Oblečení bylo vždy jednou z indicii, jak zjistit, kdo se pod vrstvou bavlny, nylonu nebo denimu skutečně skrývá. Student, hippisák, nadšenec sportu nebo umění… Dnes se styly míchají do také podoby, že najít vnitřní identitu v oblečení přestává být veřejnou záležitostí. Lidi se přestávají oblékat podle určité skupiny, začínají více tvořit unikátní identity, které bývají často pro vnějšího pozorovatele skryté a neindifikovatelné. Mění se tak role oděvu? Místo určení kdo jsme, se oděv stává prostředkem jak se rychle proměnit a schovat …?
Podle Loty Volkové, stylistky téměř již kultovní značky Vetements, už subkultury neexistují. Minimálně millenials mění příslušnost k té či oné skupině každou sezónu. Punk a sex a pak romantická růžová? Proč ne? Kde ale neexistují pravidla přicházíme postupně i o radost z jejich porušování. Kontinuita ve stylu se dá vnímat jako část osobnosti – je jeho změna zrcadlením našeho vývoje nebo zrcadlením další sezóny? V období fashion weeků zas a znovu proniká na povrch také otázka identity a s ní spojené reality, kterou streetstyle přes tyto svátky módy zachycuje. Zda-li se díváme na každodenní realitu ulic je snad i zbytečné se ptát. Ne, ani v New Yorku a ani v Londýně nechodí všichni tak skvěle nahození každý den. Vyniknout v davu nebo kolem sebe mít kamarády, kteří také vypadají dobře, dlouze telefonovat před vchodem, někam hrozně spěchat, stát venku a dávat si cigaretu… Tyto triky si osvojilo české obecenstvo úplně přirozeně. A nejsou jediní.
Suzy Menkes přirovnala newyorský týden módy k „Zoo“ a ve svém sloupku pro New York Times tak v roce 2013 poprvé rozproudila debatu na téma “peacoocks” čili “pávové” – tedy ti , kteří se přijdou na fashion week spíš jen ukázat. Narážela hlavně na blogery, kteří dostávají oblečení zadarmo proto, aby v něm byli vidět. Netrvalo dlouho a spousta followerů si uvědomilo, že vyfocen může být jednoduše každý. Vlastně někdy ani nemusíte mít lístek na přehlídku, nebo skutečný zájem o designéra.
„Existuje však I druhá strana,“ jak v dokumentu o streetstyle fenoménu s názvem “Take my picture” říka návrhářka Vika Gazinskaya. Podle této ruské designérky není pro mladého návrháře lepší reklama, jako když si někdo se stylem oblékne jeho šaty a je v nich zachycen pózujíc před začátkem show. Pro některé mladé designéry je to ta jediná cesta, jak na sebe rovněž upoutat pozornost. Důležité je, aby viděl „živý billboard“ ten správný pár očí – nákupčí, editor, nebo streetsyle fotograf. Taková náhoda pak stačí na to, aby si někdy i celá kolekce našla nového zákazníka. Pokud se tak daří podporovat lokální módu dává za nás celý fashion streetstyle najednou ten pravý smysl.
Lokálním online mezníkem byla doteď fotka, kterou před dvěma lety při první návštěvě udělal Adam Katz Sinding. Batoh Alex Monhart si tak díky ní našel nového zájemce. Jaká fotka pomůže letos prodat lokální módu více do světa? Bude odrazem skutečného vlastního vkusu nebo jenom dobrým stylingem? Z okolností vyplívá, že na hledání pravé podstaty zde nesejde, pozéři totiž zůstanou pozéry a ti kdo napomohou mladému talentu si své pozornost zkrátka zaslouží. Na všechny různorodé identity jsme zvědaví již za měsíc na MBPFW!
