Těch pár korun, za které si kupujeme tričko ve výprodeji, šaty na jednu párty, nebo sukni, která bude po druhém praní zničená. To není skutečná cena. Skutečná cena zůstává schovaná – za oponou levného oblečení se skrývají příběhy, které se do žádného účtenkového papírku nevejdou: lidské vykořisťování, zničené životy, znečištěná řeka, toxický vzduch.
Když se řekne móda, většina z nás si představí fashion week, lesk přehlídkových mol, stylově vyretušované editorialy. Jsme opojeni estetikou. Ale za tímto pozlátkem se ukrývá špinavý průmysl, který funguje jako dobře promazaný stroj – jenže mazivem jsou pot a slzy jiných. Ačkoliv o tom často víme, přesto to přehlížíme. Jako by nevědomost byla pohodlnější.
Co jsou vůbec negativní externality?
Jednoduše řečeno: když značka vydělává, ale škody platí někdo jiný. V případě módy jsou to dělníci v továrnách, zdevastovaná příroda nebo budoucí generace. Výroba je levná, zisk vysoký – jenže náklady, které nejsou na účtence, neseme my všichni.
A právě tady se propojují ekologické a sociální problémy. Továrny šlapou na plné obrátky, aby nakrmily poptávku po nových mikro trendech – ale výsledkem není jen oblečení, nýbrž také lidské vykořisťování, toxické vody a hory odpadu.
Kdo šije naše oblečení?
Většina fast fashion značek (Zara, H&M, Shein, Primark) přesouvá výrobu do zemí jako Bangladéš, Indie, Pákistán, Vietnam, Kambodža. Proč? Protože tam je pracovní síla levná, zákony slabé a možnost vysoké produkce téměř bez překážek.
Podmínky, v nichž lidé pracují, jsou často otřesné:
- Směny 10 až 16 hodin denně, 6–7 dní v týdnu.
- Továrny bez oken, bez únikových východů, bez klimatizace.
- Žádné odbory, žádná možnost stížnosti – místo toho vyhazov nebo zastrašování.
- A mzda? Mnohdy ani nestačí na základní potřeby. Například v Bangladéši si dělník vydělá asi 113 dolarů (2380 KČ) měsíčně, přitom životní minimum je více než dvojnásobné. V Kambodži je situace podobná. Mnozí musí brát půjčky, jen aby přežili.
Dětské ruce a módní mašinerie
Až 170 milionů dětí po celém světě pracuje – velká část z nich právě v oděvním průmyslu: V Indii, Pákistánu nebo Bangladéši děti pomáhají šít, barvit nebo balit oblečení – často s toxickými látkami, bez jakékoliv ochrany. Následky? Alergie, ztráta zraku, chronické bolesti. Nehledě na psychické trauma, stres, nebo sexuální obtěžování, kterému čelí především mladé dělnice.
A pokud se ti to zdá daleko – připomeň si, že právě tyto ruce se možná dotýkaly tvého nového trička.
Tragédie, které se nesmí opakovat
Rana Plaza, 2013 – zřítila se osmipatrová budova s oděvními továrnami. Zemřelo přes 1 100 lidí, dalších 2 500 bylo zraněno. Přestože byly viditelné praskliny ve zdech, pracovníci byli donuceni jít do práce.
Od té doby sice došlo k dílčím zlepšením – ale tragédie se stále opakují. Jen už o nich tolik neslyšíme. Nebo nejsme ochotni poslouchat?
Ekologická daň za náš outfit
- Voda: Na výrobu jednoho bavlněného trička se spotřebuje až 2 700 litrů vody. Celý textilní průmysl spotřebuje 93 miliard m³ ročně – v době, kdy miliony lidí nemají přístup k pitné vodě.
- Chemikálie: Barviva a těžké kovy jako rtuť nebo olovo jsou bez filtrace vypouštěny do řek. V některých oblastech se barva vody mění podle aktuálních módních trendů.
- Mikroplasty: Polyester a další syntetika se při praní rozpadá na mikroplasty – ty končí v oceánech a následně na našich talířích.
- Emise: Móda tvoří asi 10 % světových emisí CO₂ – víc než letectví a lodní doprava dohromady.
- Odpad: Každý rok se vyrobí 100 miliard kusů oblečení, ale 60 % z nich se vyhodí do jednoho roku. Většina se spaluje nebo končí na skládkách – často i v Africe, kde vytváří ekologickou katastrofu.
- Ničení přírody: Plantáže pro bavlnu nebo viskózu ničí lesy, půdu a vodní zdroje. Ekosystémy mizí, zvířata i lidé přicházejí o domovy.
Greenwashing: Je to opravdu eko?
Některé značky se snaží vypadat zodpovědně – ale často jde jen o marketing. Kolekce s nálepkou „conscious“ nebo „eco line“ tvoří zlomek jejich celkové produkce, a navíc bez skutečné transparentnosti. Skutečně udržitelná móda vzniká pomalu, s úctou k lidem i planetě. A rozhodně není na každém ramínku a už vůbec ne ve fast-fashion řetězcích.
Co s tím můžeme dělat my?
Změna nemusí začít u firem – ale i u nás samotných. Nemusíme se módy vzdát, jen ji musí každý z nás začít brát zodpovědněji.
Co takhle zkusit:
- Kupovat méně, ale kvalitněji.
- Podporovat lokální značky a designéry.
- Nakupovat z druhé ruky, vyměňovat, recyklovat.
- Zajímat se, odkud a jak bylo tvoje oblečení vyrobeno.
- Dbát na to, zda má značka různé certifikace spojené s férovým jednáním se zaměstnanci i přírodou.
- Vzdělávat sebe i ostatní.
Naše šatní skříň může být buď archivem vykořisťování – nebo malým aktem odporu. Tak co to bude?
