Před šesti lety šokovala, když na přehlídkové molo místo klasické kolekce poslala patnáct nahých modelů. Radikální gesto mělo být metaforou na slepotu módního světa vůči nadměrné konzumaci. Dnes se Iva Burkertová, tvůrkyně značek ODIVI a SOBJE, od designu oděvů stále více odklání a soustředí se na tvorbu zážitků. Proč cítí, že je módy už příliš a co ji přivádí zpět do Česka?
„Myslím si, že už je módy na světě až moc. Teď se spíše soustřeďuji na offline prostředí,“ říká designérka, která se momentálně pohybuje mezi Českem a Portugalskem. Právě kvůli jedné ze svých srdcových záležitostí – Plesu Sobje – se na konci března vrací do Prahy, a mně se tak podařilo ji na chvíli odchytit a popovídat si nejen o módě, ale i o životě v Portugalsku, architektuře, projektu Experiences nebo mateřství.
Moment zastavení se
Ivo, ty teď cestuješ mezi Českem a Portugalskem. Mění se ti mindset v závislosti na tom, kde zrovna jsi?
V Portugalsku se život řídí kolem západu slunce. Je pro mě bodem, který nemůžu vynechat. Vždycky jsem nervózní, když se blíží, volám „rychle vypni sporák, dovaříme to potom“ a utíkáme společně sledovat tu krásu. Udělám si rekapitulaci dne, dám si k tomu vinho verde a na chvíli se zastavím. Takový příjemný bod tady v Čechách nemám. Když si v horách nebo u moře, tak smrskneš práci do několika intenzivních hodin, protože víš, že je důležitější být v přírodě. Ve městě tento tlak tolik necítím a práci roztahuji přes celý den.
Cestovali jste hodně, když jsi byla malá?
Trávila jsem hodně času venku a cestovali jsme v rámci možností, které byly. Naši nás brali na výlety po Česku, Slovensku, do Chorvatska a do hor. Měli jsme to štěstí, že jsme každý rok mohli i na týden na lyže do Alp. Teď jako dospělá cestuji trochu odvážnějším způsobem, mám v cestování ráda kontrast. Dokážu dovolenou trávit v punku i spát pod širákem.
Na druhou stranu si tam ale dokážu dopřát i hodnotu, třeba v rámci nějakého zajímavého architektonického ubytování. Přítel mě naučil jezdit za jídlem, s našima jsem byla zvyklá namazat si rohlík Májkou a dát si tatranku na svahu. Skrze gastronomii se svět vůbec neprozkoumával.
Měla si v dětství nějaké oblíbené místo?
Byla jsem takové dítě-architekt. Měla jsem pořád tendence budovat: domečky, přehrady a skrýše. Tím jsme žili. Milovala jsem půdu u babičky, maminka je z dvojčat a babička jim všechno šila, protože tenkrát nic nebylo. Nejlepší bylo přemluvit ji, aby mě vzala na půdu, kde jsem se mohla přehrabovat ve starých kufrech s látkami a šaty.
Touha po dialogu
Tam někde se nejspíš zrodil sen o tom stát se návrhářkou?
Už na základní škole jsem měla sešit, do kterého jsem si vystřihovala z Vlasty outfity. K oděvu mě to začalo táhnout brzy i z toho důvodu, že mám vždycky tendenci zaplňovat někde nějaký nedostatek, který sama pociťuji. My jsme tenkrát žili v Hradci, nebyly tam obchody ani centra. Chodili jsme do sekáčů a vzdálená rodina z Holandska nám posílala věci, které nechtěli. To, co mi chybělo, jsem si předělávala sama za pomocí mamky a babičky. Tvořila jsem, protože ty věci zkrátka nebyly. Možná proto se teď nacházím v momentě, kdy mě sice móda stále baví, ale nemám takový drive, protože si myslím, že už je jí na světě zkrátka až moc.
„Lidi, kteří to nemají lehké v dětství, mají kolikrát větší drive v dospělosti. “
Tím pádem je pro mě ona tvorba a produkce těžko obhajitelná. Zase mi teď na druhou stranu chybí více věcí v offline prostředí. Dávat lidi z různých koutů dohromady, tvořit zajímavé platformy pro dialog. Najednou se má energie od designu oděvu přesouvá k designu zážitků.
Je těžké si toho nedostatku všímat, kolikrát žijeme ve stereotypu, že si toho ani nevšimneme.
Ke mně to přichází intuitivně. Já si troufnu říct, že kdybych byla mladší a rozhodovala se nyní, co budu dělat, tak v tomto momentě fast fashion a zahlceném oděvním trhu dost možná módu ani nezačnu vůbec dělat.
Stranění se v dětství, s větším drivem do dospělosti
Všechno, co si zatím zkoušela, vyžaduje nutnou dávku odvahy. Bylas vždycky odvážná?
Byla jsem zrzavé dítě a jinakost se v tom věku neodpouští, takže jsem neměla příliš kamarádů. Tam ale přicházely momenty vlastní fantazie a tvoření. Zlomilo se to na gymplu. Neměla jsem ale touhu se odlišit, spíše naopak. Dlouho jsem bojovala s tím, že mě děti nemají rádi, tak jsem se chtěla zavděčit všem.
Bylo období, kdy jsem se vezla na tom teď vám ukážu. Lidi, kteří to nemají lehké v dětství, mají kolikrát větší drive v dospělosti. Ti, co měli všechno zadarmo a byli hvězdami, často ustrnou na stejných místech, kde byli.
„Kolekce 0+: Chtěli jsme ukázat, že situace nemá řešení, je tady pouze diskuze, která by se měla vést.“
A jak se cítíš nyní?
Teď jsem došla do fáze, kdy to není touha něco někomu dokazovat či se odlišovat, je to spíše má intuice dělat věci, které mě naplňují, ať si o tom myslí kdo chce co chce. Je to vždycky vnitřní pocit, který mě někam táhne – většinou do míst, kde něco chybí.
Tak vznikly i Experiences, které nyní pořádáme v ODIVI. Byla to má čistá touha trávit čas v horách a jezdit za architekturou. Chtěla jsem se obklopit zajímavými lidmi a vést s nimi obohacující rozhovory. Takto jednoduché to bylo. Je zajímavé vidět, jak se najednou scéna posouvá a začíná trendovat gorpcore a funkční oblečení. Já se směju, je zajímavé být o krok napřed, aniž by to byl marketingový plán či vypočítavost.
Není řešení, je jen diskuze
Přijde mi, že si byla vždycky o krok napřed. Nacítila si už, zda je české a pražské prostředí otevřené oné jinakosti?
Značka ODIVI se za ta léta stala komunitou. Z toho důvodu si myslím, že to, co dělám, je pozitivně přijímáno. Je to ale jenom moje bublina. V momentě, kdy se konala nahá přehlídka, která zasáhla mnohem širší publikum, jsem narazila na nepochopení. To byl trošku i důvod, proč jsme to vlastně dělali. Chtěli jsme tím říct, že situace nemá řešení, je tady pouze diskuze, která by se měla vést.
„Vždycky se směju a říkám, že ráda převlíkám nábytek.“
Jak si tenkrát snášela mediální smršť, která se na tebe nahrnula?
Musela jsem si dát odstup, protože místo toho, abych byla kreativcem a člověkem, který ve všem hledá to dobré, začala jsem se vrtat v negativních myšlenkách.
V týmu jsme to pak řešili a shodli jsme se, že nechceme říkat, že je něco špatně. Chceme inspirovat lidi pozitivním způsobem, jak to jde dělat lépe, jinak. Nikdy ti u nás neřeknu, že jsme udržitelná značka. Když si u nás něco koupíš, ať už je to mikina, svatební šaty nebo výlet do hor, tak ti dám dopis, kde ti napíšu, že nic není stoprocentně udržitelné. V něm ti vyškrtnu, co ti daná věc splňuje. Nebude existovat nic v rámci konzumu, co bude udržitelné a bude splňovat všechny kolonky. Vždycky vyškrtáš jenom něco. Je to těžké k orientaci i pro mě a to v tom dělám dvacet let. A jak je to teprve těžké pro člověka, který to neřeší a potřebuje se ve světě zorientovat.
Tmelení komunity
Jak funguje ODIVI nyní?
Teď je značka spíše multidisciplinárním studiem, pod kterým mám 3 položky: oděv a koncept odívání, pak upcyklované objekty, třeba i nábytek (zrovna sedíme kousek od převlečené židle, která je původně dělaná pro Mánes od Ladislava Vrátníka a Iva jej převlékla do kožichu po babičce, pozn.red.). Vždycky se směju a říkám, že ráda převlíkám nábytek. Dále mě hodně baví designovat zážitky. Bereme lidi do hor a k oceánu, za architekturou a jídlem. V Portugalsku pořádáme rezidence na různá témata, která spojují a posilují komunitu.
S tím shiftem směrem k zážitkům – máš ještě vůbec k oblečení vztah?
Nacházím se teď v momentě, kdy musím redesignovat svůj vztah k módě. Nemám problém poradit všem okolo, ale u sebe to nedokážu. Měla jsem období, kdy jsem nechtěla nakupovat, chodila jsem jen do sekáčů. Teď se snažím přeorientovat na cost per wear a kousky na celý život. V Portugalsku žiji ve dvou legínách, dvou pánských košilích ze sekáče a mikině. To mi vyhovuje, že se nemusím rozhodovat, co na sebe.
Do hor je to stejné, vezmeš si mikinu, merino tričko a bundu. Je to dané tou funkcí. Bavilo by mě ale vytvořit si poslední šatník na celý život a mít tam kvalitní a hezké kousky, které mi vyřeší všechny situace. Na tom ale asi budu ještě dlouho pracovat. Hodně mi pomohla kniha od Adél Šponerové On Fashion. Odpověděla mi na spoustu otázek. Konkrétně mě bavil rozhovor se Stefanem Siegelem. Bral mi myšlenky z úst, hlavně to, že móda a udržitelnost není černobílá věc, je to komplexní problém.
Role sociálních sítí
V souvislosti s udržitelností se teď hodně mluví o roli sociálních sítí. Ty na jednu stranu mohou edukovat, jsou ale také plné obsahu, který ke konzumu vybízí. Vnímáš je ty osobně jako přítele či nepřítele?
Jednou jsem se bavila s velmi moudrým člověkem, režisérem Jakubem Jahnem, který vystudoval filozofii a spolupracovali jsme s ním na několika ODIVI videích. Už tenkrát jsem k sítím měla negativní přístup. On mi řekl, že vždycky záleží na tom, jak tu věc použiješ. Na všechny tools, které nám svět nabízí, se snažím koukat tímto pohledem. Porozumět, že je v mých rukou, zda to použiji dobře či špatně. Já bych sociální sítě neměla, pokud bych je nepotřebovala k tomu, co dělám. Já je ale potřebuji hodně.
Vadí mi nicméně, že živím něco, s čím nesouhlasím a napomáhám růst něčemu, co není zdravé a co je protkané reklamou. Nikdo vlastně pořádně nevíme, kam dál. Já jsem si z toho udělala nástroj, který mi pomáhá. Na osobním Instagramu sleduji účty spojené s architekturou, udržitelnými materiály a designery. Nesleduji třeba ani své kamarády či influencery.
Na ples vlakem: Shadows of Sugarlandia
Kromě ODIVI jsi také spoluzakladatelkou značky Sobje, v rámci které tvoříš svatební šaty na míru, ale také každoročně pořádáš oblíbené plesy. Ten letošní, který bude na konci března, se točí okolo tématu stínu. Vnímáš stín negativně nebo pozitivně?
Velmi pozitivně, protože ke stínu je potřeba světlo. V rámci architektury je světlo a stín velké téma a jedno bez druhého by nefungovalo. Letošní dress code „Shape your shadow“ je za nás hodně fashion. Přijde mi, že se vracíme k haute couture, je třeba využití dekonstrukce a konstrukce a dá se s tím tvarem hodně vyhrát. Tento rok jsem proto fakt zvědavá, jak teatrálně to lidé pojmou a zda se v těch kostýmech vůbec vejdeme do vlaku.
„Vadí mi nicméně, že živím něco, s čím nesouhlasím a napomáhám růst něčemu, co není zdravé a co je protkané reklamou.“
Jak si nakousla, místo je letos hodně netradiční, a to v Uhelném Mlýně, kam účastníky odveze vlak z Masarykova nádraží.
Volba není náhodná. Kluci ze Ze Mě projektu, kteří u nás byli v Portugalsku letos na podzim na rezidenci, mají od ledna na starost Uhelný Mlýn. Ten ve zchátralé podobě zakoupil architekt Patrik Hoffman. Opravil jej za pomoci EU regionálních dotací a zdařilá konverze Uhelného Mlýna byla v roce 2013 oceněna hlavní cenou Grand Prix architektů a Cenou za rekonstrukci industriálního objektu v soutěži Stavba roku Středočeského kraje.
Kluci tam už měli akci „Frying room“ v lednu, tak jsme se rozhodli inspirovat a vypravit také vlastní vlak. Už ve voze bude hrát hudba a proběhnou ochutnávky. Vlak pak zastaví přímo před lokací. Ve dvě nás pak všechny odveze, bude to sranda, těším se.
Pracovní dress code
Prozradíš něco o tvém outfitu?
Většinou to bývá tak, že si nechám pár věci připravit, obléknu to na někoho jiného a pár minut před plesem nemám co na sebe. To se stává každý rok. Letos budou přípravy opravdu intenzivní: budeme dva dny stavět, takže se spíše pak převléknu z monterek do pracovního kostýmu. Pro mě ten outfit musí být pohodlný a funkční, nemůžu jít do extrému, který bych chtěla, kdybych tam šla jenom jako host.
Chci si ale pohrát s tvarem a zajímají mě dvě techniky – deformace těla balónovými vycpávkami a látka, do které se nacpou výstuže typu kostice či dráty. Jednou jsem na plese měla masku Batmana a nikdo mě nepoznal. Byla to nejlepší párty na světě. Dost zvažuji, že budu zase v kostýmu, kde nebude vidět, že to jsem já. Což je těžké, protože stačí, že někde vykoukne část zrzavých vlasů.
Rezidence v Portugalsku
Předpokládám, že se po plese uchýlíš do vašeho portugalského domku Casa T, ve kterém v Portugalsku pořádáte rezidenční pobyty a nyní rekonstruujete.
Je to hodně starý barák. Doteď tam probíhaly jen malé opravy, nyní budeme čekat na stavební povolení a musíme začít s pořádnou rekonstrukcí. V Portugalsku je to podobné jako u nás v Čechách, čekání může trvat až dva roky, takže je to pro nás velký otazník.
„Když jsem v práci, tak mi je líto, že nejsem se synem. když jsem s ním, tak mi naopak chybí práce.“
Nicméně půl roku na to, co jsme Casa T koupili, se objevila nabídka prodeje baráčku naproti. Ukázali jsme business plán strejdovi z Holandska a on do něj zainvestoval, my se tedy o Casa Naproti nyní pouze staráme a zajišťujeme tam pronájmy. Promítá se tam umění z rezidencí, jsou tam umístěné realizace od umělců. Už bylo dohromady přes 30 rezidencí od designu, architektury, fotografie až po hudbu a jídlo. Plánujeme i malý festiválek na útesech s jídlem od Ze Mě projektu a s nimi chceme v Portugalsku pořádat i malé svatby.
Je ti Portugalsko co se týče architektury nejblíže?
Mám ráda takový mix. Miluji mexickou architekturu, japonské architekty a i ono Portugalsko má krásné realizace. Na Mexiku a Portugalsku je super, že nemusíš stavět domy, které musí zvládnout tuhou zimu. Staví se proto jinak, jsou odlehčené a více propojené s outdoorem a oholené na raw materiály, což u nás samozřejmě nejde. Na Japonsku mě zase baví, že jsou minimalisti a k architektuře přistupují jako k většímu designu. Jsou hraví, umí si výborně poradit se světlem a je zábavné být uvnitř toho prostoru. Tvoří zkrátka minimalismus, ale zábavně, dobře a kvalitně.
Mateřství a cestování
Ivo, jak do tvého dobrodružného života zapadla role mateřství?
Mateřství bylo neplánované. Když jsem to zjistila, tak mě to vyděsilo a byla jsem v módu sakra, končí mi život. Snažila jsem se v těhotenství dohnat věci, které jsem myslela, že na nějakou dobu po narození syna nebudu moci dělat: lezla jsem po horách, na ferraty a hodně cestovala. Jaká úleva přišla, když jsem zjistila, že s dítětem můžu všechno, co jsem mohla dřív. V Tonyho třech měsících jsme jeli na road trip, ve čtyřech jsem ho táhla na horolezeckou chatu sněhem a v šesti měsících se mnou uspořádal přehlídku v Budapešti.
S holkami ve svém okolí se ale shodnu na jednom paradoxu, který asi úplně nemá řešení: když jsem v práci, tak mi je líto, že nejsem s Tonym a když jsem s ním, tak mi naopak chybí práce. Z toho ale nejde nijak vybruslit, je to takový mindfuck. Změnil se tedy jen čas a energie, na úkor toho je tady více lásky a zábavy. Je zajímavé a inspirativní sledovat svět znovu novýma očima.
