V Čechách nebo na Slovensku byste stěží našli člověka, který by si jako popis své profese mohlo napsat „ nákupčí“. Všichni si myslí, že někde nějaký je, ale nikdo neví přesně kdo to je a kam za ním jít. I když se rodí lokální obchody, jejich zásobování funguje zatím spíš na osobních doporučeních a úzkém kontaktu.
Pokud jsou dvě věci, které byly letos pro naše designéry na největší módní události zásadními, tak je to tvorba kolekce o sezónu napředu a kontakt s reálnými nákupčími ze světa. Jedním z těch, kteří se přišli podívat, kam se česká (a slovenská) móda ubírá a zda je tu něco zajímavého do budoucna, byl i Martin Premuzic z berlínského conceptu Temporary showroom. Martinův obchod sídlí v hip části města Prenzlaurberg, kde se mísí mladí kreativci, turisti nebo cool maminky. Jeho společnost, která má pod sebou zmiňovaný showroom stejně jako PR agneturu vznikla v roce 2006 a kromě zavedených značek jako Adidas Y-3 a MM6 v něm naleznete i alternativní vychytávky od talentovaného Asger Juel Larsen nebo pařížské značky Damir Doma.
Martin Premuzic patří mezi nákupčí, kteří mají otevřenou mysl, milují nové neokoukané koncepty, a proto cestování na fashion weeky do naší části Evropy, je pro ně víc než inspirující. Když se ho zeptáte, kolik fashion weeků za jednu sezónu navštíví, tak musí trochu pátrat v paměti. „Tak to ani nespočítám. Byl jsem dvakrát v Londýně, Paříži, Budapešti, Berlíně a Kopenhagenu, kde jsem měl jedinou příležitost něco od tamních designérů objednat. Nyní připravuji spolupráci s dánským designérem Asger Juel Larsenem, který vyhrál Woolmark cenu a jeho tvorba v sobě nese nádech punku. A zajímavé je, že vždy, když někdo vyhraje takovou cenu, dostane se do hledáčku asijských nákupčích,“ říká Martin na začátku našeho rozhovoru. Martin byl letos poprvé na pražském fashion weekendu a tak se hned dostáváme k rozdílu například mezi sousedním Německem nebo Polskem.
„Překvapilo mě, že veškerá výroba probíhá v České republice, protože v Německu designéři vyrábějí většinou v jiných státech. Například v Polsku nebo speciálně kůži převážně v Portugalsku, protože větší výroba je v Německu příliš drahá. Na druhou stranu polští designéři vyrábějí oblečení v Polsku a ve velmi dobré kvalitě, proto jezdím na fashion week i do Polska, který se koná v centru textilu městě Łódźi. Pořád zde ale hlavně vidím rozdíly hlavně v byznysu jako takovém. Je to zde pro nákupčí docela těžké. Bavil jsem se s řadou designérů a pro mě je třeba překvapení to, že co předvedl Boris Hanečka není vůbec myšleno k většímu prodeji. Myslím, že tvoří exkluzivně pro celebrity. A pak jsou tady i mladí designéři, kteří třeba nemají velkoobchodní ceny a lookbooky, nebo zase neví, jestli zvládnou produkci, když objednám více kusů. Letos se tady v Praze soustředím u designérů především na vývoj. Chci sledovat, kam se tvorba jednotlivých designérů posune v dalších sezónách a jestli jsou schopni produkovat kolekce ve větším množství.“
Pokud by vás nějaká značka opravdu zaujala, co vše musí mít připravené?
„Jak jsem zmiňoval, designéři by měli mít velkoobchodní ceny a lookbooky. Důležité je vidět, že značka je stabilní a vyvíjí se. Takže ji vždy rád sleduji a těším se na její nadcházející sezony. Je totiž velmi riskantní, uzavřít obchod, jen na základě zhlédnutí jedné kolekce. Takže si vždy rád počkám, abych viděl, kam designérova tvorba směřuje. Po třech kolekcích si už můžu být jistý.
Z přehlídky dostanete nějakou esenci, náladu, ale pro business část potřebujete vidět materiály, znát velkoobchodní ceny. Dokonce i měna hraje svou roli, protože se nemůže stát, že se dohodneme na 50 eurech za kus a pak mi designér řekne, že se všemi poplatky a poštovným je to 85 euro. I já se musím držet rozpočtu. A toto se děje převážně u mladých začínajících designérů. Znám řadu skvělých mladých značek, které ale po roce skončily, protože se nezaměřily i na prodejní stránku věci. Nemůžou jen investovat, musí také dostávat něco zpět. A vytvořit kolekci, prezentovat ji, podporovat v médiích, to vše stojí spoustu peněz. Mladí designéři si také mnohdy neuvědomují, že nestačí jen tvořit a vše ostatní přijde samo. Myslím si, že by měli mít agentury, které se jim postarají o obchod i public relations. Jen na veletrzích vystavuje 1000 značek a někdo by mě měl jako nákupčího na danou značku v předstihu upozornit.“
Kolik máte v obchodě nových začínajících designérů?
„Prodáváme spíše věci stabilních zaběhnutých značek, takže začínajících značek zatím nemáme mnoho. A když už, tak jsou to většinou berlínské nebo japonské značky. Ale rád bych samozřejmě udržoval vše v rovnováze, a proto jezdím sledovat začínající značky právě na akce jako je pražský, maďarský, portugalský nebo polský fashion week. Tady u vás se mi líbily kolekce od Odivi, Chatty a Petry Ptáčkové. Zaujala mě i umělecky pojatá tvorba Jakuba Polanky se zlatými detaily.“
Je něco, co byste v příštím roce rád na MBPFW viděl? Máte nějaká doporučení pro organizátory i návrháře?
„Designérům bych doporučil, aby si určily minimální počet věcí, které musí nákupčí koupit například dvě trička, šaty a z těch dražších kusů pak kabát a bunda. Nejčastěji je to 6 až 8 věcí proto, aby byla jasná esence designérské tvorby. Za mě osobně, jsem rád, že jsem viděl nové značky a také mě bude zajímat, jak se vyvíjejí dál. Musím říct, že celý team fashion weekendu odvedl skvělou práci. Bylo to velice příjemné a servis pro hosty byl podle mě skvěle zvládnutý. Příště bych možná rád viděl možnost showroomů, ve které by našli vše potřebné nejen nákupčí, ale i novináři. Pro mě je mnohem důležitější jít do showroomu, než vidět přehlídku. Můžu si tak v klidu prohlédnout použité materiály, techniku zpracování i detaily.“
To, že byznys bez nákupčích prostě nefunguje, jak má, cítí naše fashion komunita už delší dobu a právě proto byl jedním z esenciálních bodů na letošním MBPFW účast zahraničních buyerů. A my věříme, že ani čerstvě ohlášená jarní verze MB Prague Fashion Weekendu nebude jiná!
