Kam šlápne (třeba i v obuvi ve vlastním designu), tam se jí daří. Tak působí práce talentované české tvůrkyně Marie Niny Václavkové, která v současnosti navrhuje obuv pro italskou značku Gia Borghini a společně s týmem stojí za tvorbou eco-designového studia Balance is Motion. Za jejím kreativním duchem stojí hodně práce, studia a rešerší v oblasti udržitelnosti, možná i proto jsem z rozhovoru měla pocit, že zůstává pevně nohami na zemi, zároveň ale věří v pokrok. „Není to ale jenom o produktu, ale i o uživatelském chování,“ říká Marie.
Už během studia se vám povedl i veliký úspěch – Rectangle shoes z vaší školní práce jsou ve stálých sbírkách Metropolitního muzea v New Yorku. Čím myslíte, že je zrovna tato obuv zaujala?
Zaujalo je to absolutní jednoduchostí, je to bota z jednoho kusu kůže. Je tvarovaná vlhkem a teplem na formě. Téma klauzurní práce, v rámci které boty vznikly, byla inspirace nějakou historickou epochou. Já zvolila pravěk – kdy si lidé vyráběli boty tak, že stáhli kůži ze zvířete, omotali ji ještě za tepla kolem nohy a ona jim pak ztuhla a držela tvar. Časem jim ale shnila, protože ji tenkrát neuměli zakonzervovat.
Kůže je dodnes v obuvi oblíbeným materiálem.
Mám k ní takový love-hate vztah. Z různých studií vychází, že kůže používaná na výrobu obuvi, způsobuje nejzávažnější dopady na životní prostředí ve srovnání s jinými materiály. Pro mě jako uživatele a designéra je na druhou stranu fascinující její schopnost hezky stárnout. To žádný jiný materiál neumí. Když se o kožené boty dobře staráte, tak vám mohou vydržet roky a mohou mít pěknou patinu. Umělé materiály se oproti tomu jen postupně ničí a člověk je pak jednoduše vyhodí. Snažím se hledat alternativy tam, kde to jde a dává to smysl.
Často právě vidím v nabídce vegan kůži nebo eko kůži. Pracujete tedy občas i s tímto materiálem?
Nabídka alternativních materiálů roste, často bývají označovány jako environmentálně šetrné, ale jedná se pouze o vlastní tvrzení výrobce bez ověření nezávislou třetí stranou. Důležitým aspektem je také jejich kvalita a životnost. Objevuje se ale i řada slibných inovativních materiálů, které jsou zatím ve fázi vývoje a testování.
Vnímáte tedy v této oblasti změnu k lepšímu?
Já ráda věřím ve vědu, zároveň mě pak zklamou uživatelé i to, jak se k věcem chovají. Pokud si člověk za rok koupí dvacet párů bot ze sebevíc inovativních a recyklovatelných materiálů, tak na tom není nic udržitelného. Není to tedy jenom o produktu, ale i o uživatelském chování.
Fast fashion v obuvnictví
Mám pocit, že se o fast fashion mluví hlavně optikou oděvu. Jak vnímáte vývoj této tematiky u obuvi?
Je to dost podobné. V poslední době mě překvapil vhled do světa midluxury a luxury, kde jsem si naivně myslela, že lidi luxusní věci konzumují jiným způsobem, než se konzumuje fast fashion. Překvapilo mě, v jakém množství tyto produkty nakupují, ale i to jak se k nim potom chovají. Často jsou to trendy věci na jednu sezónu, které pak odloží. Není to tak, že jde člověk do luxusního obchodu a koupí si onu jednu vysněnou kabelku, kterou po něm zdědí vnučka.
Tím, jak je ve fast fashion levná obuv, tak se mi zdá, že už lidé tolik nevyužívají třeba opravny obuvi a raději okopané boty vyhazují.
Já nad tím hodně přemýšlím. Co se týče designu i případné opravy, jestli ta bota nemá slabé místo, které je náchylnější ke zničení. Zda se lehce neokope, neošoupe – a když, tak zda to půjde opravit. Mám ráda boty, které se dají podrazit. Je důležité nad tím přemýšlet už při návrhu designu a výběru materiálů.
Co se týče vašeho botníku – kolik párů čítá?
Myslím, že ne více než dvacet. Mám je spoustu let, některé jsou fakt staré. Pro mě je nákup bot vždycky velká událost, hrozně to overthinkuju. Jestli se neokopou, jestli něco vydrží, zda je budu moct nosit k více věcem a jestli mě budou designově bavit další roky.
Recyklace bot a její úskalí
Toto vaše přemýšlení vás možná navedlo i na téma vaší diplomové práce, kde jste vytvořila sérii recyklovatelné obuvi s názvem OffCuts. Za práci jste si v roce 2018 odnesla cenu Objev roku Czech Grand Design.
Od chvíle, kdy jsem začala pronikat do toho, co to móda a design je a co přináší světu, začala jsem chápat, že ten systém vůbec nefunguje. Spousta věcí je špatně nastavených a je potřeba je změnit. Začala jsem se v této oblasti více vzdělávat a vyústilo to v kolekci OffCuts, kde jsem navrhla boty, které by šlo snadno opravovat a vyměňovat jejich poškozené části. U boty je totiž problém, že se jedná o objekt složený z velkého počtu různých materiálů, které jsou nenávratně slepené lepidlem. Jednotlivé části pak od sebe nejdou oddělit a není možné je tak opravit, znovu použít či recyklovat.
Přijde mi skvělé, že jste už v té době uvažovala, na naše poměry celkem pokrokově, o udržitelnosti. Jak jste docílila toho, že ta obuv opravdu drží zasunutá do sebe – bez nutnosti lepidla?
Bylo to díky konstrukci, v částech byly i šité a na podrážce se vyskytovaly i malinké vruty. Byla to kombinace různých technologií.
Je možné obuv ještě někde vidět?
Její část je vystavena v Moravské galerii v Brně – ve stálé sbírce českého designu.
Když se vrátím zpět k materiálům. Jaké jsou vaše oblíbené?
Ráda experimentuji. Ale snažím se používat materiály, které dávají v smysl v kontextu daného produktu, z estetického, funkčního i enviromentálního hlediska.
Jak už zaznělo, věnujete se navrhování obuvi. Lákal vás někdy i oděv?
To je pro mě úplně jiné médium. Nikdy jsem k němu netíhla, ačkoliv ho obdivuju. Nicméně mám radši ale objekty, které jsou pevnějších struktur.
Od ilustrátorky či archeoložky k designu
Váš tatínek je architekt a maminka interiérová designérka. Tušila jste už jako malá, jestli se budete ubírat podobnou cestou jako rodiče?
Je pravda, že design a umění kolem mě bylo od malička, takže mě to určitě silně ovlivnilo i formovalo. Chvíli bylo období, kdy jsem uvažovala o práci ilustrátorky – miluju totiž knihy. Pak jsem měla krátké období vzdoru, kdy jsem chtěla být archeoložkou. Později jsem pochopila, že design pro mě bude tou ideální cestou a zjistila jsem, že se dá studovat design obuvi jako samostatný obor.
A kdybyste na tento obor nenatrefila, čím byste nejspíš teď byla?
Těžko říct, ale v jiném životě bych byla ráda architektkou.
Po studiu pražského Gymnázia Jana Nerudy jste se přesunula do Plzně. Proč zrovna tam?
Já jsem se po maturitě hlásila na UMPRUM k Evě Eisler, tehdy mě hodně zajímal šperk a myslela jsem, že je to médium, ve kterém bych se mohla realizovat. Eva mi ale řekla, že nechce brát někoho tak mladého. Nastoupila jsem tedy do Plzně na obor Design obuvi. To odskočení do Plzně pro mě bylo osudové, protože jsem tam mohla studovat boty jako samostatný obor a taky jsem tam potkala moje budoucí kolegy. I když jsem se pak o tři roky později k Evě v rámci magisterského studia vrátila, už jsem ale věděla, že se chci se věnovat obuvi.
Když byste měla porovnat přístup školy v Plzni a v Praze – jsou tam nějaké zásadní rozdíly?
Je těžší to porovnat, protože jedno studium bylo bakalářské a druhé magisterské. V Plzni jsme se museli víc snažit, pokud jsme chtěli být vidět, zatímco UMPRUM nabízela více příležitostí a otevírala víc dveří. Obecně mi přišlo, že se na UMPRUM o tématech více mluvilo, rozebírali jsme spolu spoustu věcí a víc mě bavily i teoretické předměty. Mrzelo mě, že jsem nemohla stíhat všechny v kombinaci s prací v ateliéru. Na obou školách jsem ale potkala úžasné lidi, s kamarády z Plzně dodnes pracuju a jsou to mí kolegové. Obě školy pro mě znamenaly velký dar a odnáším si z nich silné vazby.
A co vám naopak na školách chybělo?
Přišlo mi, že mi školy daly hodně v oblasti kreativity – nebát se dělat chyby a experimentovat. Ale na praktické stránky toho, co znamená mít značku nebo studio nás nikdo moc nepřipravil, ať už po stránce businessové nebo jak o své práci komunikovat a jak ji propagovat. To se teď ale prý zlepšuje. Zpětně po několika letech v praxi mi přijde škoda, že se tam hodně budovaly silné solitérní osobnosti a opomíjela se práce v týmu. Přitom móda i design často tkví právě ve spolupráci a hledání balancu.
Kromě toho jste také vyjela na čtyřměsíční stáž do Paříže. Jak na ni vzpomínáte?
Paříž dodnes miluji a vždycky se tam ráda vracím. Stáž byla intenzivní, ale velmi přínosná. Pracovala jsem ve studiu, které navrhuje boty a kabelky pro jiné značky, což pro mě bylo inspirativní. Mohla jsem si zkusit pracovat na různých projektech v různých fázích pro značky z celého světa.
Bylo něco, co vás tenkrát v zahraničí překvapilo?
Asi to tempo a rychlost. To, jakým způsobem se pracuje a jakou rychlostí se chrlí nápady. Byl to můj první kontakt se světem velké módy, což byl trošku šok.
Po studiu další studium materiálů – tentokrát pracovně
Kam vaše kroky směřovaly po škole?
Hledání práce jako designérky tady v Česku bylo náročné. Jsem ráda, že jsem mohla pracovat v Knihovně materiálů matériO. Tu jsem znala z dob studia, protože vyučovali předmět na UMPRUM. Zároveň mě už během studia hodně zajímaly různé inovativní materiály, začala jsem tehdy být vegetariánkou a hledala jsem alternativy ke kůži. Bavilo mě v matériu dělat rešerše materiálů pro klienty a díky práci na přípravě přednášek jsem si prohloubila svoje znalosti o environmentální udržitelnosti.
Dá se vůbec říct o nějakém materiálu, že je udržitelný?
Ne. Každá věc i materiál má určitý dopad na životní prostředí. Byla vynaložena nějaká energie, aby mohl vzniknout. Byly na to použity nějaké zdroje a suroviny. Nějaké materiály nebo produkty ale můžou být šetrnější než jiné. Zároveň vždy velmi záleží na konkrétním produktu a kontextu celého jeho životního cyklu. Nemám ráda škatulkování a démonizování. Třeba že přírodní materiály jsou vždy udržitelné a ty nepřírodní nikoliv. Někdy může použití umělého materiálu, který má specifické vlastnosti potřebné pro daný produkt, dávat smysl.
Environmentální udržitelnost je hodně komplexní a nestačí se spoléhat na selský rozum. Je potřeba k ní přistupovat analyticky a rozhodnutí opírat o data získaná například metodou LCA (posuzování životního cyklu produktu).
Úspěch ecodesignové sedačky Foamy
Když jsme u udržitelnosti, tak bych navázala vaší současnou prací v eco-designovém studiu Balance is Motion. Jak jste se do něj dostala?
Vzniklo to přirozeně. Zakladatelkou studia je Eliška Knotková, moje bývalá spolužačka z Plzně. Už jsme spolu měly za sebou spoustu projektů, ještě na škole jsme třeba tvořily v rámci jedné soutěže klobouky na pražský Fashion Week nebo jsme spolu s dalšími designérkama fungovaly jako značka Dry Milk of Virgin Mary. Pracovaly jsme spolu také v materiálové knihovně matériO. Aktuálně studio tvoří ještě náš spolužák designér Filip Mirbauer, Martina Havlenová a Matěj Dejmek.
Vy ve studiu působíte jako designérka – co všechno vaše pozice obnáší?
Pracujeme jako tým a s každým projektem je to trochu jiné. Podílím na kreativní práci od vymýšlení prvotních konceptů po návrh designu nebo pracuji také na materiálových rešerších. Náplň zakázek se odvíjí od toho, jaké máme klienty. Snažíme se neprofilovat jen na jednu oblast, baví nás různorodé věci od produktového designu po instalace.
Na jaký projekt jste zatím nejpyšnější?
Mám hodně ráda sedačku Foamy, se kterou jsme vyhráli v prestižní soutěži RO Plastic Prize 2022 v Miláně a která teď žije svým vlastním životem a putuje po různých eventech. Je z recyklované pěny od firmy Yate. Oni vyrábí různé pěnové výrobky, ze kterých mají spousty zbytků, které pak slisují a vzniká z toho takový různobarevný materiál Polimix. Z něj jsou vyrobené sedáky a bočnice jsou z deskového materiálu z recyklovaného plastu od Plastic guys.
Přijde mi pozitivní, že takové projekty vznikají.
My doufáme v nějakou další pomoc od EU v rámci legislativy. Každé opatření, každá nová směrnice, může ovlivnit směřování trhu udržitelnějším směrem. Různé granty a inovační vouchery, jsou skvělé mechanismy, které umožňují firmám či podnikům nebát se jít do inovace.
Ono to bohužel jinak než globálně nebo minimálně na evropské úrovni nepůjde.
Mně přijde, že aktuálně je hodně důležitá právě legislativa. Je to totiž propojené – lidé musí tlačit na své vlády, aby se zajímaly o udržitelnost a klimatickou krizi a podnikaly v tom konkrétní kroky. Může pomoct změna v legislativě, které třeba řekne, že se v určitém výrobku, kde to dává smysl, má používat určitý podíl recyklátu. Najednou vznikne velký trh a tím se recyklát zlevní a bude dostupnější.
Aktuálně EU například schválila směrnici, která má zamezit greenwashingu a posílit transparentnost. Doposud nebyla sjednocená kritéria pro to, co se smí označovat jako udržitelný produkt.
Máte nějaký tip pro lidi, kteří by se chtěli o oblasti udržitelnosti dozvědět více?
Baví mě instagramový profil, za kterým stojí Alec Leach. který napsal knížku „The world is on fire but we’re still buying shoes“. Je to trošku z filozofického pohledu, co pro nás vlastně móda znamená. Popisuje tam fungování trendů nebo proč si vlastně přejeme mít hezké věci. Že na tom není nic špatně, že je něco špatně spíše na systému jako takovém. Přijde mi, že to dobře vysvětluje.
Italové nejsou teniskový národ
Závěrem ještě na chvíli zpět k obuvi. Designovala jste obuv třeba i pro italskou značku Gia Borghini, pokračuje vaše spolupráce?
Máme teď chvíli pauzu, ale budu pro ně dál dělat projekty na dálku, tedy externě. Tak vlastně naše spolupráce začala, že jsem pro ně pracovala na dálku. Pak mě ale pozvali přímo do Florencie, takže jsem tam rok žila a pracovala. Je skvělé vidět výrobu v tradičních malých továrnách a spolupracovat s mistry řemesla. Bylo pro mě zajímavé navrhovat sexy obuv na vysokých podpatcích. Je to hezká práce, osobně to ale nejsem já, takovou obuv nenosím.
Jak se vám tam líbilo?
Itálie je nádherná. Italové rozhodně nejsou tolik teniskový národ jako zbytek západního světa. Nosí hodně klasické typy obuvi. Je vidět, že mají úplně jiný vztah k módě než my. Je pro ně mnohem normálnější vlastnit nějaký dražší značkový kousek – ale vlastně třeba i neznačkový, nicméně kvalitně vyrobený. Móda je pro ně národní věc a mají k ní silný vztah.
Když se vrátíme k nám – máte ráda nějaké české lokální tvůrce?
Mám – snažím se kupovat oblečení převážně v sekáčích nebo od kamarádů – českých designérů. Kolem krku mám zrovna šálu od grafičky a designérky Cindy Kutíkové a sukni od Aničky Tran. Dále mám ráda holky z Overall Office, Natálii Nepovímovou nebo Hanu Zárubovou.
A co do budoucna – nepřemýšlela jste někdy o vlastní značce?
Neříkám, že nikdy, ale nyní jsem v roli designéra spokojena – ať už produktového nebo obuvního. Nejsem rozený businessman. Těší mě, že v roli designéra můžu dělat většinu času kreativní práci.
– SEVEN RANDOM QUESTIONS –
1. Největší módní ikona všech dob?
Alexander McQueen
2. Nejoblíbenější kniha?
Mistr a Markétka
3. Kdybyste se ocitla na pustém ostrově a mohla si vzít jenom jeden módní kousek, který by to byl?
Asi sukně od Aničky Tran, klidně bych ji nosila každý den, navíc je pohodlná.
4. Ve kterém filmu nebo seriálu je podle vás nejvíce módní inspirace?
Z poslední doby mi z výtvarného hlediska přišla zajímavá Duna. Nemyslím přímo nutně kostýmy, ale spíše celý vizuál. Byla to krásná estetická podívaná.
5. Když byste do konce života mohla navrhovat a šít pouze z jednoho materiálu, jaký by to byl?
Z vlněné plsti.
6. Pracovat jen s barevnými látkami bez možnosti využít černou a bílou a nebo moct tvořit jen černo-bílé kousky?
Asi spíše ty černo-bílé kousky.
7. Pokud byste se mohla podívat do dávnější doby, jaká by to byla?
Chtěla bych se podívat do Berlína 20. let nebo do antického Říma. Berlín byl v té době taková směs deprese a extravagance, přišlo mi to zajímavé, inspirativní a dekadentní prostředí. Antický Řím mě fascinuje, na střední škole jsem se do něj zamilovala a dodnes si o něm ráda čtu.
, tam se jí daří. Tak působí práce talentované české tvůrkyně Marie Niny Václavkové, která v současnosti navrhuje obuv pro italskou značku Gia Borghini a společně s týmem stojí za tvorbou eco-designového studia Balance is Motion. Za jejím kreativním duchem stojí hodně práce, studia a rešerší v oblasti udržitelnosti, možná i proto jsem z rozhovoru měla pocit, že zůstává pevně nohami na zemi, zároveň ale věří v pokrok. "Není to ale jenom o produktu, ale i o uživatelském chování," říká Marie.){kind=link}