Měla jsem možnost být mezi prvními na Dior re-see a sáhnout si na svět, který Jonathan Anderson pro Dior staví. Chtěla jsem vidět, jestli poslední dámská kolekce Spring/Summer 2027 působí zblízka stejně přesvědčivě jako na runway. A hlavně pochopit, jak Anderson zachází s archivem domu, jestli ho cituje, nebo ho brousí do vlastní verze.
Aby se dal pochopit úkol, který teď před Jonathanem Andersonem stojí, je potřeba vědět, v jaké situaci se dům nachází. V červnu 2025 ho LVMH jmenovalo creative directorem Dioru pro womenswear, menswear i couture. Je první, kdo od dob Christiana Diora vede všechny tři linie najednou, a má tak poprvé po letech možnost stavět celý svět značky jako jeden. Přichází ale do domu, který po letech růstu zpomalil. Tržby klesly z odhadovaných na 8,7 miliardy v roce 2024 a od nové kreace se čeká, že značce vrátí důvod, proč ji chtít. Spring/Summer 2027 je jeho třetí dámská ready-to-wear kolekce a zároveň rok od womenswear debutu.
Dvacátéhodevátého září, o půl třetí v srdci Paříže představil kolekci, jejíž hlavním motivem byla lehkost. Je to odpověď na otázky: Dá se z Dioru sejmout tíha? A bude to pořád Dior?
Lehkost se dala vyčíst už z pozvánky. Nebyla to kartička, ale pár čínských wénwán ořechů, které se v dlani převalují roky, dokud z hrubé skořápky nezůstane lesklá patina. Dokonalý pár skoro nejde najít. Dva nedokonalé kusy spolu přesto můžou působit, jako by k sobě patřily od začátku. Dům tomu říká the asymmetry of nature.
Co je to re-see?
O den později, v devět ráno, jsem stála před velkým nápisem Dior v Jardin des Tuileries, připravená si na Re-See novou kolekci prohlédnout zblízka. Re-See se konají den nebo dva po módní předlídce, jde o soukromou prezentaci, kde si nákupčí, online prodejci a novináři z módních časopisů mohou oblečení a doplňky z mola prohlédnout zblízka, osahat si látky a zadat objednávky.
Místo, kde se odehrála samotná přehlídka pořád stálo: bílý oktagon kolem vody, úzký catwalk přes hladinu a mezi kafrovníky mlha, která se ještě nestačila zvednout.
Obcházela jsem všech 65 looků a abych jim rozuměla, musela jsem si položit otázku, kterou Anderson nechává nezodpovězenou. Koho vlastně obléká? Sarah Mower, chief critic Vogue, připomíná, že všední den diorovské klientky bývá formální a žádá si přísnost a střízlivost, kterou v luxusu skoro nejde najít. Dior je pořád dům, kam si pro bezchybně střižený oděv na veřejnou příležitost chodí političky, první dámy i členky královských rodin. Tahle kolekce ten svět nepopírá, jen jej odlehčuje – není to šatník jen na ráno do kanceláře.
Light as a feather
Kolekce stála na látkách, které skoro nic neváží. Organza, krajka, hedvábný mušelín a géorgette drží střih, i když přes ně bylo vidět prsty, a paleta zůstávala tichá, bílá, černá, a sem tam pastel. Sám Anderson to po přehlídce pojmenoval přesněji: „I love that a whole outfit could fit in a shoebox.“ Nebyl to vtip o balení, byla to míra toho, jak lehké a jemné všechno je.
Nejvíc mě zaujal look 34. Bar jacket je sako, kterým Christian Dior v únoru 1947, v první kolekci Corolle, postavil siluetu domu: úzký pas, kulatá ramena, peplum, který se otevírá nad sukní, a právě tahle linie se pak začala říkat New Look. Tady dostala podobu barn jacketu, pracovní bundy s prohnutým pasem a krajkovou výšivkou v tónu látky, tak jemnou, že na fotce z runwaye skoro zanikne.
Hned za ním je look 35, matching set saka se sukní ze stejné lehké látky, a k němu Cigale v metalickém provedení. Taška se poprvé objevila pro Spring/Summer 2026 a Anderson o ní říká, že vychází z jeho nejoblíbenějších šatů v historii módy, z couture modelu La Cigale z podzimu 1952, s vypasovaným živůtkem a sukní, která drží tvar i bez těla.
Stejně jako dva wénwán ořechy, které se o sebe roky brousí, dokud neztratí ostré hrany a nezačnou k sobě patřit, pracuje Jonathan s osmdesáti lety diorovské historie. Neobrací ji naruby. Brousí ji o sebe, pomalu, mezi archivem a vlastní verzí, dokud z ní nebude podobný dům, jen o něco lehčí.
autor: Marie Gabriela Borodina – @mariiaborr
