Zuzana Kubíčková si nikdy nehrála na minimalistku. Už od absolventské kolekce jsou její modely vymazlené, nechybí jim detaily, ozdoby, volánky a výšivky. Luxusní krajky, spousta ruční práce, destilovaná ženskost… takhle nějak vypadají šaty snů. A že to klienty něco stojí? Samozřejmě. Zuzana je jedním z příkladů toho, že se vyplatí stát si za svým a dělat svou práci poctivě. Že na to, aby se věci prodávaly, opravdu nemusí být levné. Teď ale její ateliér vstupuje do nové etapy. S pevnou pozicí na poli zakázkového šití se pouští do ready to wear byznysu. Jak řada POP* vznikla a čím může (a měla by) inspirovat i ostatní hráče na trhu?
Designový proces představuje pomyslnou hranici mezi módními návrháři a oděvními designéry. O co jde přesně? Zatímco návrhář má na začátku vizi a inspiraci, designér řeší problém. A zatímco návrhář má po odprezentování kolekce fajrunt a může začít znova, práce designéra nikdy nekončí. A Zuzana Kubíčková si teď tenhle rozdíl prožila na vlastní kůži. Zuzanin vstup do úplně jiného způsobu myšlení vám přibližujeme v rozhovoru.
Zuzko, kdy se myšlenka na POP* zrodila? Kdy jsi začala cítit potřebu sesterského brandu?
Je to asi tak dva roky zpátky a začalo to postupně.
Jedním z faktorů byl pocit určité marnosti. Do každého modelu, který vzniká, je investováno spousta úsilí a času a mi vždycky přišlo jako velká škoda, že je pak jeho použití limitováno sezonami. A to i když přímo my trendy zase tolik řešit nemusíme.
Chci, aby věci, které vytváříme, měly šanci na delší život. Věřím tomu, že existují střihy které nestárnou, jsou klasické, sluší, padnou ženským křivkám a skutečně se dají velmi snadno kombinovat s jinými věcmi v šatníku. To byla moje vize, jak dát těmto věcem delší životnost.
Máš pocit, že věci které běžně šijete, tu dlouhou životnost nemají?
To ne, ale je to pro úzkou skupinu lidí. My jsme se vyprofilovali tak, že děláme hlavně večerní šaty, koktejlky, svatební šaty, nebo šaty na nějakou speciální příležitost. Děláme to ve třech a každému kusu věnujeme opravdu hodně času. Díky tomu – i díky způsobu, jakým vybírám materiál a pracuju s ním, jsou ty věci dostupné jen pro úzkou skupinu lidí.
A pro mě je zajímavé moje věci nabídnout širšímu publiku, ne jenom určité skupině. Proto vznikla tahle myšlenka. Prostě udělat jednodušší, dostupnější řadu, která nestárne.
Zároveň ten model může dobře fungovat i pro nás. V zásadě vytváříme střihy, které jsou nadčasové a fungují v různých barevných a materiálových obměnách – základ je přitom vždycky stejný. Inspirací mi bylo i to, že jsem si sama několikrát koupila věc, u které jsem ještě dlouho potom litovala, že jsem si ji nepořídila vícekrát, nebo že neexistuje v jiné barvě. Protože mi ten střih vyhovuje. A to doufám, že by POP* mohl splňovat.
Zároveň tím, že POP* vyrábíme v malých množstvích, můžeme dát všemu tu pravou péči. Věci jsou kvalitní, z vybraných materiálů, ale zároveň ve větších počtech, menších sériích. Jsou tak levnější než modely, které šijeme obvykle, na zakázku .
Jak malé jsou to série? Kolik lidí si takový model může koupit?
Série je zatím nastavená na 10 kusů od modelu, ve čtyřech velikostech. Je to ale začátek a celá produkce je dost flexibilní. Věci jsou nastaveny tak, že kdyby se prodej dobře ujal nebo začal fungovat konkrétní model, dostaneme se klidně i ke 100 ks od modelu.
V březnu vznikla základní řada 15 modelů, která se bude, každou sezonu, o pár kusů rozrůstat. Plánem je nekonečná řada různých modelů s tím, že některé se buď nějakou sezonu neobjeví, nebo, pokud se ukáže že daný střih funguje lépe, uděláme ho ve více variantách. Je to takové interaktivní. Čekáme, sbíráme první reakce o tom, jak co funguje, jak co komu sedí a tak.
Jaký byl designový proces kolekce? Jak jsi sbírala požadavky zákaznic, na základě čeho vznikla první série a první střihy?
Inspirací mi jsou zákaznice, které se sem vracejí, se kterými neustále vytváříme nové kousky. Po nějakém čase obvykle přijdou s nápadem, že potřebují něco nejen na výjimečnou událost. Chybí jim pouzdrová sukně nebo jednoduché šaty na nošení přes den do práce. Věci, co se dají lehce kombinovat, není třeba je nosit do čistírny a dávat na ně velký pozor. Na základě těchto požadavků to tedy vzniklo.
Sama vím, že sehnat jednoduchou a kvalitně ušitou sukni, je překvapivě docela problém. První řadu jsme proto sestavovali tak, že jsem šla po úplném základu. A vzhledem k tomu, že se jednalo o jarní kousky, zařadili jsme hlavně sukně, šaty a jednoduché siluety, jarní kabát, trenčkot. Nakonec, i proto, že to byl úplně první počin, jsem se rozhodla pro černobílou kombinaci. Běžně to na přehlídkových modelech neděláme a teď na to byla ideální příležitost.
Máš nějaký postup pro výzkum toho, co zákaznice potřebují? Nebo to děláš intuitivně?
I když přicházejí různé ženy které mají různé požadavky, vždycky je tam nějaké pojítko, které na mě pak “zasvítilo”. Třeba že určitý druh šatů je slušivý, nebo je univerzální, že funguje.
Myslím si, že roli v tom hrála i moje představa o dámské klasice, která tady chybí. Určitě to není sporty ani lady business – prostě je to taková klasika která funguje na mladých i na zralejších ženách. Usilovala jsem o všeobecnost, aby to bylo pochopitelné i pro ženy, které se neorientují v módě a nehledají poslední módní trendy – ale aby i ta žena, která se o trendy zajímá, ocenila určité prvky.
Vycházela jsem ze zkušeností, které jsem měla se zákaznicemi, a které jsem si doplnila i svými představami.
Jaké byly další kroky?
Kreslila jsem si střihy, kousky u kterých si myslím, že by se jimi dalo začít. Nemusely být extra výrazné, spíše praktické. Dala jsem si limit 15 modelů, což bylo množství, které jsme mohly zvládnout ve dvou barevných variantách, tedy celkem 30 kusů. A začala jsme skládat, co by tak spolu mohlo fungovat do začátku. Některé věci jsme pak posunula třeba na další sezony, nebo dále do budoucna.
Jakmile jsem měla základní siluety, začal výběr materiálů. Původně měly být všechny hladké a jednoduché, ale nakonec jsem si nemohla odp
ustit krajku, tyl a výšivku. Cílem bylo poskládat kolekci tak, aby jednotlivé kusy mohly fungovat samostatně, i v kombinacích.
Bylo to ale pro mě celé překvapivě složité. Těžší než příprava kolekce na přehlídku.
Udělat jednoduché věci, které fungují střihově, musí padnout na různé velikosti, různé postavy i proporce, tak to byl docela oříšek. A potom ještě vybrat správný materiál a správnou strukturu pro daný model, to taky bylo náročné.
Už jsi naťukla, že pracovat s více velikostmi bylo těžší, než šít na modelku. Jak jsi pracovala se střihy?
Bylo to tak, že jsme si zavolaly speciálně modelku ve velikosti 38, protože to je velikost, od které se dá odpíchnout. Dále jsme pak modely zkoušely na různých ženách, které sem náhodně přišly. Poprosila jsem i některé zákaznice, i my v ateliéru jsme zkoušely. Říkaly jsme si, že jsme takové prototypy normálních žen, které nemají ideální postavy. Výsledek jsme ale musely nějak vyprůměrovat. To na tom bylo to nejtěžší. Hodně jsme třeba řešili to, že většina českých žen má užší pas a širší boky, a tak jim častokrát nesedí sukně a šaty. Nebo zipy u pouzdrových šatů, ladily jsme délku zad, aby se nedělaly boule. Zároveň jsme chtěly mít úzká ramena, aby to mělo i nějaký rukopis. A od toho se už pak ty věci odvíjejí.
Dělaly jsme dvě kalika od každého střihu, protože čas tlačil. Odzkoušené věci jsme si pak nechaly odstupňovat, zkoušely jsme, odhadovaly, vycházely z různých konfekčních tabulek, aby to dávalo smysl. Ale výchozí střih ve velikosti 38byl pro nás nejdůležitější. Že to nebyla 36 ani 34. Byla jsem z toho trošku nervózní, ale už při zkoušení modelů v praxi se ukázalo, že to vůbec nebylo špatné.
Kolekci jste představili v březnu, co na ni říkají reálné zákaznice? Jak se zatím prodává?
Kolekci zatím máme tady v ateliéru, takže si jí všímají a zkoušejí ji zejména zákaznice, které chodí na zakázku. A musím říct, že vždycky se něco najde, pokud ne rovnou několik, tak alespoň dva modely, které sedí dobře a i ony se v tom cítí dobře. Takže i když jsou ženy různé, vždycky se najde něco, co se jim líbí, co jim vyhovuje, co jim dobře sedí a co si koupí.
Co se byznysu týče, řekla bych, že se investice už teď vyplatila. Uvidíme ale, jak a kam se to posune v následujících měsících. Zatím se věci prodávají přes web a v ateliéru, chceme je ale hlavně ukázat přímo lidem, aby se dostaly k co nejširšímu publiku. První taková akce je pop-up v Cafe-Cafe v Rytířské ulici v Praze, od 16. července do 13. sprna. Tam se ukáže, co s kolekcí udělá měsíc na docela exponovaném místě. Přece jen chodit do ateliéru je něco jiného než jít do obchodu který je dostupný z ulice. Nemusíš se objednávat, nemusíš si domlouvat schůzku, ale můžeš přijít, kdy se ti zlíbí, klidně i náhodou.
Takže hodnotím to dobře. Ale díky tomu, že už máme naplánováno několik míst, kde se ty věci budou prodávat, věřím, že se to ještě zlepší.
Takže prozatím je prodejní model formou pop-upů?
To je právě to, co jsme měli v plánu už odzačátku. Kolekce by měla být vždycky co nejdostupnější. Prodávat se bude online a v pop-upech které jsou krátkodobé, ale mohou oslovit různé lidi. Chceme kolekci ukázat i v různých městech, necílit jenom na Prahu. Protože lidé se oblékají v celé České republice a věřím, že tím, jak jsou modely postavené a jakou mají estetiku, mají šanci oslovit i ženy, které žijí na menších městech.
Nakonec, co konkrétně můžeme v Cafe-Cafe čekat? Budou to stejné modely jako jsou on-line, nebo chystáte něco nového?
Chystáme první barevné modely z letních materiálů. A každou středu večer bude after-work drink se stylisty, sklenkou a DJ.
Zdá se, že Zuzaniny stálé zákaznice POP* pochopily a vzaly za svůj. A co ostatní? Opravdu je estetika srozumitelná všem a modely sedí? To už musíte vyzkoušet na vlastní kůži v Cafe-Cafe.
