Na svém workshopu jste, Stefane mluvil o své minulosti v ekonomické sféře a zkušenostech z oblasti investic. Jak se ale vůbec stane z bankéře jedna z vedoucích osobností online módního průmyslu? A jak vznikla myšlenka vytvořit platformu NJAL? Měl jste za sebou minulost v oblasti módy?
Ano měl. Vyrostl jsem v Itálii, která vytváří 40% podíl manufakturní výroby v luxusním segmentu a to mě hodně ovlivnilo. Po studiích jsem pracoval jako asistent nákupčího, model a pronikl jsem i do světa médií a Public Relations. A i když jsem pracoval v investičním bankovnictví, byl jsem v týmu, který se zaměřoval na módní značky. Určitě jsem se neprobudil jednoho rána s hotovou myšlenkou, ale bylo kolem mě spoustu mladých designérů, kteří se mě ptali na rady, jak vytvořit dobrý web. Všichni měli stejné požadavky na prezentaci kolekcí, videa a text. A tak jsme se rozhodli vytvořit web, kde si každý designér může spravovat svůj profil.
Kupoval jste si designérské věci i předtím nebo byla jedna z prvních právě z Not just the label?
Už dlouhou dobu před vznikem NJAL jsem nakupoval věci od mladých designérů a hlavně pak na cestách. Existují malé trhy, kde právě designéři mohou prodávat svou tvorbu a tak jsem si řekl proč něco takového nevytvořit i online?
Jak dlouho trvalo, než jste si poprvé řekl, že celý projekt skutečně funguje?
Když se mě zeptáte dnes, tak řeknu, že to pořád není to pravé. Každý den je novým začátkem a očekávám od něj nové věci. Když jsme ale v dubnu roku 2008 začínali, měli jsme po třech měsících 600 designérů na webu a to bylo podle mě zlomovým momentem.
Takže co se nákladů a výnosů týče je vůbec v černých číslech?
Stále vlastním 100% podíl, takže jsme s celým projektem začínali od nuly. V loňském roce jsme měli obrat půl milionu liber a v letošním bude dvakrát vyšší.
Na webu máte více jak 16 000 designérů. Podle čeho je vybíráte?
Můj tým hodně cestuje, hledá nové talenty na internetu a prochází přihlášky těch, co sami napíšou, že by se rádi prezentovali na webu NJAL. Obecně máme tři typy designérů. Prvním typem jsou ti, které najdete na NJAL. Druhým typem jsou skvělí, ale ještě příliš mladí návrháři, kteří mají třeba vytvořené jen dvě věci, protože stále studují. V poslední skupině jsou ti, se kterými nespolupracujeme jako například velké značky.
Kdo je podle vás typickým zákazníkem NJAL?
Nejčastěji u nás nakupují ženy ve věku 35 až 48 let, který mají vyšší příjem a zastávají manažerskou pozici nebo jsou celebrity. Na webu ale najdete i kabelku za 1400 Kč, kterou si můžu koupit já, vy, kdokoliv a to jsou pak našimi zákazníky většinou mladí lidé.
Pokud si někdo objedná zboží z vašeho webu, máte ho nějakým způsobem vyzkoušené tak, abyste mohli garantovat kvalitu? Produkty zákazníkům zasílají přímo designéři. Jak zjistíte, že lidé kteří u vás nakoupí, dostanou zboží ve kvalitě odpovídající ceně?
Každý týden se schází tým online specialistů spolu se scouting týmem, který prezentuje ty nejlepší návrháře, které za poslední týden našel. Společně se pak dohodnou a kontaktují vybrané designéry. Poté musí návrháři vyplnit velmi dlouhý dotazník a právě z něho většinou hned poznáme, jak moc jsou profesionální. Dalšími faktory jsou například line sheets, nastavení cen i to, jak píšou email. Je tady spousta faktorů, které nám řeknou, jak moc jsou profesionální. Pokud například dostaneme dvě nebo tři reklamace od jednoho návrháře, pak ukončujeme spolupráci. Na druhou stranu průměr reklamací je 3%, což je extrémně nízké číslo a nejčastějším důvodem je většinou špatná velikost nebo pozdní dodání, jelikož tvorba samotného produktu zabere určitý čas. Pro příklad ASOS má 30% reklamací, Net-a-porter má 36% reklamací, což znamená, že se vrátí každá třetí objednávka.
Na workshopu jste hovořil i o tom, že designéři by měli tvořit spíše kusové věci než vytvářet celé kolekce. Což je velmi zajímavé, protože u nás v České republice panuje opačný trend a prezentace celé kolekce na fashion weeku je důležitá. Díky ní se může vyrábět ve vyšším nákladu a sníží se tak cena produkce a kolekce je dostupná více lidem.
Myslím si, že nemá smysl, když designéři vytvoří kolekci o 20 kusech a potom z toho prodají jen tři. Naopak by se měli zaměřit na tvorbu stěžejní kolekce, která se bude skládat z těch nejlepších věcí a bude k dispozici dva nebo tři roky s tím, že každý rok k ní přidají další tři kusy. To jim zaručí stabilnější business a nebudou muset každého půl roku spěchat s vytvořením další kolekce. Jediným problémem je, že pak fashion weeky přijdou o své peníze, PR agentury i modelky taky… Podle mě ale existuje ve světe módy spousta nepotřebných pracovních pozic.
Takže vaší radou pro designéry je to, aby se zbavily těchto lidí, které podle vás nepotřebují?
Určitě. Jaký smysl má módní přehlídka, když neexistuje nikdo, kdo by se na ni šel podívat? Každý designérům vštěpuje, že se musejí prezentovat na módních přehlídkách, ale když pak přijde jen rodina a přátelé?
Jaké další rady dáváte designérům nejčastěji?
Snažíme se, aby přestali předstírat to, že móda není business. Už od prvního dne nejsou jen návrháři, ale jsou to i podnikatelé, kteří řeší i emailovou komunikaci, orientují se v účetnictví a měli by být schopni dělat sami sobě na začátku marketing a PR. Založení oděvní značky je tvrdá práce a není to jen o vytváření kolekcí s tím, že další věci za ně udělají ostatní.
Takže když od vás chtějí designéři poradit, jste jim k dispozici?
Ano. Stačí, když nám napíšou e-mail, na který reagujeme zpravidla ten samý den. Samozřejmě denně netrávíme 6 hodin konzultacemi, ale jsou to spíše rady ohledně pracovních nabídek a cenotvorby.
Možná za tím stojí i tradice, nemyslíte? Protože lidé v Čechách nejsou zvyklí kupovat oblečení od českých značek, i když na to mají finanční prostředky.
Ano samozřejmě je to způsobeno i lokací. Kdyby všechna česká média podporovala lokální design a fashion week by byl platformou, která je více otevřená, lidé by mohli vidět, jak to celé funguje. Například v Dánsku jsou některé přehlídky úplně veřejné a sleduje je tak i 5000 návštěvníků. Lidé by pak věděli, že si mohou vybrat mezi bundou od Armani nebo od La Formely a peníze by v případě La Formely zůstaly v Čechách. Druhým problémem je, že designéry na školách učí, jak ohodnotit svou práci. Bohužel jsou ceny někdy tolik přemrštěné, že jejich tvorba není dostupná všem. Designéři, kteří ale prodávají například bundu za 2000 euro, mají problém vydržet v módním průmyslu déle jak tři roky.
Musí to být velká konkurence. Ostatně na NJAL prezentujete více jak 16 000 designérů i ti to asi nemají lehké?
Ano, ale konkurence dává zákazníkovi větší možnost volby a vy mu musíte poskytnout pozitivní zkušenost z nákupu, individualitu, lepší látky, ale i ceny musí být přijatelnější. .
Jakou budoucnost módy jste na workshopu zmiňoval udržitelnou módu. Má v NJAL své místo? Jak se k tomu stavíte?
Je to jedno z našich velkých témat, ale pojem sustainable fashion můžeme definovat řadou způsobů. Na straně zákazníka to může znamenat méně nákupů nebo vědět více o tom, co nakupují. Na straně designérů a značek celý proces začíná u dodavatelů a řeší se vše od původu látek a jejich barvení až po produkční záležitosti. Od osmdesátých let existuje nepsané pravidlo, že všechno co člověk vybuduje, by mělo jít opravit, díky čemuž věci vydrží déle. Například nejdou opravit oděvy, kde je použito velké množství lepidla. Samozřejmě sem patří i podpora lokální tvorby. Například v Kodani spousta lidí nosí oblečení od mladých kodaňských designérů a jednou z věcí, která tomu přispívá, je i velký počet obchodů, které prodávají lokální designerské oblečení. Rádi bychom (v NJTL) v budoucnu proto viděli i Čechy podporovat český design.
