Jak se člověk v krajině, kde povolání set designéra pořádně ani neexistuje, dostane k této profesi?
,,Bylo to hodně zdlouhavý. Moc jsem nevěděla, co přesně chci dělat, ale měla jsem vnitřní pnutí to všude zdobit už od malička. O slovu a vůbec významu setDesignu jsem neměla ponětí ještě tak dva roky zpátky. Asi je to víc věcí dohromady, které se odehrály. Z profesního hlediska to začalo prací se studiem &Flux. Potkala jsem Adama Vopičku a on mi řiká: „Ty jsi jak Lenka Střelenka z Harryho Pottera, musíme spolu něco udělat.“ On byl podle mě první, kdo mě vzal a dal mi důvěru.
Myslíš, že je to něco, co se vyplatí studovat, nebo je to spíš o praxi a zkušenostech?
Když jsem začala studovat fotografii v ateliéru profesora Vojtěchovského musela jsem si vždy něco vyrobit nebo vyskládat, abych s tím, co chci fotografovat byla spokojená. Myslím, že se jen přirozeně spojily dva obory, které jsem studovala a ty další podstatný věci mi dala praxe. Když jsem s tím začínala v Londýně, tak jsem neuměla skoro anglicky a nevěděla kde co je, nikoho tam neznala. Když bylo nejhůř, tak jsem to klientům kreslila, dělala modýlky, pantomimu. Bylo to jako když jste malí, hodí vás do bazénu, abyste se naučili plavat. Já jsem tam sebe hodila sama. Bylo to potřeba. Byla jsem moc z cukru.
Co tě zavedlo do Londýna?
Jela jsem tam na pracovní stáž a seznámila jsem se s fotografkou Eliškou Kyselkovou. Já se tam cítila trochu ztraceně a hrozně mě bavil Eliščin náboj. Další den jsme spolu hned začali plánovat první focení. Bylo to skvělý, poprvé, co jsem zažila profi focení fashion s týmem. Po pár foceních se začali ozývat různí fotografové a začala jsem si tam tím přivydělávat. Byli to většinou studenti fotografie nebo stylingu ale i profi fotografové z celého světa. Souběžně jsem tam studovala na Saint Martins set design for film and television.
V porovnaní s Anglií, jaké jsou podle tebe u nás největší rozdíly v mladé umělecké generaci?
Pokud se jedná o mladou fashion, ve které jsem se tam pohybovala, je tam mnohem větší produkce, studenti univerzit dělají neustále nějaké projekty. Sestavují si týmy, fotí editorialy, hledají si časopisy které je otisknou… Je to systém který funguje. Čím máte lepší tým, tím se můžete dostat do lepšího magazínu, půjčit si oblečení od lepších designérů… Lidi to nutí makat a je to hodně motivující. Tady nic takového není. Postrádám tady ten drive. Myslím, že tady chybí agentura, která by zastupovala módní designéry a shromažďovala je, hledala nové talenty… Takže je jasný, že tu ani není moc rozšířený setDesign tak jako ve světě.
Jak probíhá spolupráce mezi tebou a zbytkem týmu?
Většinou dostanu téma, na který vymyslím různé varianty stylu – barvy, tvary, patterny, props (rekvizity). Je to vlastně taková art directorská pozice ale úplně se do ní nechci ještě pasovat. Je skvělý to řešit rovnou s fotografem, sladit to se stylingem… Funguje to podle mě nejlíp, když jsou jednotlivý lidi otevřený vymýšlet scénu společně a respektují, že úloha všech v týmu je stejně důležitá. Mám ráda když si mě najme někdo, kdo mi věří. Práce pro reklamky, kde za zády stojí klient a tlačí k něčemu, co sama vím, že není dobrý, už dělat nechci.
Co je hlavním vybavením set designérky?
Základem je kvalitní oboustranka. Jinak pro mě to znamená mít stovky věcí a doplňků, které se třeba jednou budou hodit. Ale jinak je důležitý mít ty sety a nápady variabilní a nefixovat se jen na jeden. Když nejde jeden, tak zkusit rychle další variantu.
Která je tvoje oblíbená fotka, na které jsi zatím pracovala?
Když jsme byly s Eliškou Kyselkovou fotit v New Yorku, začala tam sněhová bouře a my chtěli fotit kolekci jaro/léto. Celý tým jsme sehnaly přes internet a ze svého hotelového pokoje udělaly ateliér nebo fotily venku. Nejradši mám z teto cesty fotku s modelkou na taxíku uprostřed křižovatky na Broadwayi. Přemluvila jsem taxikáře, aby nám na 10 minut zastavil za 30 dolarů auto a Claire si na něj mohla vlézt. Bylo to skvělý. Hrozně se těším, až tam pojedu znova.
Děláte v módě povolání o kterém se moc neví? Super! Napište nám silvia@fashion-map.cz
