„Čínu si Indie podmanila na dlouhá století bez vyslání jediného vojáka,“ řekl jednou čínský filosof Hu Shih a poukázal tím na sílu buddhismu. Kdyby chtěl něco takového formulovat dnes, asi už by měřítkem jeho výroku nebyla víra, ale hospodářský vliv. Díky němu si totiž dnes Čína kulturně podmaňuje celý svět a stejně jako tehdy Indie k tomu také zatím nevyžívá síly vojenských prostředků. Tento vliv je cítit i v módě. Nejvíce se pak za posledních pár let čínští designéři prosazují za oceánem. Ale jaký je jejich přínos? To ukázal zářijový New York Fashion Week.
Ano, v Číně dnes prakticky žijeme, a to bez potřeby reálně se do Číny podívat či se tam narodit. Každý je zvyklý na tradiční čínské jídlo, každý z nás občas chodí v Číně vyrobeném oblečení a u čínských přistěhovalců se dnes můžete nechat i ostříhat, zajít si na masáž a nebo si „udělat nehty“, pokud právě nejdete z hodiny jógy. Ale co když Čína není pouhým producentem fórových, za osm dolarů vyrobených koženkových bot? Co když je také producentem environmentálně způsobilé a luxusní módy? Na tuto otázku nedávno odpověděla čínská delegace „nových“ designérů, kteří svou práci prezentovali na týdnu módy v New Yorku.
Samozřejmě, všichni známe jména jako Jason Wu či Vera Wang, ale slyšeli jste někdy už i o Lie Sang Bongovi? Korejsko-čínský návrhář sice založil svou značku už v roce 1985, ale svou první přehlídku v rámci NYFW si zažil teprve nedávno. Nově objevená hvězda čerpá svou inspiraci z čínské poezie a architektury. Jeho silueta se přitom neřídí žádnými pravidly a Lei ji často modeluje pouze na základě své neutuchající fantazie. Další nadějí poctivého módního průmyslu v Číně je také značka OUDIFU, která klade důraz na tvarovou mnohotvárnost svých oděvů. Za ní stojí designér Zhuliang Li, který se narodil do rodiny sedmi dětí. Všichni sourozenci byli nuceni pracovat už od jedenácti let coby švadlenky v nadnárodních dílnách – jeho zkušenost je tak ryze osobní. Svůj um se rozhodl Zhuliang zúročit jinak, a tak si otevřel vlastní dílnu, která postupně přerostla ve vyhlášené zakázkové krejčovství, posléze i textilní výrobnu a nakonec i v módní značku. Zhuliang Li při práci ctí tradice starověké Číny staré dva tisíce let, používá například tradičně barvenou bavlnu, která vlivem praní a používání svou barvu mění. Stejně tradiční je ve své tvorbě také Tao Wang, vytváří totiž redy-to-wear kolekce ze snadno recyklovatelných materiálů. Tao podřizuje svou estetiku redukci doplňujících detailů a jeho čistě minimalistická forma se na americkém trhu těší velké oblibě. Už po první přehlídce, ještě v rámci China Fashion Week, se totiž tomuto návrhářovi dostalo zastoupení v mnoha newyorských concept storech.
V souvislosti s těmito novými, ale i stávajícími jmény se pak hovoří o nové americké módě. Ta je, zdá se, asijskými talenty ovládána. Klasická forma siluet, na níž Američané prakticky nedají dopustit a díky níž je za oceánem stále relevantní například i Tommy Hilfiger či Oscar de la Renta, se totiž pro asijské návrháře stala výchozí formou, na jejímž poli experimentují s barevnými spektry a rozmanitými potisky. Jejich modely jsou tak stále žádanější. Vkus soudobých Američanek tak řídí Wangové, Lingové, Tchingové a další. Retailová čísla to jen potvrzují. Všem „domorodým“ designérům klesl podle serveru NPD v poslední pěti letech zisk o 0,5%, zatímco o dvojnásobek si polepšují exotičtí tvůrci z asijského kontinentu. Jak se zdá, Američané začali v čínský textil a oděvy věřit. Jak na tom jsou ale Evropané? A líbí se vám móda zmíněných návrhářů?
Na evropský trh pronikají asijští tvůrci méně progresivně, obzvláště pak ti noví. Evropský trh s ready-to-wear se však za uplynulou dekádu velice změnil, často se dokonce redukuje. Vše výrazným způsobem ovlivňují investice a nálada ve společnosti. Nikdo z prognostiků by si netroufl před pěti lety tvrdit, že Nicolas Ghesquière odstoupí z vedení módního domu Balenciaga a nahradí ho právě designér asijského původu. Tento nejistý vývoj má tak za následek dvě výrazné investorské tendence, jedna jde směrem dovnitř k evropský tradicím, druhá naopak ven ke zcela novým projektům a vizím. Zde se tak možná nachází prázdné místo pro nové čínské talenty. Otázkou ale zůstává, zda nové a lepší Číně uvěříme.
