Rád bych, ale nechce se mi – tento název nese nová kniha, kterou vydal spisovatel a novinář Martin Váša. Kdybych ji měla shrnout jedním slovem, bylo by to lidská. Jak by ji shrnul on? Bude další díl? A co je podle něj na psaní nejtěžší?
Mám pocit, že dnes všechno působí buď jako soutěž o to, kdo se má hůř, nebo naopak jako pečlivě stylizovaná dokonalost. A pak přijde tahle kniha – a já si při jejím čtení připadala, jako bych seděla s autorem na kávě a on mi vyprávěl své příběhy z každodenního života. Uklidnilo mě, že nás je víc – expertů na katastrofické scénáře i na pokapání se zmrzlinou.
Takže pokud jste taky odborníci na hororové scénáře, pokaždé se bojíte o svého mazlíčka, jen co vytáhne paty z domu, na každé dovolené sníte o tom, že byste tam mohli žít a novou knihu Martina Váši ještě nemáte ve své knihovně – co tady ještě děláte? Honem do knihkupectví (ale až po dočtení rozhovoru!).
Kredit k obrázkům + úvodní fotce: @wpraguehotel @a.romanivv
Proustův dotazník je jedním z výrazných prvků celé knihy. Každá z hlavních postav v ní na otázky odpovídá a vy tak máte pocit, že je znáte osobně – dotazník totiž dokáže krásně nastínit osobnost. A protože chceme lépe poznat samotného autora, začneme právě jím:
Která vlastnost je pro vás charakteristická?
Systematičnost.
Které si nejvíce ceníte u druhých?
Velkorysosti. Příliv zvedá všechny lodě.
Co považujete za svou nejsilnější a nejslabší stránku?
Za nejsilnější považuji naprostou absenci FOMO, nemám ho ani ve stopovém množství. (Heč!) Mojí největší slabinou pak musí být malování čerta na zeď – umím ho až zbytečně důvěryhodně…
Pro kterou chybu máte u druhých největší pochopení?
Pro finanční negramotnost.
Jaká je vaše nejmilejší činnost?
Jízda na kole po téměř prázdném nábřeží v Římě mi piace moltissimo.
Martina, Daniela a Ágnes pro Fashion Map vyfotil Tomáš Thurzo.
Jaká je vaše představa štěstí a naopak mizérie?
Štěstí je mít se pořád na co těšit. A mizérie? Strach. Napadá vás něco horšího než strach?
Kdybyste měl možnost žít kdekoliv a kdykoliv, jaké místo a dobu byste si vybral?
Vánoce v Amsterdamu, konec zimy v Barceloně, jaro v Římě, začátek léta ve Stockholmu, konec léta v Londýně, podzim v Benátkách, a to všechno v současnosti. Nevěřím, že dříve bylo lépe.
Jaká je vaše nejoblíbenější barva, květina a vůně?
V určitém odstínu a kontextu je každá barva Beyoncé. Květina: islandský mák. Vůně: růže.
Která písnička se vám nikdy neomrzí?
Gypsy Woman od Crystal Waters. Jednak je to absolutní banger a jednak u jejího textu pokaždé pobrekávám. Dojímá mě, že je ta žena bez domova a stejně se každé ráno líčí. ’Cause she cares, y’all!
Co je podle vás zbytečně přeceňováno a co naopak podceňováno?
Bůh se lidem nemstí na dětech, ale centrálním osvětlením v místnosti, za mě by nemuselo existovat vůbec. Naopak se podle mě podceňuje nuda. A hlad. Moment, jen si něco objednám, honí mě mlsná…
Který váš názor je obecně nepopulární?
„Praskání hořícího dříví v krbu je za trest,“ křičí moje misofonie.
Koho ve svém životě nejvíce obdivujete – a pokud jde o fiktivní postavy?
V realitě svoji maminku, nepřestává mě fascinovat lehkostí a moudrostí, s jakými k životu často přistupuje. Z fiktivních postav pak domovnici Renée z knížky S elegancí ježka od Muriel Barbery. Neustále se k ní vracím, vždycky mi dá něco nového.
Jaká drobnost vás pokaždé dovede vytočit?
Už jste někdy otevírala tvaroh na pětkrát, protože se ta fólie začala okamžitě trhat, a nejenže jste se přitom upatlala, ale ještě vám pak její kousek spadl na zem, pochopitelně stranou od tvarohu dolů? Tak to.
Kdybyste si mohl vybrat jakoukoliv superschopnost, jaká by to byla?
Říkat „ne“ bez omluv a bez výmluv. Pracuji na tom.
Co by vaše blízké nejvíce překvapilo, kdyby o vás zjistili?
Možná to, že písnička Mon Soleil od Ashley Park ze seriálu Emily in Paris byla v roce 2023 mou nejposlouchanější skladbou na Spotify, protože jsem na ni několik týdnů vkuse ráno lip-syncoval v koupelně před zrcadlem a když jsem to podělal, musel jsem začít znovu.
Jaký je váš současný stav mysli?
Něžný.
Jaké je vaše životní motto?
Hlavně se nepos*at. To mám od maminky.
A moje snad nejoblíbenější otázka – jak si představujete brďo?
Jako susuwatari.
O knize a Sicílii
Kdy jste se rozhodl napsat knihu a jak k tomu vedly vaše kroky?
Koncem předloňského roku jsem četl Trápení všeho druhu, příjemně humornou sbírku sloupků Mariany Leky, a uvažoval jsem, jestli by nestálo za to vydat knižně svoje fejetony. Píšu je pro Esprit už od roku 2012, ale až do letoška byl magazín k dostání pouze jako příloha novin první středu v měsíci. Ne každý, kdo by texty ocenil, si noviny stačil koupit. Nakonec jsem z fejetonů vybral hrst z posledních let a přetavil jsem je v nový příběh.
Jaký byl samotný proces psaní – bylo to estetické, jak si občas představujeme (psaní v kavárně s dokonalou kávou a croissantem, vše doplněné o perfektně sladěný outfit), nebo spíš doma v posteli v pyžamových kalhotách? Nebo se vaše múza nejvíce projevovala na Sicílii?
Málo se o mně ví, že jsem se narodil se silnou intolerancí na ošklivost, takže je pro mě psaní skutečně estetickou záležitostí. Nejlepší premisou je přitom čistý stůl, příjemná vůně interiéru a káva. Ta nemusí být nutně dokonalá, stačí, když nebude kyselá.
Pokud jde o Sicílii, tak na ní jsem zatím nepsal, tam bývám plně vytížený praktikováním dolce far niente.
U Sicílie zůstaneme – s přítelem tam máte dům. Co na ní milujete, co vás naopak štve?
Miluji, že si na nic nehraje a nikam nespěchá. Štve mě, že se mi ještě nepodařilo rozklíčovat jízdní řád místních autobusů, anebo když čekám na konec siesty a pak zjistím, že to pro dnešek v krámě, kam jsem se chystal, prostě zabalili úplně. Člověk míní, Sicílie mění.
Jak vypadá váš ideální den tam?
Pláž ve vesničce Sampieri; slunce, moře a jedna z těch knížek, co jsou tak dobré, že vás všechno ostatní akorát zdržuje od čtení.
A co Ágnes a Sicílie?
Paní Pejska ještě neměla tu čest. Nechceme ji traumatizovat letadlem. A autem nebo vlakem je cesta na Sicílii na dlouhé lokty.
Jak byste popsal svou knihu v jedné větě?
Deník introverta, co je za všech okolností aspoň trochu nemožný a hledá odpovědi na otázky, které jsou životně důležité, ale spíš ne, no a co.
A můžeme se těšit na další?
V tom nikomu nemůžu bránit!
Co byla nejtěžší část psaní – otevřenost a osobní témata, nebo třeba skloubení vašich představ s požadavky nakladatelství? A jaká část byla naopak nejvíc fun?
Nejtěžší bylo, když mi babička do variace na Proustůvdotazník napsala, že si brďo představuje jako neviditelný prd, a já se neubránil představě, jak asi vypadá ten viditelný.
Nejzábavnější část byla, když jsem fakturoval honorář. Ne, dělám si legraci! Nejzábavnější pochopitelně je, když vám pak tu fakturu proplatí…
O žurnalistice a psaní obecně
Jako součást redakce Cosmopolitanu máte blízko k proměně žurnalistiky. Jak vnímáte dnešní tempo psaní, kdy se vše zrychluje? Jaká témata a formáty podle vás dnes čtenáře nejvíc zajímají a co naopak moc nefunguje?
Myslím, že čtenáře zajímá upřímnost. A je přitom jedno, jestli si čtou tisk, anebo zprávy konzumují pouze z Instagramu. Co podle mě nefunguje, nikdy nefungovalo a nikdy ani nebude – přinejmenším v lifestylových médiích, je povyšování se nad čtenářem.
Co byste poradil těm, kteří chtějí proniknout do světa médií a psaní?
Aby četli, zajímali se, kultivovali svůj rukopis a vždycky, vždycky, vždycky při psaní mysleli především na svoje čtenáře.
Myslíte, že čtenáři dnes hledají víc autenticity, nebo je pořád silná touha po dokonalém lifestyle obsahu?
Jestli ještě jednou v časopise uvidím hodinky za milion a u nich napsáno „must-have“, zavolám policii.
Jak moc se podle vás liší psaní pro časopis a psaní knihy? Je v tom velký přepínač, nebo se to v něčem prolíná?
Mohu mluvit pouze za sebe, ale při paní pro časopis jsem do jisté míry odkázán náhodě: Co bych měl daný měsíc čtenářům předat? Koho jim právě teď představit, co jim právě teď doporučit? V případě knížky zase musím být systematičtější a více důvěřovat procesu, tedy psát dál, i když je třeba konec ještě pořád v mlze.
Martinovu knihu najdete například na Book Therapy.
