Na Mercedez-Benz Prague Fashion Weeku ho představila přehlídka značky Nehera a mě to donutilo k zamyšlení. Jsme svědky demokratizace módy, jak někteří tvrdí, nebo je využívání ulice jen chvilkovou alternativou vyretušované dokonalosti?
Každá modelka, která mě za zvuků snových tónů na přehlídce minula byla jiná, a přesto měly všechny něco společného – v očích soustředěnost a klid. Takto vyvážený casting považuji za v českých podmínkách zatím nepřekonaný. Bezmála osmiminutová podívaná by ale i bez něj byla fascinujícím zážitkem. Rukopis značky Nehera, který aktuálně udává francouzský designér Samuel Drira, nestaví na rozmařilostech, nýbrž na vyvážené a vyzrálé ženskosti a bezvýhradném pocitu delikátního, přesto velmi vkusného pohodlí. Produkční při sestavování show věděli kam sáhnout. Mezi diváky totiž neprocházely jen profesionální modelky, ale i vyzrálé ženy.
Dneska si to užiju
V záři světel jsem se kromě potetované Martiny zaměřil také na Martinu Š. „Přehlídky jsem nikdy nechodila, protože jsem na ně byla malá,“ svěřila se mi v zákulisí. Dnes jí je 42, ale když jí bylo 25, účastnila se jako jedna z prvních mezinárodní modelingové soutěže Elite Model Look. K letošní účasti na přehlídce ji přesvědčil Lukáš Loskot, takže to není úplně náhodná tvář z ulice, ale ani standardizovaná kráska. „Dneska si to užiju,“ dodává, když se v zákulisí loučíme a já jí to věřím, i když kolem mě o čtyřicet minut později prochází. Také já si pohled na ni užívám. Vůbec je tento trend vídání povědomých a „normálních“ tváří docela příjemný. Je ale relevantní i do budoucna?
Kousek ošklivosti?
Když jsem si sednul ke klávesnici, rozhodnut zabývat se tímto textem, uvědomil jsem si, že street casting je v českých podmínkách vlastně docela běžný – a to už nějakou řadu let. Vzpomněl jsem si na nejednu přehlídku Denisy Nové, Ivy Burkertové nebo Zuzky Kubíčkové. Jenže svět se tváří, že je tato tendence výsledkem aktuálního procesu, a tak se ho snažím zachytit i skrze ústa své známé, kterou potkávám přesně ve chvíli, kdy se zvedám ze svého místa. Hovoří o instagramu, vlivu kultury internetu a unavenosti našich očí. Je pravda, že instagramové filtry dnes dokážou lhát o tom, jak dobře jste spali.
Do telefonu jsem si dokonce nedávno nainstaloval aplikaci, která ze mě po dohromady šedesáti otočkách šedého kolečka na displeji udělá roztomilou Japonku. Je skutečně možné, že nás virtuální realita unavila natolik, že vlastně v reálu toužíme po trošce té ošklivosti? „Samozřejmě to nemůže být jen tak někdo z ulice. Musí ten člověk mít charisma,“ demokratizace módy zde naráží na představu bookerů. Klaudie je majitelka jedné z agentur produkující klasickou magazínovou krásu. Její názory jsou sice pragmatické, ale logické. Podle ní musí z lidí na mole stále zářit aspoň trochu ono kouzlo osobnosti, jinak jí je ale street casting sympatický, i když ji v některých ohledech konkuruje. O ošklivost v pravém slova smyslu tedy definitivně nejde. Jde o diverzitu.
Politika šoku
Přemýšlel jsem, jak asi uvažují návrháři, když se pro odvážný casting rozhodnou. Někdy je asi zkrátka těžké vyjádřit svou vizi osobněji, když pracujete s až „průmyslově“ dokonalou tváří. Možná je třeba módu občas i trochu procítit. Zřejmě proto teď značky na street casting tlačí. Ale proč tím chtějí útočit na naše emoce? A proč nám chtějí připomínat, že jsou mezi námi i starší modelky či lidé s vadou zraku nebo albíni? Přišel jsem na to, že když jsem po přehlídce Nehery opouštěl obchodní dům Kotva, brněly mě konečky prstů. Dlouho se mi to nestalo. Někdy mne přehlídka dokáže i dojmout. Tohle nebyl zcela ten případ, spíš jsem byl v příjemném šoku z příjemné věci, která ale zároveň neodpovídala předpokladu. Čekal jsem „nabušenou“ show a mezitím se mi Martina podívala do očí, asi tak čtyři metry přede mnou se na chvilku pozdržela a pokračovala dál v ladné chůzi. Uvědomil jsem si, že se jedná o jakousi politiku šoku. Ta teď ovládá systém módních přehlídek. Ještě v minulé dekádě jsme do stránek módních časopisů a prvních řad přehlídek utíkali, protože jsme potřebovali vytržení z reality. Teď mám skoro pocit, že je to naopak. Nicméně tenhle závěr dělá ze street castingu bohužel jen přechodnou záležitost. Což je vlastně ve výsledku zcela přirozené. Až se zas nabažíme realitou, utečeme za něčím zcela novým. Nebo se třeba celý systém zhroutí, kdo ví.
