Koncept Fuck Up Night vznikl v roce 2012 v Mexiku a v současnosti tahle „nechvalně“ proslulá setkání probíhají ve více než sto městech po celém světě. V Praze taky. Jde o tradiční řečnicko – prezentační formát. Prezentace může mít maximálně deset slidů a zabrat sedm minut, následuje desetiminutový prostor na dotazy publika. Každý večer se na pódiu vystřídá pět řečníků, je možné jejich prezentace hodnotit a případně kontaktovat po skončení oficiální části. Fuck Up Night Prague se koná každý měsíc a za symbolické vstupné (naposledy to bylo 50 Kč), po předchozí registraci, získáte místo k sezení a třeba taky nějaký ten užitečný dárek. (Zmrzlina? Vynikající nápad!) Pak už jen stačí si sednout, vychutnat si proslovy a inspirovat se.
Jasně, tohle není nic zajímavého, máme tady i jiné podobné formáty, které nás mají motivovat a inspirovat. V čem je teda Fuck Up lepší? No… motivaci rozhodně nečekejte. Vlastně naopak. Právě tady je prostor pro demotivační citáty a poučky typu „Nečekejte, že to spustíte podle plánu.“ a „Better done then perfect.“ Fuck Up je hlavně o nenaplněných očekáváních na všech rovinách, o osobních selháních, trestuhodné naivitě a neznalosti. A také o tom, že vítězem není ten, kdo nikdy neupadne, ale kdo pokaždé znova vstane. Na rozdíl od úspěchu, který se může přihodit i náhodou a nebývá jako zkušenost přenosný, průšvihy se opakují podle několika vzorců. Nepozornost, naivita, neznalost anebo přílišná sebedůvěra, jsou vlastní nám všem (hlavně všem akčním a kreativním, kteří rychleji dělají než myslí), a pochopit, že v tom nejsme sami, je úlevné. Ještě důležitější však je, že díky Fuck Up Night nemusíme kvůli poučení dělat chyby my sami, ale můžeme se poučit chybami ostatních. Je snad lepší škola pro život nebo byznys?
Zatímco na Facebooku nebo Instagramu obdivujeme své hvězdy a vidíme jenom jejich nejzářivější chvilky, na Fuck Up Night se naopak řečníci odkopávají až do sepraných pyžam. Ti, které na povrchu vidíme jako dokonalé podnikatele, vizionáře a vzory úspěchu, najednou říkají, ne všechno se povedlo, vlastně se toho nepovedlo hodně. A to je příjemný protipól. Na druhou stranu, ruku na srdce, málokdo má koule na to ukázat všechno. Málokdo je otevřený jako novinářka Lucie Tvarůžková, jejíž vize na práci v novinách v USA skončila ve chvíli, kdy se po ní nad ránem začal sápat budoucí nadřízený. O neúspěších se i tady mluví obezřetně, aby neuteklo obchodní tajemství a aby konkurence neměla navíc. To je trochu škoda, protože o větších průšvizích se v každé branži stejně ví, a otevřenost by asi pomohla zahladit pomluvy a domněnky. Ale i tak je to fajn. Něco jste pokazili? Nejste v tom sami.
Už jste někdy přemýšleli nad tím, co jste v pracovním životě fakt pokazili, a jaké by z toho mělo plynout ponaučení? Já jsem měla po poslední Fuck Up Night plnou hlavu podobných myšlenek a protože těžko kdy budu speaker, tady je můj nejlepší fuck up. Kdysi dávno jsem byla najata jako odborník přes módu pro správu fb profilu velkého obchodního centra. O fb jsem toho moc nevěděla, ani o tom, jak se dělá online marketing a už vůbec ne o tom, jak se fotí velké kampaně, ale řekla jsem, si, asi ví, co dělají. Oni si mě vybrali asi proto, že jsem byla jediná bloggerka, která zareagovala na hromadný mail. Agentuře dobíhala pětiletá smlouva a bylo třeba to nějak fakt nakopnout, aby byla spolupráce prodloužena.
Vymýšleli jsme všechno možné i nemožné, soutěže kombinující online a offline, eventy, akce, focení. Necelý měsíc před potenciálním podpisem nové smlouvy vyvrcholila dlouhodobá soutěž a nastal den zveřejnění výherce. A já, místo abych si přečetla všech 9 mailů, ve kterých se to řešilo a ze kterých celkově bylo jednoznačně jasné, že mám čekat, jsem reagovala jen na jeden a výherce zveřejnila, hned. O hodinu později už jsem tam nepracovala, o měsíc později klient odešel k jiné agentuře a za dva měsíce se celá agentura rozpadla. Ehm. Poučení? Čti pořádně, co po tobě chtějí, dříve, než to uděláš. Máte něco lepšího? V komentářích na FB se můžete pochlubit 🙂
