Další sloupek od Leny Knappové, módní fotografky a art direktorky, která má k realitě módního světa stejně blízko jako k jeho ideálům. Píše o tom, o čem se v zákulisí často mlčí: o odvaze, integritě, vizualitě a upřímnosti. Bez filtru. Protože přesně tak se podle nás dnes tvoří kultura, která má smysl. Dnes o tom, že být sám sebou je často ta nejlepší strategie.
V kontextoch predchádzajúcich úvah o móde som sa venovala selektívnemu mysleniu, radikálnosti, algoritmickej uniformite, vplyvu externých systémov – marketingu, hudobného priemyslu či influencerstva – na tvorivé rozhodovanie v kreatívnych odvetviach. Logickým pokračovaním je otázka pretekania sa. Preteky nie sú izolovaným javom, ale behaviorálnym dôsledkom neselektívneho myslenia – stavu, v ktorom jednotlivec nedokáže alebo nechce rozlišovať medzi vlastnou trajektóriou a trajektóriami iných. Tam, kde absentuje jasne formulovaný smer, nastupuje porovnávanie sa ako orientačný nástroj. Nie však ako analytická pomôcka, ale ako trvalý režim fungovania.
Fenomén súperenia je preto prirodzeným pokračovaním tejto diskusie. Nejde o osobnú preferenciu ani o otázku tempa. Preteky sú štrukturálnym dôsledkom prostredia, ktoré stratilo schopnosť diferencovať hodnotu inak než prostredníctvom poradia.
Vzniká tam, kde chýba autonómna trajektória. V momente, keď jednotlivec nemá jasne formulovaný cieľ, estetickú pozíciu alebo hodnotový rámec, nahrádza orientáciu neustálym sociálnym porovnávaním. Nehodnotí sa obsah práce, ale jej relatívna viditeľnosť. Nezaujíma ho otázka „čo robím a prečo“, ale „kde sa nachádzam oproti ostatným“. Preteky sú v tomto zmysle nie ambíciou, ale substitútom smeru.
Móda je obzvlášť citlivým indikátorom tohto javu. Funguje ako autoregulačné pole, kde je možné krátkodobo maximalizovať dosah, mediálnu prítomnosť či asociácie so známymi menami, no dlhodobo nemožno simulovať estetickú konzistenciu ani myšlienkovú koherenciu. Pretekárska mentalita v móde produkuje tvorbu, ktorá je reaktívna a adaptívna, namiesto toho, aby bola koncepčne premyslená. Toto všetko je dnes čitateľné naprieč rôznymi mierkami módneho systému – od etablovaných domov až po mediálne obľúbené „nezávislé“ značky. Príklad? Dior? Jacquemus? Balenciaga? Coperni? – You name it.
Hoci operujú v odlišných historických, cenových a produkčných rámcoch, dnes vykazujú rovnaký symptóm: podriadenie tvorby logike zrýchleného zisku a viditeľnosti. Dizajn sa redukuje na rozpoznateľný signál, kvalita na akceptovateľné minimum a estetická kontinuita na marketingový príbeh, ktorý má fungovať okamžite, nie presne. Tie isté preteky, ktoré tieto značky absolvujú na úrovni produkcie a komunikácie, následne preberá aj ich kupec – nútený neustále reagovať, dobiehať a potvrdzovať svoju príslušnosť prostredníctvom nákupu.
V tomto režime samozrejme nemôže byť kvalita cieľom, ale je premennou, ktorú možno znížiť bez okamžitého rizika – pretože na druhej strane stojí práve TEN neselektívny kupujúci, ktorý nenakupuje na základe materiálu, strihu či myšlienky, ale na základe mena, obrazu momentálnej kultúrnej prítomnosti značky na socialnych sieťach s hlavným poslaním ukázať všetkým aký je práve kvôli tomuto vlastníctvu lepší človek. O efekte ovce sme sa už bavili.
Paradox je zrejmý: módny systém sa preteká v priestore, kde je výsledkom čoraz nižšia kvalita všetkého (nie len oblečenia), a predsa je toto súperenie vnímané ako nejaký pofidérny úspech. Inak povedané „systém zožiera sám seba”.
Toto ale už dnes vieme: dizajn prestáva vyjadrovať vlastný názor a čoraz častejšie len reaguje na vonkajšie podnety – trendy, očakávania publika, signály algoritmov. Rýchlosť sa pritom mylne zamieňa za pokrok, hoci v skutočnosti ide len o rýchlejšie kopírovanie už známych vzorcov. Preteky zároveň predpokladajú, že všetci smerujú k rovnakému cieľu. To je však ilúzia. Kreatívna práca nemá jednu cieľovú pásku ani jednotné meradlo úspechu. Napriek tomu sa všetci správajú, akoby išlo o súťaž: kto je viac viditeľný, kto zareagoval skôr, kto bol pri čom, kto niečo „prvý“ urobil alebo povedal. Tento výkonový cirkus odvádza pozornosť od samotnej kvality a presúva ju k číslam. To, čo sa dá jednoducho zmerať, postupne vytláča to, čo má skutočný význam. Preto sa k autenticite v takýchto momentoch vraciam vždy – ako k jedinému pevnému bodu.
S pretekárskou logikou úzko súvisí aj fenomén nedopriania. Ten nie je otázkou charakteru, ale obranným mechanizmom. Objavuje sa tam, kde cudzie výsledky destabilizujú vlastnú, krehko ukotvenú sebadefiníciu. Ak je identita postavená na porovnaní, každý cudzí posun sa automaticky vníma ako ohrozenie. Naopak, jedinci s autonómnym smerovaním nemajú dôvod vstupovať do tejto dynamiky. Ich práca nestojí na poradí, ale na kontinuite.
Pred pár rokmi ma moja dobrá kamarátka Monika, ktorá vlastní agentúru (nocap___collective), požiadala o krátky citát k predstaveniu môjho mena pod jej zastupovaním. Pamätám si, že som sa vtedy veľmi smiala, proste som nevedela, čo povedať alebo napísať. Prežívala som vtedy obdobie, keď som veľa premýšľala o tom, ako sa oslobodiť vo svojej tvorbe a prestať tak nejak riešiť, čo robia ľudia okolo mňa. Mala som dosť krízu ale dýchalo sa mi fajn, bolo to zvláštne. V tom čase mi akosi začínalo byť skutočne jedno, čo robia ostatní – nie že by som sa bežne porovnávala, možno je to aj trochu zdravé, ale z nejakého dôvodu sa vo mne niečo radikálne lámalo. Možno je to vekom, kto vie. Nakoniec som o pár dní poslala citát : „I won when I stopped comparing myself to others. My biggest luck is that I realised no one can do what I can.“ To len tak, zo života a o vysporiadavaní sa s vecami.
Nepretekať sa je vedomý návrat k selektívnemu mysleniu a sústredeniu sa na seba, uvdomeniu si, že ja sám som dosť. Pre mňa to znamená odmietnuť neselektívne prijímanie cudzích mierok a presunúť pozornosť k vlastným kritériám hodnoty: presnosti, integrite, dlhodobej relevancii. Nejde o spomalenie, ale o zmenu referenčného rámca. Čas napokon vždy odhalí rozdiel medzi tými, ktorí optimalizovali viditeľnosť, a tými, ktorí budovali zmysluplnú kontinuitu – nie preto, že by boli rýchlejší alebo pomalší, ale preto, že vedeli, kam idú, a nepotrebovali sa pritom s nikým porovnávať ani súperiť o bezodné prázdno.
Thought of the day #6:
„Sústreď sa na seba.”
V kontextech předchozích úvah o módě jsem se věnovala selektivnímu myšlení, radikalitě, algoritmické uniformitě a vlivu externích systémů – marketingu, hudebního průmyslu či influencerství – na tvůrčí rozhodování v kreativních odvětvích. Logickým pokračováním je otázka soutěžení. Předhánění se není izolovaným jevem, ale behaviorálním důsledkem neselektivního myšlení – stavu, v němž jednotlivec nedokáže nebo nechce rozlišovat mezi vlastní trajektorií a trajektoriemi ostatních. Tam, kde chybí jasně formulovaný směr, nastupuje srovnávání jako orientační nástroj. Ne však jako analytická pomůcka, ale jako trvalý režim fungování.
Fenomén soupeření je proto přirozeným pokračováním této debaty. Nejde o osobní preferenci ani o otázku tempa. Závodění je strukturálním důsledkem prostředí, které ztratilo schopnost diferencovat hodnotu jinak než prostřednictvím pořadí.
Vzniká tam, kde chybí autonomní trajektorie. Ve chvíli, kdy jednotlivec nemá jasně formulovaný cíl, estetickou pozici nebo hodnotový rámec, nahrazuje orientaci neustálým sociálním porovnáváním. Nehodnotí se obsah práce, ale její relativní viditelnost. Nezajímá otázka „co dělám a proč“, ale „kde se nacházím ve srovnání s ostatními“. Závody nejsou v tomto smyslu ambicí, ale náhražkou směru.
Móda je obzvlášť citlivým indikátorem tohoto jevu. Funguje jako autoregulační pole, kde je možné krátkodobě maximalizovat dosah, mediální přítomnost či asociace se známými jmény, dlouhodobě však nelze simulovat estetickou konzistenci ani myšlenkovou koherenci. Soutěžní mentalita v módě produkuje tvorbu, která je reaktivní a adaptivní, namísto toho, aby byla koncepčně promyšlená. To vše je dnes čitelné napříč různými měřítky módního systému – od etablovaných domů až po mediálně oblíbené „nezávislé“ značky. Příklad? Dior? Jacquemus? Balenciaga? Coperni? You name it. Ačkoliv operují v odlišných historických, cenových a produkčních rámcích, dnes vykazují stejný symptom: podřízení tvorby logice zrychleného zisku a viditelnosti. Design se redukuje na rozpoznatelný signál, kvalita na přijatelné minimum a estetická kontinuita na marketingový příběh, který má fungovat okamžitě, nikoli přesně. Tytéž závody, které tyto značky absolvují na úrovni produkce a komunikace, následně přebírá i jejich zákazník – nucený neustále reagovat, dohánět a potvrzovat svou příslušnost prostřednictvím nákupu.
V tomto režimu samozřejmě nemůže být kvalita cílem, ale stává se proměnnou, kterou lze snížit bez okamžitého rizika – protože na druhé straně stojí právě TEN neselektivní kupující, který nenakupuje na základě materiálu, střihu či myšlenky, ale na základě jména, obrazu momentální kulturní přítomnosti značky na sociálních sítích, s hlavním posláním ukázat všem, jak je právě díky tomuto vlastnictví lepším člověkem. O efektu ovce jsme už mluvili.
Paradox je zřejmý: módní systém závodí v prostoru, kde je výsledkem stále nižší kvalita všeho (nejen oblečení), a přesto je toto soupeření vnímáno jako jakýsi pochybný úspěch. Jinými slovy: „systém požírá sám sebe“.
To už dnes víme: design přestává vyjadřovat vlastní názor a čím dál častěji pouze reaguje na vnější podněty – trendy, očekávání publika, signály algoritmů. Rychlost je přitom mylně zaměňována za pokrok, ačkoliv ve skutečnosti jde jen o rychlejší kopírování již známých vzorců. Soutěž zároveň předpokládá, že všichni směřují ke stejnému cíli. To je však iluze. Kreativní práce nemá jednu cílovou pásku ani jednotné měřítko úspěchu. Přesto se všichni chovají, jako by šlo o soutěž: kdo je viditelnější, kdo zareagoval dřív, kdo byl u čeho, kdo něco „první“ udělal nebo řekl. Tento výkonnostní cirkus odvádí pozornost od samotné kvality a přesouvá ji k číslům. To, co lze snadno změřit, postupně vytlačuje to, co má skutečný význam. Právě proto se k autenticitě v takových chvílích vždy vracím – jako k jedinému pevnému bodu.
Se soutěží logikou úzce souvisí i fenomén nepřejícnosti. Nejde o otázku charakteru, ale o obranný mechanismus. Objevuje se tam, kde cizí úspěchy destabilizují vlastní, křehce ukotvenou sebedefinici. Pokud je identita postavena na porovnávání, každý posun druhých je automaticky vnímán jako ohrožení. Naopak lidé s autonomním směřováním nemají důvod do této dynamiky vstupovat. Jejich práce nestojí na pořadí, ale na kontinuitě.
Před několika lety mě má dobrá kamarádka Monika, která vlastní agenturu (nocap___collective), požádala o krátký citát k představení mého jména pod jejím zastupováním. Pamatuji si, že jsem se tehdy hodně smála – prostě jsem nevěděla, co říct nebo napsat. Procházela jsem obdobím, kdy jsem intenzivně přemýšlela o tom, jak se ve své tvorbě osvobodit a přestat řešit, co dělají lidé kolem mě. Byla jsem v krizi, ale dýchalo se mi dobře – bylo to zvláštní. V té době mi začínalo být skutečně jedno, co dělají ostatní – ne že bych se běžně porovnávala, možná je to do jisté míry i zdravé, ale z nějakého důvodu se ve mně něco radikálně lámalo. Možná je to věkem, kdo ví. Nakonec jsem o pár dní později poslala citát: „I won when I stopped comparing myself to others. My biggest luck is that I realised no one can do what I can.“ To jen tak, ze života a o vyrovnávání se s věcmi.
Nezávodit je vědomý návrat k selektivnímu myšlení a soustředění se na sebe, k uvědomění si, že já sám jsem dost. Pro mě to znamená odmítnout neselektivní přijímání cizích měřítek a přesunout pozornost k vlastním kritériím hodnoty: přesnosti, integritě a dlouhodobé relevanci. Nejde o zpomalení, ale o změnu referenčního rámce. Čas nakonec vždy odhalí rozdíl mezi těmi, kteří optimalizovali viditelnost, a těmi, kteří budovali smysluplnou kontinuitu – ne proto, že by byli rychlejší nebo pomalejší, ale proto, že věděli, kam jdou, a nepotřebovali se při tom s nikým porovnávat ani soupeřit o bezednou prázdnotu.
