Unikátní tvar, bezchybný lesk a svoboda způsobu uchopení. To skvěle vystihuje šperkařskou tvorbu Magdaleny Šťastníkové, absolventky UMPRUM. Za šperky ke kolekci Season 4, kterou dala dohromady společně s Jarda Praha, si stejně jako za svou diplomovou práci sRostliny vysloužila nominaci na Designérku šperku roku v rámci udílení cen Czech Grand Design. Naposledy všechny ohromila svou řadou šperků Drape ke kolekci od Tomáše Němce prezentované na jarním pražském Fashion Weeku. „Baví mě tvar ze všech směrů, ke šperku přistupuji spíše jako k objektu,“ říká designérka.
Proč si myslíte, že by lidé měli nosit šperky?
Já sama nosím šperky jako takový talisman, podporu energie a k podpoře sebevědomí. Když šperky vyrábím, tak mám pocit, že do toho dávám určitý symbol, který dodává sílu. Je to ale také skvělý doplněk k oděvu. Šperk dokáže jakýkoliv outfit podtrhnout a pozdvihnout.
Máte při jeho tvorbě nějaký rituál či zvyk?
Je pro mě důležité pracovat v prostoru, nejsem člověk, který by často kreslil návrhy a skicoval. Často mám vizi v hlavě a potřebuji ji prostorově zpracovat. Tedy hodně modeluji a mnohdy jdu rovnou pracovat s tvarem přímo ve vosku. Někdy ale rešerše trvá dlouho a zkouším různé materiály. Není to tak, že bych postupovala vždy stejně.
Všimla jsem si z vašeho Instagramu, že hodně chodíte pro inspiraci do přírody.
Pro mě nejsilnější kolekce byla má diplomová práce sRostliny. Pracovala jsem na ni dva roky a při tvorbě mi došlo, že je pro mě důležité spojení s přírodou. Když vnímám každodennost, všímám si věcí hlavně na přírodě. Z fotek si skládám moodboard – většinou jsou to střípky z lesa a procházek. Většina mých šperků jsou organické tvary, které zachycují každodennost, moje pocity a často právě souvisí s přírodou.
Který element je vám v tvorbě nejblíž?
Vizuálně je to pro mě hodně voda, fascinují mě její odlesky, hladina, třeba když hodně fouká. Ale i rostliny, kořínky, stonky, listy. Ty mi přijdou momentálně tvarově nejzajímavější a zpracovala jsem je ve své poslední kolekci Tender Tendrils.
Pracujete primárně se stříbrem a zlatem. Když se inspirujete přírodou, kde je hodně barev, proč je tolik nevyužíváte?
Mě nejvíce baví pracovat s tvarem nebo texturou. Barva pro mě není tolik výrazovým prvkem jako právě tvar. Mám ráda modelaci tak, aby šperk seděl na tělo a byl příjemný na nošení. Barevné věci, které v portfoliu mám, jsou většinou spolupráce s designéry, kdy mě někdo k jejich tvorbě oslovil. Třeba s Jarda Praha, se kterými sdílím ateliér, jsme zkoušeli sprejovat šperky gumovou barvou. V zakázkách se zase často dostanu k různým barevným kamenům. Já sama ale ve svých kolekcích barvu tolik pro své vyjádření nepotřebuji. Baví mě to spíše na úrovni experimentu.
Variabilita nošení a první divorced ring
Už jste zmínila vaše kolekce a spolupráci s designéry. Je u vás možné vyrobit také custom šperk?
Určitě. Často se stává, že přijde klient, který má třeba dědictví po babičce – má pro něj hodnotu, ale nelíbí se mu. Pak společně řešíme, jak jej přetavit do nového šperku. Vyrábím ale třeba i snubní prsteny, poprvé jsem nedávno tvořila i divorced ring. To se pak scházím s klientem a řešíme jeho představu, zároveň jde ale vždy o můj rukopis a ve finále se jedná o společnou práci, která pro mě bývá velice inspirativní a kreativní.
Vaše šperky jsou známé tím, že se dají nosit různým způsobem. Jaký typ šperku vy osobně nejraději nosíte?
Nejradši mám prsteny. Pro mě je velice důležitá haptika, tím, že ráda sahám na materiály a pracuji rukami, tak mi je prsten nejpřirozenější. V portfoliu jich tak mám nejvíc. Ucho je složitější – když dělám náušnice na zakázku, tak toho člověka nemám stále u sebe, abych mohla zkoušet a tvarovat přímo na jeho ucho. Je to komplikovanější. Ke šperku přistupuji spíše sochařsky, tak mě moc nebaví šperky typu řetízek s přívěskem nebo prsten s kuličkou – tedy kusy, které přesně víte, jak nasadit. Mě zajímá šperk jako tvar pohledový ze všech stran a přistupování k němu spíše jako k objektu, kdy si člověk šperk musí sám osahat a zjistit, jak mu na tělo sedí. Mám ale ráda i earcuffy nebo šperky, kdy je náušnice spojená s náhrdelníkem.
Uvažovala jste tedy někdy i o tvorbě větších objektů?
Jako dítě jsem chodila na různé výtvarky a časem i na keramiku, kde jsem zjistila, že mě baví pracovat rukami. Byla jsem kreativní už od malička a ke šperku jsem se dostala už na střední, kdy jsem studovala jabloneckou bižuterku. Studium šperku mi proto přišlo zajímavé i s ohledem na liberecký region, ve kterém jsem vyrůstala. Pak jsem měla odbočku, kdy jsem se nedostala na první pokus na UMPRUM, tak jsem šla na pedagogický obor studovat výtvarnou výchovu. Následně jsem pokračovala na FUD do Ústí studovat ateliér přírodních materiálů a tam jsem pracovala hlavně ve větším měřítku, kdy jsem tvořila instalace a objekty. Využívala jsem dřevo i kámen, ale i tak mě nejvíce fascinoval kov. Přiznám se ale, že je pro mě problematičtější věc uchopit, když je obrovská. U šperku se dokážu lépe soustředit, proto jsem se k němu nakonec vrátila.
Je důležité stát si za svým názorem
Pocházíte z umělecké rodiny?
Moje maminka je knihovnice a můj tatínek byl knihkupec a hádejte co, jako dítě jsem paradoxně nerada četla. Táta mě hodně jako dítě brával do galerií, často jsme koukali na umělečtější filmy, chodili jsme i do divadla. Vyloženě umělec z naší rodiny nebyl nikdo. Babička s dědou byli striktní ekonomové, trošku ke studiu ekonomie dotlačili i mamku, ale já vím, že i ona v sobě vždycky měla kus umělecké duše. Já jsem byla odjakživa šikovnější na umění než na matiku. Pak jsem chtěla následovat ségry a jít na gympl, ale naši naštěstí pochopili, že když mě dají na uměleckou školu, tak udělají nejlépe.
Na UMPRUM jste se dostala na třetí pokus. Co vás neodradilo zkoušet přijímačky třikrát za sebou?
Upřímně jsem za to teď zpětně opravdu ráda, že jsem se nedostala napoprvé. Když jsem se hlásila hned po střední, tak jsem byla konceptuálně nevyzrálá. Byla jsem schopna technicky vytvořit šperk, ale vůbec jsem nevěděla, proč a neměla jsem vlastní rukopis. Myslím si, že i když mi vedoucí ateliéru Eva Eisler na přijímačkách několikrát tvrdě nastavila zrcadlo a mně trvalo dlouho se z toho vzpamatovat, tak ta cesta, kterou jsem ušla mezitím, byla důležitá i pro vlastní uvědomění toho, že to opravdu chci dělat. Když jsem se pak napotřetí dostala, tak jsem si toho opravdu vážila mnohem víc než lidi, kteří se dostali napoprvé. Ze školy jsem vytěžila maximum a třeba v dílně jsem trávila mnohem více času než ostatní spolužáci. Zpětně vím, že to tak mělo být.
Můžete vypíchnout jednu věc, které vás Eva naučila?
Asi to, že je důležité stát si za svým názorem. S Evou jsme se několikrát například v rámci tvorby diplomové práce nepohodly. Mně pak došlo, že se mě možná snaží naučit ustát jiné názory a jít si za tím, co chci opravdu dělat. Vždycky razila tvrzení „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Hodně nás drtila v rámci konzultací, ale ve výsledku se za nás vždycky postavila. Zároveň mám díky ní schopnost sebereflexe.
Kým byste nejspíš byla, kdybyste nebyla šperkařkou?
Když jsem studovala pedagogickou školu, tak jsem se zařekla, že nikdy nebudu učit. Přišla mi to jako obrovská zodpovědnost, v Česku ta edukace není na takové úrovni. Teď se k tomu ale vlastně vracím skrze výuku na scholastice, ne teda úplně tak, že bych byla učitelka, ale vedu kurzy, takže možná něco takového. Zároveň mě ale jako dítě bavilo i herectví. Bylo by to určitě i tak něco kreativního.
Když bych se podívala na vaše začátky, jak je obtížné v Česku prosadit se jako šperkařka?
Je to čím dál jednodušší a čím dál více lidí to chce dělat. Jak teď učím na scholastice, potkávám spousty dalších lidí, kteří jsou do toho zapálení. Myslím si ale, že je důležité nedělat ty věci jenom proto, aby byly hezké. U šperku je zásadní, aby byl dotažený v detailu, což hodně lidí nedělá. Když se na šperky podíváte pořádně, tak poznáte, kdo je dělá chvilku a kdo déle. Zároveň je jednoduché udělat trendy věci, co člověk vidí na Instagramu nebo Pinterestu. Neříkám, že není fajn se inspirovat, ale člověk by měl vědět, proč se inspiruje právě tímto a měl by do výsledku vždycky přidat něco svého. V Česku je u šperkařství také složitější to, že musíte mít puncovní značku a musíte si zařídit živnostenský list jako vázanou živnost. A na to je nutné mít praxi nebo ručitele, takže úplně každý to dělat nemůže.
Pop-upy v Berlíně a odlišný přístup ke šperku za hranicemi
Někde jste zmiňovala, že byste ráda expandovala do zahraničí.
Pořád to platí. Celý nový e-shop mám v angličtině tak, aby byl dostupnější i pro zahraniční klienty. Byla jsem teď měsíc v Berlíně, kde jsem si domluvila pop-up. Je důležité získávat klienty i jinde, protože rybníček v Praze je dost malý. Šperk není zboží, které by si ten stejný člověk kupoval každý půl rok. Co se týče inspirace, tak často sleduji spíše zahraniční lidi než šperkaře, kteří tvoří tady. Zároveň si myslím, že lidé v zahraničí jsou více otevření tomu dát peníze za šperk a více experimentují. V Praze se nicméně cítím dobře, teď máme na Vinohradech poměrně nově ateliér. Oficiálně jej pro veřejnost nemáme otevřený, nejsme obchod, ale spíše showroom, tedy člověk se k nám může objednat na schůzku. Zjistila jsem, že se naproti bude otevírat Spot galerie, to mi přijde super, vytvářet v Moravské ulici takovou uměleckou komunitu.
A jakou jste měla v Berlíně odezvu?
Bylo to moc fajn. Hodně lidí mi chválilo šperky třeba i v kavárně. V Česku vás tolik lidí jen tak na ulici nezastaví.
Sebevědomí dokáže šperk skvěle prodat
Dáte na typologii, že někomu sluší více stříbrno a někomu naopak zlato?
Myslím si, že úplně ne. Spíše klientům radím, jaký kov vypadá lépe s jakým kamenem. Když chce někdo hnědý kámen a chce jej do zlata, tak je to často takové zbytečně ezo. Snažím se pak doporučit třeba zchladit to bílým zlatem. Ale je pravda, že záleží, jak onen člověk umí šperk vynést. Já sama nosím své šperky až poslední rok a půl. Styděla jsem se. Tím, že jsem výrazná v obličeji, měla jsem pocit, že mně výrazné šperky nesluší. Učím se ale, že sebevědomí dokáže šperk skvěle prodat. Teď si ode mě paní koupila dva stejné prsteny, jeden pozlacený, jeden stříbrný, nosí je dohromady a vypadá to perfektně. Někdy mě inspirují i mí zákazníci, posouvají mě, abych byla odvážnější.
Je pro vás důležité tvořit unisex kolekce?
Určitě ano. Já mám podvědomě v sobě dané, že své šperky dělám pro všechny bez rozdílu genderu nebo věku. Baví mě, když úplně odlišní lidi vynosí stejný šperk. Přijde mladý kluk a starší paní a oba si vyberou ten stejný prsten. Chytne to úplně jiný náboj. Když tvořím kolekci, tvořím ji tak, aby se líbila mně, ale ideálního klienta si v hlavě určitě nepředstavuji. Nechávám se překvapit, koho osloví.
Tvoříte primárně hladké šperky – vyhýbáte se texturám záměrně?
Texturované šperky dělám častěji na zakázku. U kolekcí mě víc fascinují lesklé a perfektní plochy. Asi je to i proto, že já sama jsem perfekcionista. Není to ale tak, že bych se texturám a strukturám úplně vyhýbala ani u kolekcí. Často se k nim dostanu v rámci spoluprací, pro návrháře Tomáše Němce jsem dělala třeba takové velké spony na pásky, tam nebyly hladké plochy. Ani kolekce Drape není jen o lesku a dokonalé ploše a třeba v již zmiňované kolekci sRostliny jsem zase pracovala s povrchem, kterého dosáhnete, když hodíte rozžhavené stříbro do kyseliny – vznikne taková patina. Takže kromě lesklých povrchů se určitě občas k nějaké tetuře nebo patině ráda uchýlím.
Vy tvoříte šperky za pomocí vosku. Můžete tento postup blíže popsat?
Je to jedna z nejstarších technologií. Jedná se o technologii odlévání do ztraceného vosku. Vytvořím perfektní model šperku ve vosku. To znamená, že opracovávám tvrdý šperkařský vosk frézou a měkký tvaruji modelováním. Vznikne perfektní model ve velikosti, kterou potřebujete. Potom se zformuje do speciální sádry. V rozžhavené peci se vosk vytaví a do negativu lijete rozžhavený kov. Odlitek je dokonalá kopie původního voskového modelu a pak jej jen doopracujete a upravíte povrch.
Nové trendy a udržitelnost ve šperku
Sledujete i nějaké nové trendy ve šperkařství?
Sleduji, hodně se řeší třeba 3D tisk, zvětšování, zmenšování pomocí 3D skenů nebo pokovy plastu. Já se držím spíše tradiční technologie, kterou posouvám do současného pohledu a současně se nad ním snažím uvažovat. Když je ale šperk vytvořen tradiční technologií, mám alespoň jistotu, že je kvalitní. Mám tedy záruku toho, že netestuji něco, co mi pak zákazník vrátí zničené.
Už jste to trošku začala – jak je to s udržitelností ve šperkařském průmyslu?
Šperk a celkově stříbro a zlato se stále odněkud kutá a těží, ač je to regulované. Velká část stříbra, která je v oběhu, je ale už recyklovaná. Já si kupuji stříbro ve firmě, která prodává granulát. Ten se často získává z recyklovaného materiálu – chemickým postupem ze starých šperků, odřezků či odlitků. Je super, že se dá kov takhle recyklovat. Nepovedené šperky můžu například znovu přetavit a zároveň je drahý kov investice, jehož hodnota časem roste.
Máte speciální tip, jak se o šperk starat, aby vydržel co nejdéle?
Hodně lidí dělá chybu, když si dává šperky do jedné šperkovnice. Často se totiž stává, že jsou některé šperky pokované jinak než ty ostatní. Tím, že pak leží u sebe, mohou vzájemně zareagovat mezi sebou. Měly by se odkládat samostatně na suché místo, čas od času vyčistit alespoň hadříkem nebo si pořídit čistič stříbra. Rozhodně je důležité sundávat šperk na sport, spaní nebo do bazénu a vyhýbat se jakékoliv chemii.
Runway je super v tom, že šperk můžete rozhýbat
Máte za sebou úspěšné kolaborace s módními návrháři. Podle čeho si vybíráte, s kým budete spolupracovat?
Obvykle za mnou někdo přijde a osloví mě s vizí a deadlinem přehlídky. Většinou na to kývnu, pokud mám čas. Mě to hodně baví, zatím se nestalo, že by mě někdo oslovil a já nechtěla, spíše to nevyšlo třeba z časových důvodů. Spolu pak řešíme představu o celkové atmosféře, kterou má šperk dodávat a podtrhávat. Pak postupně zkoušíme jednotlivé šperky. Vždycky jsem spolupracovala s dlouhodobými kamarády, jsme na sebe naladění a vždycky to zatím, věřím, vyšlo podle představ obou z nás.
Na kterou spolupráci jste nejpyšnější?
Každá je úplně jiná a svým způsobem unikátní. Ale asi na tu poslední s Tomášem Němcem ke kolekci Cruise. Je technicky nejpropracovanější, měla jsem více času. Když jsme se s Tomášem sešli poprvé, tak mi nastínil atmosféru bohaté italské ženy v hotelu, kouřové prostředí, zapadající slunce, rozevláté šaty, vítr a kabriolet. Baví mě, že Tomáš vždycky pracuje s atmosférou. Přemýšlela jsem nad tím, co chci já říct skrze šperky, zároveň abych nezastínila jeho. On mě poprosil, že chce velké náhrdelníky, protože bude mít holé krky. Taky chtěl hodně náušnic. A tak vznikla má kolekce šperků, kterou jsem pojmenovala Drape. Byl v ní i řetízek omotaným kolem krku, což skvěle fungovalo během show. V tvorbě na přehlídky mě baví, že šperk můžete vidět i v pohybu. Často, když šperky prezentuji, tak je to buď fotka nebo někde leží. Runway je super v tom, že šperk můžete rozhýbat, hrát si s odleskem kovu nebo pohybem řetízku.
Ale třeba šperky ke kolekci Season 4 od Jarda Praha byly zase nejzábavnější, protože jsme experimentovali. Dělali jsme takové velká srdce jako obří náušnice nebo spony na pásky, fejkové roztahováky a prsteny. Kolekce vznikla právě pokovením plastu. Bylo to spíše zábavné, než aby vzniklo něco prodejního.
Podporujete nějaké další české designéry?
Sdílím ateliér s Jarda Praha, spoustu oblečení mám právě od Járy nebo od Aleše Hnátka, ale i třeba kabelku od Aničky Tran. Podporuji také produktové designéry, mám v bytě vázy a zajímá mě i volné umění. Je super, když se naše komunita navzájem podporuje. Je znát, že vznikají skvělé věci.
