Jak vzniká oblečení si všichni dokážeme představit, jak vzniká ve velkém je ovšem docela jiný matrix. Všimli jste si někdy, že všechny vaše knoflíky a zipy jsou obarvené na tu samou barvu, jako vaše košile nebo šaty? Nebo toho, že v obchodech jsou oděvy ve stejných barvách a potiscích, ale z různých materiálů? Je to profesionální a atraktivní pro zákazníka, ale velmi tvrdá dřina pro lidi, kteří stojí na druhé straně bariéry s názvem ‚značka‘, pro její dodavatele.
Když jsem pracovala pro výrobce se sídlem v Londýně, který dodával oblečení velkým obchodním řetězcům, i těm úplně největším, dostala jsem se do styku s jejich nákupčími a vím, jak se opravdu levné oblečení vyrábí, že je předurčeno krátkému životu a že je z něj strhána všechna krása ve jménu nižší ceny.
Nákupčí zadá design výrobci s co nejpřesnějšími detaily toho, jaké materiály a jak veliké knoflíky by chtěl. Výrobce udělá střih, zjistí, kolik látky by bylo potřeba, kolik knoflíků, nití, zipů, pásků atd, spočítá, kolik by takové šaty stály vyrobit a pošle cenu nákupčímu. Velké značky ovšem v drtivé většině příjdou s odpovědí: „potřebujeme to vyrobit levněji, abychom zachovali naší marži.“ A tak se hledá, kde se ušetří. „Najděte levnější materiál, odeberte knoflíky, odeberte sklady tu a nařasení támhle, zatlačte na produkci, ať dají lepší cenu.“ Takto strhaný kus oděvu z nekvalitního materiálu je potom za nízkou cenu doručen. „A všichni jsou spokojeni.“ Asi až na dodavatele, který stěží platí na konci měsíce své zaměstnance, na výrobní linku, kde musely švadlenky pracovat neplacené přesčasy a na všechny děti na tomhle světě, kterým jsme ve jménu nízké ceny nevyčistili vodu plnou toxických chemikálií z textilky. Zákazníci si na to, že po pár vypráních oblečení ztratí tvar a barvu už asi zvykli. Aspoň už zase ‚nemají co nasebe‘ a musí jít nakupovat.
Obchodní řetězce vědí předem, za kolik své kolekce budou prodávat, kolik budou stát kalhoty, kolik budou stát džíny, kolik bude stát dlouhá a kolik krátká sukně. Vědí taky, kolik peněz musí na každém kusu vydělat. Za kolik ho nakoupí od dodavatelů je předem dané a pokud dodavatelé chtějí dostat tuto zakázku, nezbývá jim, než vyhovět značkám a – jak se anglicky říká – ustřihovat rohy. Designéři pracují obráceně. Vytvoří oděv, věří, že se bude zákazníkovi líbit, přidají si svou marži a pošlou ho na trh. Ano, takový kousek může být drahý, protože při jeho výrobě nikdo nepřemýšlel o tom, jak ušetřit, snad jen o tom, aby si ho lidé mohli dovolit.
Kolik stojí móda, pokud je udělaná bez šetření, bez nucené nebo dětské práce, bez toxických chemikálií atd. se můžete podívat na stránkách značky EKYOG. Její zakladatelé stále drží své pozice, nepřizvali žádné investory a nejsou tedy pod žádným tlakem při spravování své ekologické, etické a transparentní značky. Ve Fashion MAP věříme, že takto má vypadat standartní popis značky a takto vyrobená móda jedině by se měla dostat do obchodů. Dražší je proto, že se nešetřilo na ochraně země ani bezpečnosti a platech lidí, kteří ji vyrobili. Například při barvení kůže nebyly použity těžké kovy, které zásadně znečišťují prostředí a staví do ohrožení života lidi, kteří s nimi pracují. Při jejich použití se dá kůže obarvit za několik hodin, bez nich to trvá i několik měsíců. To se samozřejmě projeví v konečné ceně. Představte si ale, jak je asi vyroben pásek za 100 Kč, když – pokud by byl vyroben s respektem a šetrností k přírodě a lidem – by stál přes 1000 Kč?
