jsem změnila jídelníček, přestala jsem pít alkohol a kouřit a brala jsem vše jako celistvou záležitost.
O rok později jsem potkala mého manžela, odstěhovala se do Čech a kromě toho, že jsem zase začala pít alkohol, kouřit a jíst chleba, se můj vztah k józe nezměnil. Našla jsem si jógové učitele, strávila jsem s nimi nějaký čas, učila jsem se. Přirozeně se mě pak, o deset let později, kamarádka zeptala, jestli nechci jógu učit.
Moje reakce byla: “I’m not worth it”. Vzhledem k tomu, co jsem o józe věděla, jsem si myslela, že na to nejsem dost dobrá, že musím cvičit šedesát let, abych ji mohla učit. Nakonec jsem se ale nechala přemluvit a měla jsem svou první lekci v Yogame. Postupně k ní přibývaly další a další lekce a já jsem zjistila, že většinu času věnuju józe a mám málo času na focení. Takže, když to shrnu, fotím dodnes, ale práci nehledám.
Jsi tedy fotografka nebo učitelka jógy?
Sama sebe nechápu jako jógovou učitelku, to bych musela opravdu žít v ášramu a věnovat se tomu plnohodnotně non stop. Pro mě je jóga cesta na deset životů dopředu a baví mě, že ta cesta nebude nikdy na konci, že se já sama můžu pořád učit a vyvíjet se.
Současně, to ale chápu tak, že i s tím málem, co lidem dávám při mých lekcích, dokážu ovlivnit jejich životy.
Jak ovlivnilo tvůj vztah k módě a obecně k designu tvoje původní povolání?
No, moje úplně původní povolání je zeměměřič, takže já nevím! (směje se, pozn. red). Ale módu jsem studovala na Fashion Institut of Technology v New Yorku, což je vlastně největší módní škola v Americe.
Jezdili tam studovat studenti z celého světa, kteří se snažili vypadat zajímavě, takže jsem byla obklopená přehlídkou nejrůznějších stylů. Bylo tam jednoduché zapadnout, ať sis na sebe vzala cokoliv, což byla neuvěřitelná inspirace.
V té době jsem hodně frčela v retro věcech, takže jsem hledala poklady po všech blešácích, které probíhaly každý víkend na nejrůznějších parkovištích, každý čtvrtek pak i před naší školou.
Můj šatník se skládal z neuvěřitelného množství takových těch kožešinových divno věcí, květovaných šatů, starých kabelek a bot.
Pak jsem ale objevila Diesel, který v Čechách tehdy vůbec nebyl a řekla jsem si, že už nebudu chodit v ničem jiném než v Diesel kalhotech a bílém tričku. To už jsem studovala fotografii a byla to pro mě základní každodenní uniforma. Měla jsem asi troje džíny a k tomu jsem nosila zásadně jen bílé tričko. Maximálně jsem to kombinovala s koženým sakem, v takovém tom stylu “Mick Jagger”, tzn. úplně super slim, takové to, co ani nedokážeš zapnout. Když to shrnu, tak mě to vlastně vždycky táhlo k těm klasičtějším retro kouskům. To je můj základ, a pak to doplňuji nějakou barvou, něčím hravějším. Myslím si, že můj styl je takový lehce pánský, v podstatě dost jednoduchý, kdy základem je sako a košile.
Na druhou stranu ale mám i odvážnější kusy, kterou jdou stylově úplně na druhou stranu, jako například růžové šaty od Chatty. Nejsou to sice mé každodenní kousky, ale ráda jimi obohacuji ten jednoduchý šatník.
Jak by si popsala svůj vztah k módě? Co pro tebe oblékání znamená?
Baví mě, je to způsob výrazu mé osobnosti. A samozřejmě to zachycuje nějaké mé, v tu chvíli aktuální, emoce. Já si myslím, že každá žena chce být hezká a móda je způsob, jak se vyjádřit a být sama se sebou spokojená.
Čím se řídíš, když nakupuješ módu?
Módu nesbírám. Všechno, co si koupím, potřebuji nosit a neschovávám to jako poklad do skříně. Samozřejmě, pokud to nejsou nějaké speciální kousky, které schovávám svým dcerám.
Mám pevnou základnu oblíbených věcí, takže nepodléhám tlaku trendů. Tyhle základy pak míchám s celkem běžnými věcmi, klidně i z konfekce. Roky nakupuji u Denisy Nové, mám několik kusů od Jakuba Polanky nebo Chatty. Miluju klobouky od Tonak.
V první řadě mě zaujme barva, pak hned všechno osahávám. Materiál je pro mě hodně důležitý. Mám například slabost pro hedvábí. Když vidím něco hedvábného, víceméně jakkoli barevného, možná to ani nevypadá hezky na ramínku, vždycky si to vyzkouším.
Je pro mě samozřejmě strašně důležité i to, jak jsou věci ušité. Kolikrát sahám po něčem, co zdánlivě vypadá obyčejně, ale má to nějaký mini detail, takovou tu blbůstku, o které víš, že nemůže vzniknout v konfekci.
Hodně cestuješ, máš na cesty po světě odlišný šatník od toho, v čem se pohybuješ například v Praze?
No jasně! Cestuju hlavně po Asii, takže v první řadě ctím tamní kulturu a neberu s sebou nic v délce nad kolena nebo na ramínka. Opravdu se tam snažím zapadnout. Čím víc toho člověk o kultuře země, kterou navštěvuje, ví, tím víc nechce dráždit chováním západních turistů, jako například holky, které se tam producírují v krátkých šatech nebo šortkách a ti místní se z toho mohou zbláznit. Tenhle typ pozornosti prostě nepotřebuju. V mém cestovním šatníku převažuje hlavně hedvábí – hedvábné šaty a haleny. Zkrátka co nejlehčí věci ideální na místní teploty. Proto svůj “cestovní” šatník vybírám pečlivě, podle toho, kam jedu.
Navíc na svých cestách miluju nakupování. Ať už si koupím něco na ulici nebo si cíleně najdu nějakého tamějšího designéra.
Samozřejmě jsem se už několikrát, s tím, co jsem koupila, totálně spálila. Protože v tu chvíli máš pocit, že si kupuješ něco totálně cool, ale v Čechách to pak natáhnu na sebe a nedá se to vůbec nosit. Třeba v Indii jsem si kolikrát koupila kousky, které ani nepůsobily indicky, ale tady u nás to zkrátka bylo trochu moc.
Jak jsou pro tebe důležité značky, například z luxusního segmentu?
Sleduji je, protože mě samozřejmě zajímá, kam se bude móda ubírat, ale trendy pro mě nejsou důležité. Proto, kdybych si něco takového koupila, tak to určitě zase bude něco nadčasového, něco co mi vydrží napříč sezónami. Navíc nejsem ochotná platit horentní sumy. Líbí se mi třeba značkové kabelky, ale kabelka mě baví pouze rok, a tak se mi zkrátka nechce do těchto věcí investovat.
Sleduji například Acne Studios a hodně jsem od nich nakupovala například džíny a boty, ale jejich styl se v poslední době přehoupl do velmi trendových a výrazných záležitostí, které v dlouhodobějším horizontu u mě neobstojí. Teď jsem si od nich koupila třeba boots, který jsem si vyzkoušela, vyfotila jsem se v nich, ale nakonec jsem je stejně poslala zpátky.
Nakupuješ ještě na blešácích a v sekáčích?
V Čechách do sekáčů vůbec nechodím a online sekáče nenavštěvuji. Já mám totiž v poslední době problém s tím, že tam nerada ztrácím čas hledáním a přehrabováním se v tom neuvěřitelném množství věcí. Naproti tomu ale, když vyjedu třeba do Vietnamu, tak se ráda podívám – nebo samozřejmě opět ve Spojených státech, protože tam mám ještě šanci objevit něco jiného.
Měla jsem i takové hezké období, kdy jsem jezdila do Kalifornie za kamarádkou a chodívala jsem tam na takové hrabárny, které se konaly vždycky ráno na parkovištích. Ráno v osm hodin tam přijel náklaďák a vyložil tam v plastu oblepený hromady oblečení. Vypadalo to jako ty naše plastem obalený balíky slámy na polích. Vždycky to vyhodily z korby, rozstřihli to a my jsme dostali plastové pytle, se kterými jsme se vrhali do té haldy oblečení a snažili se urvat něco, co nás zaujalo buď barvou nebo materiálem. Až když jsme ten pytel naplnili, tak teprve pak byl nějaký prostor to přímo na tom parkovišti vyzkoušet. Chodili tam i nákupčí ze secondhandů, protože se tam dalo najít spoustu retro kousků a opravdu kvalitních věcí z Hollywoodu. V LA jsou obecně skvělé secondhandy.
Co jóga a oblečení na jógu?
Poslední návštěva v New Yorku byla 60% útraty za oblečení na jógu (směje se, pozn.red.) Oblékám se vlastně už pouze do jedné značky – Lululemon. Mají strašně pohodlné legíny, ve kterých se můžeš válet celý den a v podstatě ani nevíš, že je máš na sobě. Líbí se mi na nich například, že jejich reklamy nejsou jen o perfektních tělech a asánových pozicích, které 90% lidí neudělá. Baví mě, že jejich oblečení je věnované obyčejným lidem.
Pak mám ještě ráda oblečení od YOjogaYO, které navrhuje a vyrábí má kamarádka tady v Čechách. Ona mi něco dá a já si něco koupím, takže se dá říct, že v tomhle jsem vlastně ambasadorka.
Co šperky, Jaké máš ráda a proč?
Já miluju šperky! Ale nerada je měním, takže nejsem ten typ, co si ráno nabere prsteny, večer je odloží a druhý den si vybere něco jiného.
Dávám přednost šperkům, které nemusím vůbec sundávat, a to ani při cvičení jógy. Ale i tak mám samozřejmě pár hezkých kousků, které si vybírám na speciální příležitosti.
Z českých šperkařů mám ráda zaniklou Zoryu, protože měli jak nositelné věci, tak ty úplně crazy. Z těch cizích značek dlouhodobě nakupuji Lauru Lee, Zoe and Morgan a teď jsem nově objevila rumunskou značku Malvensky, kteří dělají sice šperky s diamanty, ale takové kousky, které nemusíš sundávat.
Jak se zbavuješ oblečení a jak často?
Musím říct, že to většinou rozdávám kamarádkám. Samozřejmě, že ne ty úplně designové kousky, ale teď jsem například kamarádce věnovala šaty od Jakuba Polanky, protože prostě vím, že už je nosit nebudu a vím, že je nebudou nosit ani moje dcery.
Nechce se mi moc hromadit věci, protože nechci bojovat s tím, že je pořád někam musím schovávat, a tak je raději rozdám.
Děkujeme Petře za rozhovor a Ivanovi za fotky.
