Korzety zalité v epoxidu, deadstock z New Yorku a tělo, které ve skutečnosti nikde není. Romana Drda de Angelis ve své výstavě Occult Couture propojuje módu, osobní transformaci, upcyklaci i tlak současné hustle culture. Výstava v pražské Galerii NoD potrvá do 18. října.
V prostoru Galerie NoD se vznášejí kusy oblečení zalité epoxidem, korzety, kalhoty i organicky tvarovaný textil, ve kterém lze při bližším pohledu rozeznat obrysy lidského těla. Žádné skutečné tělo v nich ale není. Ve výstavě Occult Couture vizuální umělkyně Romany Drda de Angelis se oděv mění ze způsobu, jakým prezentujeme sami sebe světu, v záznam toho, co se odehrává uvnitř nás.
Zatímco v jejích dřívějších pracích byl oděv spojený s akcí, performativitou a fyzickou přítomností, tentokrát se pozornost obrací dovnitř. Objekty přímo reflektují i samotnou autorku a fyzické a psychické procesy, kterými v určitém období života procházela.
„U mě se naopak zásadní změna může odehrávat bez publika, zvenčí téměř nepozorovaně,“ popisuje Romana Drda de Angelis. Korzet podle ní není kostýmem pro veřejnou roli, ale spíš „schránkou nebo záznamem toho, co se v nás odehrává, když se nikdo nedívá“.
Korzet jako pozůstatek proměny
Jedním z ústředních motivů celé výstavy se stává korzet, objekt, který uchovává otisk něčeho, co už se odehrálo a není přítomné. Zároveň v sobě nese historické napětí mezi krásou, kontrolou, formováním těla a jeho omezením:„Korzet pro mě není jednoznačně ani nástrojem podřízení, ani emancipace. Zajímá mě právě napětí mezi těmito dvěma polohami,“ vysvětluje autorka. „Fyzicky tělo stahuje, omezuje a nutí ho přijmout určitý tvar, zároveň ale může být prostředkem vědomé transformace.“
Právě propojení vášně pro módu s tématem osobní transformace je pro Drda de Angelis jedním z hlavních východisek výstavy. Oděv pro ni není pouze něčím, co člověk nosí, ale ovlivňuje způsob, jakým se pohybujeme, vnímáme sami sebe a jak nás čte okolí.
U korzetu se k tomu přidává i fyzická zkušenost. Sevření, tlak nebo omezení dechu člověka nutí věnovat pozornost vlastnímu tělu. „Něco, co nemusí být vůbec vysloveno, se tak otiskuje přímo do těla,“ popisuje autorka.
Jak vypadá magie dnes?
Název Occult Couture může na první pohled evokovat mystiku nebo něco nadpřirozeného. Pro Romanu Drda de Angelis ale „occult“ znamená především práci s tím, co zůstává skryté. „Zajímá mě samozřejmě historický význam, ale ještě více otázka, jak může vypadat magie dnes,“ uvádí autorka. „Nechápu ji nutně jako něco nadpřirozeného, ale jako práci s tím, co není na první pohled vidět: s intuicí, touhou, strachem, vyčerpáním, nevědomými procesy.“
Výstava se tak dotýká i velmi současného rozporu mezi tím, jak působíme navenek, a tím, co skutečně prožíváme. Dnes máme stále více možností, jak vlastní obraz konstruovat – pomocí módy, kosmetiky, estetických zákroků nebo digitální reprezentace. Podle autorky ale existuje hranice, za kterou už samotná změna zevnějšku nestačí: „Pokud jsme vnitřně vyčerpaní nebo dlouhodobě nespokojení, žádný oděv ani estetický zásah tento deficit skutečně nenahradí,“ říká Drda de Angelis.
Hustle culture versus vlastní tempo
Tlak na výkon není v její tvorbě novým tématem. Už kolem roku 2017, po pobytech v Soulu a Pekingu, začala pracovat s maskami a rouškami jako s určitou formou úkrytu, vizuální i psychologickou bariérou před zrychlujícím se okolním světem: „Rychlost a permanentní tlak na výkon jsou zdrojem úzkosti i pro mě samotnou,“ popisuje autorka. „Vím, že mám vlastní tempo, které může být pomalejší, ale ve výsledku je pro mě produktivnější než neustálé fungování ve stresu.“
Právě spojení módy a osobní transformace tak ve výstavě postupně přerůstá i v otázku současné hustle culture. Neustále můžeme něco optimalizovat, zlepšovat nebo měnit, práci, tělo, image i způsob, jakým sami sebe prezentujeme. Occult Couture ale místo další proměny povrchu obrací pozornost k procesům, které zvenčí často vůbec nejsou vidět.
Deadstock z New Yorku dostává nový život
Transformace se netýká pouze člověka, ale také samotného materiálu. Část textilií použitých ve výstavě pochází z newyorského centra Material for the Arts, odkud si je Romana přivezla v roce 2019. V galerii se ale objevují i materiály starší více než dvacet let nebo kalhoty, které sama ušila.
Práce s již existujícími materiály se propsala také do projektu Matter, který umělkyně založila během covidu v rámci doktorátu na FaVU v Brně. Deadstockové a upcyklační studio funguje jako prostor pro studenty, kam je možné nepotřebné materiály přinášet a odkud se mohou znovu vracet do další tvorby místo toho, aby končily jako odpad.
Upcyklace tu tak nepůsobí jako samostatné téma přidané k výstavě. Přirozeně navazuje na myšlenku transformace, která se prolíná celým projektem, něco může ztratit svoji původní funkci nebo podobu, aniž by tím jeho příběh skončil.
Tělo, které tam není
Objekty ve výstavě jsou výrazně žensky tvarované a nesou představu ženského těla, přestože v nich žádné skutečné tělo není. Mohou působit jako schránky nebo pozůstatky po člověku, autorka je ale tímto způsobem nevnímá: „Spíš zachycují člověka v okamžiku proměny,“ popisuje Drda de Angelis. Zajímají ji především témata těla, sexuality, touhy a hledání vztahu k sobě samému a vlastní celistvosti.
Identita pro ni zároveň není něčím definitivním. Ve svém doktorském výzkumu a psaní se opakovaně vrací k představě identity, která se průběžně rozpadá a znovu skládá. Nejde tedy o jednu velkou transformaci, po které vznikne finální verze člověka, ale spíš o neustálý pohyb mezi jednotlivými podobami.
A kdyby dnes měla na ulici vystavit jediný plakát s prosbou adresovanou kolemjdoucím?
„ODLOŽTE TO, CO VÁS SVÍRÁ. A ZAKŘIČTE!“ odpovídá Romana Drda de Angelis.
