Trendy poukazují na to, že v soudobém uspořádání se z módních přehlídek stává v podstatě jen skomírající součást módních formalit. U velkých značek, které nejsou závislé na odběru globálních multibrand butiků, se jedná pouze o virální šíření jejich estetiky a tím pádem i neprimitivnější podporu prodeje, ve studiích autorských designérů je pak situace podobná. Pompézní koncept módních přehlídek zkrátka už není tak aktuální jako před dvaceti lety. Tehdy se jednalo o senzaci. První týden módy a s ním i spojený koloběh na mole prezentovaných kolekcí se konal v roce 1943 v New Yorku, kde jej tehdy uspořádala americká publicistka Eleanor Lambert, aby novinářům představila novou generaci amerických návrhářů a odklonila tak pozornost od válkou zmítané Francie. Přehlídky však vypadaly trochu jinak. Jelikož neexistovaly žádné tiskové zprávy, každý model měl zpravidla své číslo a komentátor přehlídky rovnou v průběhu show odhalil tvůrcovu inspiraci a materiál, z něhož byl model vytvořen. V elegantnějším případě byly modely popsány v přiložených materiálech, v nejhorším případě si zkrátka každý novinář musel dát tu práci, aby si číslo modelu zapamatoval a návrháře se po přehlídce na inspiraci a materiály vyptal. Taková ochota je v dnešní době z obou stran téměř nepředstavitelná, jen zřídkakdy se totiž návrháři novinářům po přehlídce skutečně věnují a platí to i naopak, což dokazuje, jak vlastně trapně a zbytečně dnes ty hudbou a choreografií nadupané „chodičky“ vyznívají.
V digitální době se totiž živé modelky na reálném mole zdají být až děsivě zastaralé. Kde ale hledat nový grál módní prezentace? Bude to znít primitivně, ale změna tkví v naprosté přirozenosti. Poslední větší změnu přinesla generace japonských a belgických návrhářů v průběhu osmdesátých let a na jejich přelomu. Z privátních sálů luxusních paláců se totiž přehlídky přesunuly například i na dětská hřiště. Řeč je o přehlídce Martina Margiely, který v roce 1991 představil svou bílou kolekci na jednom z hřišť pařížského ghetta, učinil tak protože neměl peníze. Jednal tedy zcela přirozeně, ne-li instinktivně a zřejmě takový způsob koncepce je dnes tím nejžádanějším.
Mezi pionýry přirozenosti patří například i populární americký brand Band of Outsiders, který své kolekce vytváří z recyklovaných vintage materiálů. V červnu roku 2012 totiž v Paříži kreativní ředitel této značky, Scott Sternberg, postavil příbytek, v němž model Brendan Ruck žil po dobu šedesáti hodin. Performance s názvem Longest Fashion Show tak představila dohromady čtyřicet pánských siluet. Brendan se totiž vždy po hodině a půl převlékl a dělal prostě to, co zrovna dělat chtěl: zpíval, četl si či dřímal, to vše za přítomnosti novinářů, kteří měli šanci performance sledovat na nowfashion.com, či obyčejných kolemjdoucích. Nekonvenční, ale působivé.
Ostatně digitální přenosy módních přehlídek jsou dnes už naprosto standartní, a tak se začali tvůrci zabývat právě jejich atraktivní formou. K digitálním prezentacím se dnes přiklání i ready-to-wear divize švédské kreativní skupiny Acne Studios, která stojí vzorem všem ostatním v trendy a cool používání koženky a syntetických kožešin. Jejich poslední resort kolekce byla prezentována rovnou ze zákulisí focení lookbooku této edice a to online. A online prostor svými aktivitami zakřivuje rovněž ateliér SHOWsudio. To po síti živě odvysílalo i prezentaci couture kolekce holandské umělkyně Iris Van Herpen. Iris se rozhodla vytvořit jedinečný kus oděvu připomínající proud tekoucí vody, na jehož příkladu přiblížila svým fanouškům nadcházející edici haute couture oděvů. Prezentace „na lajně“ tedy poskytuje volnost interpretace a prostor pro osobní perspektivu. Její produkce je navíc levnější a snazší, když k tomu přičtete možnost experimentovat, což už je v rámci živé přehlídky prakticky nemožné, vystupuje vám nová černá v rámci módního představení.
Avšak fyzická přítomnost pozorovatele se stále svým způsobem cení, a proto jsou v dnešní době velmi populární také instalace coby kurátorský panel původních a originálních kontextů, jichž dané dílo nabývá. Instalaci si například zasloužila poslední haute couture kolekce ze studia Maison Martin Margiela či podzimní pánská kolekce Jil Sander. Jenže místo vyjmenovávání zahraničních počinů je třeba zajímavé si všimnout, že v tomto ohledu máme v tuzemských podmínkách náskok. Instalační panely aktuální tvorby českých návrhářů jsou ostatně každoroční součástí pražského Designbloku a nelze je pokaždé zcela zavrhnout, ba naopak. Na české podmínky koncepčně vyzrálá se retrospektivně jeví instalace Moniky Drápalové na podzimním Designbloku 2012. V jednom z pokojů Šporkovského paláce totiž Monika na nitích rozprostřela svoje umělecky koncipované kusy oděvů, které vytvořila ve spolupráci s umělcem Františkem Matouškem. Jejich estetiku však rozpracovala také v kolekci Sedm, která zarámovala návaznost projektů a demonstrovala způsob, jak své dílo chytře zdůraznit bez primární potřeby módní show. A bez mola se obešla i kolekce Pavla Brejchy představená v rámci letošního ročníku artdesign festivalu Křehký Mikulov či edice charitativního projektu City Souls.
Zdá se tedy, že přeci jen dokážeme absorbovat to potřebné a ze dvou modelů – online prezentace či kurátorská instalace – umíme vytvořit alespoň jeden up-to-date způsob nové módní show. Nicméně ať už aktuální faktory naznačují cokoliv, je nakonec nutné uznat, že v českém prostředí ty „staré přehlídky“ stále potřebujeme. Ať se totiž trendy ubírají jakýmkoliv směrem, vždy budou referovat ke způsobům prezentace v obchodně a průmyslově vyspělém prostředí. V tom bohužel my nežijeme. Proto se přehlídky a týdny módy na území Prahy a celé České republiky stávají spíše symbolem národní hrdosti a pokusu o znovuobnovení oděvních tradic. Ona metaforická nespavost coby symbol neutuchající snahy o přiblížení se západnímu modelu je tak vlastně úplně zbytečná – vždyť to přeci děláme jen pro sebe.
