Na rozhovor přicházím s pětiminutovým zpožděním. U velkého okna s výhledem na pochmurné počasí už čeká Klára – zadumaná návrhářka s energií, která hned upoutá mou pozornost. Na krku má náhrdelník s mušlí z její nové kolekce a před sebou šálek teplého nápoje, ze kterého se ještě kouří. Během mého omluvného monologu si všimnu zamyšleného výrazu v její tváři. „Tu znám, dej mi chvilku,“ říká a já nechápavě koukám. „Myslím tvou vůni!” zasměje se. Během minuty uhádne značku i konkrétní název mého, troufnu si říct, doposud neprofláknutého niche parfému. A mně hned dochází, že si v následující hodince budu povídat s někým opravdu speciálním.
Klára Marie Bliss se narodila v Austrálii, střední školu absolvovala v Česku a po maturitě se přesunula do belgických Antverp, kde vystudovala prestižní školu Royal Academy of Fine Arts, se kterou jsou spojeny osobnosti jako návrhář Martin Margiela, kreativní ředitel Balenciagy Demna Gvasalia nebo známé seskupení Antverpská šestka. Od oděvů se návrhářka nyní zaměřila hlavně na doplňky, začátkem listopadu spustila novou kolekci šperků s názvem BANSHEE. „Na špercích mě baví shánění materiálů a také to, že je může nosit úplně kdokoliv,” vysvětluje.
Tví rodiče za komunismu emigrovali do Austrálie, kde ses narodila strávila část dětství. Do jaké míry myslíš, že tě vyrůstání v australském prostředí ovlivnilo?
Často o tom přemýšlím. Myslím, že mě to ovlivnilo poměrně dost, zároveň když jsem se tam párkrát na krátkou dobu vrátila, zjistila jsem, že si Austrálii pamatuji mnohem idyličtěji, než jaká ve skutečnosti je. Mám k ní takovou intenzivní nostalgii věčného holiday life. Moje vzpomínky jsou možná až přehnaně pozitivní.
Věděla „malá Australanka“ Klára, že by se v budoucnu chtěla věnovat módě? Dočetla jsem se, že tě od malička fascinovaly boty.
Nevím, co to bylo s těmi botami, ale pamatuji si, že poutaly mou pozornost už od dětství. Obecně mě bavilo kreslení a milovala jsem mořské panny, což se možná ve finále odrazilo i v mé tvorbě šperků, ve kterých často pracuji s mušlemi a perlami. Ale zpět k otázce. Myslím, že mě to napadlo už jako malou. Jsem možná trošku raritní případ v tom, že oba mí rodiče jsou umělci. Moje máma je fotografka a můj táta kameraman. Představa živit se uměním pro mě tudíž nebyla nereálná.
Následování, změna a objevování talentu
Takže když jste se vrátili do Česka, dívala se s po uměleckých středních školách?
Nejdříve ne. Po návratu do Prahy jsem měla fázi, kdy jsem chtěla dělat všechno, co dělal můj brácha. Po jeho vzoru jsem tedy šla na gympl. Tam jsem docela rychle přišla na to, že tudy má cesta nevede. Když teď vidím, že moji bývalí spolužáci pracují třeba v oblasti medicíny či mezinárodních vztahů, tak je dobře, že jsem nakonec střední změnila. Byl to pro mě úplně jiný svět. Nakonec jsem tedy přešla na střední průmyslovou školu studovat textil.
V jaký moment tedy nastal impulz opustit gympl?
Impulzem bylo možná to, že jsem propadala. Moji spolužáci tam byli úplně úžasní. Nikdy jsem si tam nepřipadala hloupá nebo méněcenná. Přesto jsem ale pořád nechápala, proč mi to učení tak strašně nejde. Pak nastaly ale takové momenty, kdy se třeba nacvičovaly muzikály a jiná představení, kde jsem se ujala tvorby kostýmů. A to bylo naopak zaměření, ve kterém jsem vynikala. Tak jsem si říkala: „Aha, tak jestli mám nějak uchopit svůj talent, tak nemá cenu trápit se další tři doky fyzikou a matikou.” Přestoupila jsem tedy na Střední průmyslovou školu studovat textil.
Hunger Games v Antverpách
A tam se předpokládám zrodil nápad jít studovat do Belgie.
S tím nápadem přišla moje máma. Já totiž do té chvíle v životě neslyšela o Antverpách. V té době jsem měla rozhodnuto, že zůstanu v Praze. Už jsem byla přijata na Karlovku na dějiny umění.
Ty jsi nechtěla pokračovat v módě?
Střední byla technologicky zaměřená, hodně se tam šilo. Myslela jsem, že budu pokračovat více na teoretičtější rovině. Máma ale říkala, ať jdu ty přijímačky do Belgie aspoň zkusit. S vědomím, že jsem přijata na českou školu, jsem měla ty Antverpy trošku na háku. Byla jsem díky tomu psychicky v pohodě a nakonec to vyšlo. Řekla jsem si, že bych byla hloupá, kdybych tu příležitost odmítla. Abych to srovnala s Českem, tak na UMPRUM berou čtyři lidi a potom to většina dodělá. V Antverpách nás nabrali třináct. Do druhého ročníku pokračovalo šest. A potom na magistru jsme byli už jen čtyři. Takže jsem každý rok bojovala o své místo. Říkali jsme tomu ze srandy Hunger Games, ale sranda to fakt nebyla, je to celkem stres. Škola jako taková ale byla skvělou zkušeností, která změnila mé vnímání světa. Ukázala mi věci, co se týče vkusu, na které bych jinak nepřišla. Nadefinovalo a ucelilo to mou osobní DNA.
Anti-prádlo a skutečné body positivity
Ve své diplomové práci ses věnovala historickému ovlivňování ženských těl prádlem. Jak ses k tomuto tématu dostala?
Už při studiu jsem si přivydělávala šitím korzetů, které jsem pak prodávala na Instagramu. Takže jsem pak při volbě tématu měla celkem jasno. Bavil mě i ten politický a genderový pohled, hodně jsem se u toho teda i rozčilovala. Když se člověk třeba začte do historie značky Victoria’s Secret, tak byla spíše temná, kdy ideální podobu ženského těla definovali muži. Zajímavé je i to, jak vznikla push-up podprsenka, kterou vynalezl rovněž muž.
To mě zajímá, jak?
Jedna z teorií je, že byla původně určená pro herečku, která se režisérovi zdála příliš plochá. Následně se to zpopularizovalo a převedlo do každodenního nošení. Já jsem proto v té diplomové práci tvořila anti-prádlo, například korzety jsem šila s dírou. Místo stahování pak naopak dávaly tělu prostor. Pracovala jsem i s různými vykrojeními. Stále jsem ale chtěla, aby to bylo esteticky hezké, používala jsem tradiční materiály jako krajky nebo satén.
Myslíš, že jsme se v otázce vnímání ženského těla už dnes někam posunuli?
Lepší to je, ale zároveň je to těžké soudit, když v té době zrovna žiješ. Podle mě až zpětně zjistíme, jaké bizáry jsme nosili. Když se dnes podívám, tak je populární shapewear oblečení, jehož účelem je stahování, kterým taky manipulujeme svá těla a nepřijde nám to divné. Naopak se mi ale líbí, že se do popředí dostávají třeba braletky, které jsou měkké a neinvazivní. Věřím, že už se blížíme k body positivity, které je sice často marketingově zneužívané, přesto doufám, že jednoho dne moje dcera bude brát lásku ke svému tělu jako samozřejmost.
Od korzetů k VONA šperkům
Tvá značka VONA, která už v názvu spojuje ženství s dávkou provokativního “V” na začátku, tedy vznikla už za tvého studia a zaměření původně na spodní prádlo bylo celkem jasné. Jak ses ale pak dostala zrovna ke šperkům?
Tenkrát jsem šila hlavně ty korzety. Cílová skupina byla nicméně poměrně dost malá a většinou si je kupoval úzký okruh lidí. Šperky mě naopak začaly moc bavit, objevovala jsem nové techniky a užívala si shánění materiálu. A tam naopak je ta klientela obrovská, může je nosit úplně kdokoliv. A to mě baví a motivuje tvořit dál.
Napadlo tě někdy navrhovat i pánskou módu?
Já mám za to, že mé věci může nosit klidně i muž. Samotná pánská móda mě ale moc nezajímá, protože mám ráda ženy a ženské tělo. Tím myslím hlavně estetiku. Nic proti mužům, ale moc mě nezajímají. Pro mě by v ideálním případě muži vypadali esteticky jako temní kovbojové, ale s tím už určitě přišel někdo jiný. Více fantazie a inspirace zkrátka čerpám od žen.
A nejinak je tomu v nové kolekci šperků, kterou jsi nedávno uvedla.
Kolekce se jmenuje BANSHEE, což je řvoucí mystická postava. Když jsem si ji googlila, vždycky je znázorněna jako ošklivá babka v hábitech. Já jsem si ji představila jako pozemskou sirénu. V kolekci jsou zastoupeny mušle, perly, drahokamy a polodrahokamy. Tím, že jsem začala pracovat i s květinovými tvary, posouvám se od moře více i k zemi. Líbí se mi stránka hlasitosti jako energie, trošku i provokace. Jsem na tuto kolekci moc pyšná, mám pocit, že je ze všech mých dosavadních nejpořádnější. Bylo na čase posunout tvorbu zase o něco dál a jsem spokojená s tím, jak to ve finále vypadá.
Co v BANSHEE můžeme najít?
Má tvorba je trošku, jak říkám, anti-business. Nabízím kousky buď po jednom nebo v malém množství, protože si materiály sama vybírám, každý šperk je tedy trošku jiný. Mohu ale zase zaručit nesériovost, takže si za rok stejný šperk nebude možné koupit. Mé šperky jsou pro mě takové malá umělecká díla. V kolekci nyní mám náhrdelníky, náušnice, náramky, prsten a brože. Skoro všechno je ve stříbrné barvě, já jsem v tomto trošku sobecká. Sama totiž preferuji stříbro, takže tvořím šperky, které bych já sama nosila a vlastně i nosím.
Inspirující historické postavy
Co bylo inspirací pro tu kolekci?
Já spíše pracuji metodou pokus-omyl. Často nad něčím sedím měsíc a pak to celé škrtnu, protože mi to nesedí do kolekce nebo to není úplně to, co jsem chtěla sdělit. Pro mě jsou hodně inspirující historické postavy. Třeba když o někom čtu, tak vím, že se mi to podvědomě promítá do vlastní tvorby. V poslední době jsem si dělala hodně rešerše o Else Peretti nebo sestrách Brontëových, po třetí jsem teď četla Na větrné hůrce.
BANSHEE je mnoha ohledech jiná než tvé předchozí kolekce.
Ano. Jsou tam nové techniky, například tvorba s polymerovovou hmotou profesionální kvality, ze které jsem modelovala květy. Všechno je to sofistikovanější. Výsledek mi přijde minimalističtější, co se týče vizuality. Jednotlivé prvky nejsou tolik vrstvené a celá kolekce je čistší. Je to v kontrastu s tím, co jsem dělala předtím. Touto kolekcí udávám směr, kterým se chci vydávat.
A co tvůj životní směr, plánuješ zůstat v Praze nebo tě to láká zpět do Antverp?
Tento rok jsem byla více v Praze, příští rok budu asi spíše v Antverpách. Nedokážu pustit ani jedno. Miluju Prahu, stejně tak ale miluju i Antverpy. Je zajímavé pozorovat, jak je každá krajina jiná i co se týče vkusu. V Česku je větší zájem o romantičtější kousky, je tady mnohem silnější stránka nostalgie a romantičnosti. V Belgii frčí více experimtálnost a minimalismus. Už se tam zase těším, zrovna nedávno jsem tam jela omrknout potenciál ateliér. Tady v Praze mám pokoj v bytě, kde žiji. Ideální to ale úplně není. Jak jej mám doma, tak se špatně nastavují hranice. Když se cítím hodně inspirovaná, tak si kolikrát uvědomím, že jsem čtyři dny nevyšla z domu.
Záložní plán: unikátní parfém s esencí slivovice
Nedá mi to, ale překvapilo mě, jak jsi na začátku poznala mou vůni.
Já mám obsesi, určitě není zdravé, kolik vlastním parfémů. Počet nebudu raději říkat, nejvíce peněz utrácím právě za parfémy. Moc ráda bych měla jednou vlastní parfém. Vůně je něco jako poezie pro smysly a líbí se mi, jak je často spojená s určitým životním obdobím. Baví mě takové dekadentní věci, teď jsem třeba četla, že někdo udělal parfém s vůní platebních karet. Můj by byl nejspíš kombinací české a australské stránky, voněl by jako slivovice, rozpálený písek a pudr. Takže kdyby měl někdo zájem, zavolejte.
Závěrem bych se ráda obrazně vrátila na začátek. Co pro tebe vlastně znamenají šperky a obecně oblékání?
Oblečení je krásná osobní věc. V kostýmním výtvarnictví se učíme to, že oblečení je především komunikace, ať chceš nebo nechceš, nějakou volbu si udělal, něco sis koupil a něco sis na sebe ráno oblékl. Něco tím pádem komunikuješ světu. Je to komplexní záležitost. Zároveň to rozděluje společenské vrstvy, tam vidím třeba i kritiku a exkluzivitu hlavně co se týče vysoké módy. Pro mě osobně byla móda vždycky trošku štít. Je to pro mě safe space a velký prostor pro sebeprezentaci a expresivitu, což mě nesmírně baví.
