Proč si to nepřiznat, letošní září skutečně bylo měsícem módy. Další ročník Sci-Fi Safari, který volně navazuje na tradici Shooting Fashion Stars ,se překvapivě povedl a nastínil možné cesty jak v módě, tak v lokacích a přístupu k nim. Ano, většina z návštěvníků se nakonec klepala zimou, někteří kuckali od prachu a málokdo ocenil kombinaci vlakového jízdního řádku, konce akce a státního svátku. Sci-Fi Safari se, v postapokalypticky vybydleném prostoru haly bývalých papíren Perla ve Vraném nad Vltavou, podle nás tentokrát vydařilo.
Večer začal přehlídkou Andrey Pojezdálové. Bratislavská absolventka představila technicky minimalistickou, ale prakticky dokonale zvládnutou a promyšlenou kolekci, která se setkala se zaslouženě pozitivními ohlasy. Andrea pracovala s motivem obdélníku, jakoby se všechno točilo okolo „peřináče“. Kus nábytku, ve kterém babička schovávala damaškové povlečení, plátěná prostěradla a deky „larisy“, je kouzelná skříňka, ze které po zauzlovaných ubrusech šplhají modely na hranici léta a zimy. Šaty z bílé bavlny jsou maximálně variabilní, cípaté, silně založené okraje snižují vlání. Neškrobený, opraný damašek se kroutí podle vetkávaných pruhů a pracuje, spoutaný nejen švy a utaženým vázáním kolem těla, ale i špendlíky. V materiálové opozici jsou pak ponča, v několika variantách, z pařené vlny. Ponča s rukávy, ponča na motivy kimon, ponča tvarovaná širokými koženými pasy s přezkami. Co by za ně kdokoli z publika v tu chvíli dal, za teplé oblečení, kontrast plochy a hmoty a úzkých, nakrčených rukávů? Andrea Pojezdálová sklidila zasloužený potlesk.
Kolekce Miluše Gebauerové oproti tomu působila trochu jako dílo mladšího sourozence. Kombinace černého úpletu a bílé organzy není nic nového a chyběly i inovativní tvary. Přestože práce s vrstvením organzy a vystřihovanými organickými tvary byla krásná a precizní, přejeme Miluši hlavně hodně štěstí a zdraví v tom co ji, zdá se, čeká. A těšíme se, co přijde pak. Potenciál rozhodně má, chybí však vedení k větší otevřenosti novým myšlenkám.
Jako třetí svou kolekci prezentovala Petra Kubíková. Prostor umožnil promyšlenou choreografii i prezentaci většího počtu modelů než v rámci UFW. Vše se točí v iluzi, v iluzi pruhů a možností, pop artu a pop kultury. Víc o Petřine kolekci v článku z Unique fashion weeku tady.
Tereza Otahalíková přestavila roční práci, ve které se obrací k domovině. Petrohradská rodačka prezentovala kolekci „naša Raša“ inspirovanou Ruskem, se všemi klady i zápory. Modely pracují se základními ani ne tak stereotypy, jako prvky, s kterými si Rusko nemůžeme nespojit. Ženská silueta, zavinování, výložky na ramenou, tepláky… průřez stoletím v rudé, černé a šedé. Vlna a len, úplet i tkanina, záměrně nezačištěné okraje tam, kde patří. A symboly. Tereza dlouhodobě pracuje s plexisklem, z kterého vytváří módní doplňky, šperky i aplikace, u aktuální kolekce přidala navíc i výšivku. Vše do sebe zapadlo a výsledný dojem byl temně mrazivý. Bíle optimistický. Jako když po zamrzlé pláni letí ostré krystalky ledu. Na druhý den se možné ozve jaro. Nebo s nocí přijde smrt.
Nejistotu rozbořil Maroš Baran, se svým sebevědomým rukopisem. Nejsme si jisti, co bylo dříve. Zda kolekce pro MBPFW a nebo XIII Card prezentovaná na SFS. Maroš Baran se tak jako tak neztratí a má v sobě dostatek energie, tvůrčího potenciálu a schopnosti, že se může stát novou hvězdou českého nebe. XIII Card obsahuje všechny prvky, které na jeho práci milujeme, od „růžků“ až po použití pásků, spon a úvazů. Je to vojensky sexy, nebezpečně zasněné. A díky za to, že se autor spokojil s prezentací videa, bez obvyklých tanečků okolo. O to větší to mělo sílu. Jsme rozhodně zvědavi, co ukáže za dalších pár měsíců.
Agáta Molčanová představila kolekci, která nastavuje zrcadlo naší konzumní době, zpřístupňuje naše kulty…a je to tak sarkastické, až to bolí. Swarowski, potisky, nahota, velká jména a malé bílé, pohřební stuhy i stužky s návodem k údržbě a křídla pro ty nejmondénnější ze všech stylařů. Kolekce gradovala a vyvíjela se, držená pohromadě silnou myšlenkou. A co více? Rozhodně tuhle dámu neztrácejme z dohledu. Až odprezentuje něco, co drží nejen hlubokou myšlenku, ale i tvar, může to být opravdu bomba.
Na závěr se českou tradicí inspirovala Petra Pitelková. Košile, pelerína a čepec/věnec, to jsou základy parády, s kořeny v 19. století. V bílé bavlně, s polednicí v čele, Petra uzavřela Sci-Fi Safari. Její prezentace ukázala, že nezáleží jen na kvalitách modelů, ale i sám prostor, choreografie a modelky jsou pro celkové vyznění zásadní. Ve srovnání s Arcolorem, kde byla prezentována v podstatě totožná kolekce, se jednalo o skutečný závěrečný vrchol večera.
Po skončení nás napadá, jak těžké to má mladý návrhář. Pokud prezentuje svou práci jen na SFS, téměř nikdo ji neuvidí. Pokud chce být více vidět, prezentuje však něco, co už není nové, co už je jen parafráze na premiéru. Je skvělé, že existují nezávislé formáty jako Sci-Fi Safari. Ať už to ale má být akce pro fajnšmekry, nebo pro veřejnost, možná by nebylo od věci prezentovat novinky. I kdyby v omezeném rozsahu a barevnosti. Vidět v jednom měsíci stejnou kolekci několikrát, na různé akci, to už nějak není ono.
