Neděli otevírala show Mi Fashion Label. Grafické vzory, krajka, denim, safari… Je to divoké, je to nositelné, je to výrazné, jen jsem se nějak nechytla. Snad měla být inspirací mladá žena, která je silná a aktivní a zároveň křehká a romantická? To, co nakonec nejvíc upoutalo pozornost, byly šperky a drobnosti vytištěné na 3D tiskárně. Ananasy, panáček brokolice, šišky, stříbrný kov a lemovka z pštrosího peří, pojítka jako záchranný čudlík na probuzení z divokého snu. A pak variabilní tašky. Na crossbody popruh připnutá psaníčka nebo menší messengery, jak je třeba, jak se hodí. Kdybych věděla, že klipy unesou mou běžnou denní zátěž, skočím po tom kabelkovém konceptu jako vyhladovělý tygr.
Zdeňka Imreczeová následovala a rozdíl v praxi, věku, stylu i přístupu byl znatelný. Jednoduché šaty ve všemožných variacích, šaty, které jsou jako nepopsaný list papíru a čekají, až je naplní osobnost jejich nositelky, se zostřily a staly symbolem moci. Vrchol kariéry. Síla dostat se nahoru, padnout dolů a zase znovu. Každý den v řadě za sebou. V řadách pod sebou. Trojúhelníky a hroty na čelenkách, v prošití, ve střihu, v lemu. Švadleny, které to vypracovaly, musely po nocích plakat, ale jejich práce je dokonalá. A přece něco chybělo, něco odhaleného až na samém konci. Nejlépe šaty předvedla poslední z modelek. Žena z masa a kostí, s historií, současností a budoucností, s jizvami z malých i větších bojů. Návrhářka sama.
Druhý blok otevřela Petra Ptáčková. Civilně. Až tiše a nenápadně. Jako když se protáhnete na hřiště dírou v plotě, protože jinak už to nejde, brána je roky zamčená a klíče zmizely. Kdesi před lety na sídlišti, na rozbitém betonu, zablácené boty na sedátku lavičky. Gang v bezradném rámci, mimo čas a prostor. Rebelství v rámci úzkých rodinných rozpočtů a toho, co si “oblečeš jen přes moji mrtvolu”. Slušné holky a slušní kluci najednou hledají sami sebe. V denimu, šatečkách, větrovkách s kapsou na prsou, v dresu a legínách, s trikolorou, dětskými kresbami a vzpomínkou na zeď slávy v obýváku. A je to Petra v každém detailu. V prošití látky, ve vytřepení, v knoflíku a vázačce které dají věci nový tvar. A je to indigo a bílá a černá, jako nebe co prosvítalo větvemi břízy před naším barákem.
Kolekce Nehery přišla jako zklidnění rozbouřených vod. Minimalistická, čistá… holce je o dvacet let víc, místo bundy s sebou tahá trenčkot a dny už zase tráví v betonových blocích. Jen město je větší. Svět je větší. Život je starší. Bezčasí nemizí a na horizont zase není vidět. Někdy zkřehne do cukrové panenky, někdy se promění v lovce. Tahle kolekce městskou ženu vybaví na každý den – jak už značka slibuje.
Napadá mě – co dává přehlídkám tyhle souvislosti? Je to dílo náhody, nebo promyšlená dramaturgie?
