Můžeme oddělit umělce od jeho tvorby, nebo dílo od jeho zhotovitele? To je otázka, nad kterou přemýšlím už docela dlouho. Vrací se pokaždé, když se dívám na tvorbu Andyho Warhola, čtu Milana Kunderu nebo v módě obdivuju práci Johna Galliana. Můžeme jejich díla vnímat samostatně? Nebo nám v tom jejich persona, minulost a veřejné vystupování brání?
Je jednoduché říct, že umění má mluvit samo za sebe. Že kniha, kolekce, obraz nebo film začínají žít vlastním životem ve chvíli, kdy opustí svého autora. Jenže ono to nikdy není tak jednoduché. Umění nevzniká ve vzduchoprázdnu. Vytváří ho konkrétní člověk se svou zkušeností, egem, postoji, bolestí, mocí i selháním. A ve chvíli, kdy o autorovi víme něco, co nás znejistí, už se na jeho práci často nedokážeme dívat stejně.
Když autor začne překážet dílu
U Milana Kundery se tahle otázka vrací opakovaně. Nejen kvůli jeho komplikovanému vztahu k českému prostředí, ale i kvůli způsobu, jakým se kolem jeho osoby vytvořil téměř nedotknutelný obraz autora. Zároveň je fér se ptát, jestli nám z dnešní pozice vůbec náleží soudit všechny aspekty života a tvorby lidí, kteří žili v jiných společenských, politických i osobních podmínkách. Jiná doba neomlouvá všechno, ale může pomoct pochopit, proč některé věci vznikaly právě tak, jak vznikaly. Kunderova literatura zůstává silná, ale číst ji úplně bez vědomí autora za ní je skoro nemožné.
Podobně se můžeme ptát i u Andyho Warhola. Jeho dílo zásadně proměnilo dějiny umění, popkultury i naše přemýšlení o slávě, reklamě a obrazu. Zároveň se kolem něj dodnes otevírá otázka, nakolik jeho umění stálo také na lidech, které proměňoval v ikony, múzy nebo součást vlastního světa, často bez stejné míry ochrany nebo uznání. Warholova Factory byla místem svobody, experimentu, radikální kreativity, ale také prostředím, kde se lidská zranitelnost velmi snadno stávala součástí estetiky.
A právě tady začíná ten nepříjemný moment. Znamená problematický kontext, že máme přestat číst Kunderu, či sledovat Warhola? Nebo je naopak máme vnímat pozorněji, s vědomím toho, že žádné dílo není úplně odpojené od světa, ve kterém vzniklo?
Galliano a genialita jako výmluva
V módě je výrazným příkladem John Galliano. Návrhář, který dokázal proměnit přehlídku v divadlo, sen i kulturní událost. Jeho práce pro Dior patří k nejvýraznějším momentům módní historie přelomu tisíciletí, plná fantazie, dramatu, řemesla a absolutní teatrálnosti. Jenže v roce 2011 byl z Dioru propuštěn po skandálu s antisemitskými a rasistickými výroky. Později se do módního průmyslu postupně vrátil, mimo jiné jako kreativní ředitel Maison Margiela.
U Galliana je ten rozpor skoro bolestivě viditelný. Na jedné straně stojí dechberoucí šaty, práce s historií, siluetou, snem a emocí. Na druhé straně člověk, jehož veřejné selhání nejde jen tak odsunout bokem. Může nás fascinovat kolekce, i když nás odpuzuje chování člověka, který ji vytvořil? A pokud ano, znamená to, že něco omlouváme?
Možná problém není v tom, že se nám dílo líbí. Problém začíná ve chvíli, kdy kvůli obdivu k dílu přestaneme vidět všechno ostatní. Když genialitu používáme jako výmluvu. Když říkáme „ale on byl přece talentovaný“, jako by talent dokázal vymazat odpovědnost. Historie umění, literatury i módy je plná tvůrců, kterým bylo odpuštěno téměř všechno, protože byli považováni za výjimečné. A právě tahle výjimečnost se často stává štítem, za který se schová násilí, rasismus, misogynie, manipulace nebo zneužití moci.
Číst jinak neznamená omlouvat
Zároveň si ale nemyslím, že odpověď musí být vždycky jednoduchý zákaz. Někdy je možná důležitější dílo nezahodit, ale číst ho jinak. S vědomím kontextu. Ne jako čistý objekt obdivu, ale jako něco, co vzniklo v konkrétním světě a nese v sobě jeho krásu i rozpory.
Navíc nejde jen o morální pózu. Například studie publikovaná v PLOS ONE ukazuje, že negativní informace o autorovi opravdu mění to, jak jeho dílo vnímáme. Ve chvíli, kdy se účastníci daného experimentu dozvěděli o autorech něco problematického, vyvolávaly v nich obrazy větší neklid a hodnotili je méně pozitivně, přesto je ale nepovažovali za méně kvalitní. Do vnímání umění tak vstupuje naše lidská a morální rovina, aniž bychom kvůli ní nutně přestali rozpoznávat hodnotu samotného díla. Někdy tedy dokážeme umění ocenit, i když už ho nedokážeme obdivovat úplně stejně.
Oddělit umělce od jeho práce tedy možná někdy jde. Ale nikdy by to neměla být pohodlná zkratka, která nás zbaví odpovědnosti přemýšlet. Stejně tak by ale současný pohled neměl automaticky mazat složitost minulosti. Mezi omlouváním a pochopením je rozdíl a právě tenhle rozdíl je při čtení, sledování nebo obdivování problematických autorů možná nejdůležitější.
Protože pokaždé, když se rozhodneme dál číst, dívat se, poslouchat nebo obdivovat, zároveň si musíme položit další otázku: co tím podporujeme? Komu tím dáváme prostor? A koho tím naopak umlčujeme?
Možná se nakonec neptáme jen na to, jestli můžeme oddělit umění od umělce. Možná se ptáme hlavně na to, jak moc jsme ochotni přehodnotit vlastní obdiv. Jestli dokážeme přijmout, že něco může být zároveň krásné i problematické.
Sama se přitom učím, že nemusíme nést tíhu veškerého kontextu každé knihy, kolekce nebo obrazu, který máme rádi. Můžeme si ale zjišťovat, co za dílem stojí, nedívat se na něj slepě a občas si položit jednoduché otázky: Co přesně na něm obdivuju? Co svým zájmem podporuju? A kde už pro mě vede hranice? Ne proto, abychom si zakázali radost z umění, ale abychom k němu přistupovali o něco vědoměji.
