Již druhý sloupek od Leny Knappové, módní fotografky a art direktorky, která má k realitě módního světa stejně blízko jako k jeho ideálům. Ve svých sloupcích píše o tom, o čem se v zákulisí často mlčí: o odvaze, integritě, vizualitě a upřímnosti. Bez filtru. Protože přesně tak se podle nás dnes tvoří kultura, která má smysl.
Lena Knappová, teší ma.
Dojem, že som už videla všetko, neznamená, že som všetko videla. Je však absolútne jasné, že tento pocit formuje môj vzťah k prostrediu, v ktorom pracovne existujem, a významne na mňa každodenne dopadá.
Niečo sa vo mne zlomilo.
Zistila som, že po takmer dekáde, počas ktorej som s presvedčením argumentovala množstvom faktov o tom, prečo sa niečo nedá alebo prečo niečo nie je správne, sa vo mne začalo všetko pomaly obracať – najprv na zmätok, neskôr na úplne prázdno. Toto obdobie trvalo viac než rok. Počas neho mi dokonca začalo chýbať moje nostalgické ja – to, ktoré sa v rozhovoroch s okolím často odvoláva na to, ako by niektoré veci mali aj dnes fungovať. Stále som nostalgická a som za to vďačná. Vnímam to ako jednu z mojich najsilnejších stránok.
Dnes však premýšľam, prečo moje aktuálne ja prežíva určitý vnútorný prerod – akoby revolúciu v postoji, ktorý mám, aj v tom, ako ho dávam najavo. Znamená to, že budem menej radikálna? Dúfam, že nie.
Začínam si obliekať optimizmus.
Zistenie, pochopenie, riešenie a jeho následné prevedenie. V debate chcem rovnako ako kedysi vidieť riešenie problému – nielen ho pomenovať. Kritik nemusí problém vyriešiť, ale mal by doň šťuchnúť. Medzi správnou a nesprávnou kritikou je veľmi tenká hranica, ktorá často pracuje s ľudskými pocitmi. Samotný dopad kritiky môže byť až fatálny – v dobrom aj v zlom. Otázkou nakoniec vždy zostáva, či sme ochotní kritiku vysloviť, alebo ju naopak prijať.
Myslela som si, že pri mojom vycibrenom vkuse a vzdelaním podmienenom prístupe k analytike je pre mňa najťažšie fungovať medzi ľuďmi, ktorí majú všetko „na háku“ – alebo ktorým na tom, čo robia, vlastne vôbec nezáleží. Viem sa veľmi pohoršiť nad povrchnou nezaujatosťou. Stále stojím za tým, že šeď – to „niekde v strede“, to majoritné myslenie – tvorí jednu z najväčších prekážok nášho rastu. Sú to tie trendy, všetkým stranám vyhovujúce názory či nenázory a ticho podčiarkujúca priemernosť.
A teraz k móde.
Dlhé roky mi davalo nesmierne zabrať vysvetliť, že keď sa napríklad rozprávame o kolekcii, nejde len o súbor predmetov. V kolekcii existuje celé množstvo vrstiev – spoločenských, ekonomických, vizuálnych – plných odkazov na konkrétne miesta, udalosti či myšlienky. Nerozumieť im alebo ich vôbec nevnímať znamená prísť o podstatu veci. Žijem tým, čo robím, a robím to, čím žijem. Veci, pre ktoré sa nadchnem, prežívam až fyzicky – a dlhý čas som mala pocit, že by to tak mali robiť aj všetci okolo mňa. Chyba.
Pozerám sa na seba z diaľky a vidím, ako svoju energiu začínam obracať iným smerom. Dnes vyzývam samu seba, aby som sa učila veci prijímať, viac pracovala so sebou a menej obviňovala okolie z toho, že podľa mňa odmieta ísť k podstate veci. Byť skeptikom je totiž rovnako pohodlné ako byť človekom bez záujmu.
Prečo sa zo mňa, skeptika, postupne stáva pozitívny človek?
Nie preto, že by som prestala vidieť chyby. Ale preto, že som pochopila, že aj za nimi môže rásť niečo nové.
V čase pochybností je totiž viera v krásu možno tým najodvážnejším aktom.
Thought of the day #2:
Nie všetko, čo sa blyští, je zlato.
Lena Knappová, těší mě.
Pocit, že už jsem viděla všechno, ještě neznamená, že jsem to opravdu viděla. Je ale naprosto jasné, že tenhle dojem formuje můj vztah k prostředí, ve kterém profesně existuju – a každý den na mě každodenně dopadá.
Něco se ve mně zlomilo.
Zjistila jsem, že po téměř deseti letech, během nichž jsem s přesvědčením argumentovala množstvím faktů o tom, proč něco nejde nebo proč to není správné, se ve mně všechno začalo pomalu obracet – nejdřív v zmatek, později v úplnou prázdnotu. To období trvalo víc než rok. A během něj mi začalo chybět moje nostalgické já – to, které se v rozhovorech často odkazuje na to, jak by některé věci měly fungovat i dnes. Pořád jsem nostalgická. A jsem za to vděčná. Vnímám to jako jednu ze svých nejsilnějších stránek.
Dnes ale přemýšlím, proč moje současné já prochází jakýmsi vnitřním přerodem – skoro revolucí v postoji, který mám, i v tom, jak ho dávám najevo. Znamená to, že budu míň radikální? Doufám, že ne.
Začínám si oblékat optimismus.
Poznat, pochopit, vyřešit – a to řešení skutečně převést do praxe. V debatách chci, stejně jako dřív, vidět cestu ven z problému – nejen ho pojmenovat. Kritik nemusí problém vyřešit, ale měl by do něj šťouchnout. Mezi správnou a nesprávnou kritikou je velmi tenká hranice, která často pracuje s lidskými pocity. Samotný dopad kritiky může být až fatální – v dobrém i zlém. Otázkou nakonec vždy zůstává, jestli jsme ochotní kritiku vyslovit, nebo ji naopak přijmout.
Myslela jsem si, že s mým vytříbeným vkusem a analytickým přístupem podpořeným vzděláním pro mě bude nejtěžší fungovat mezi lidmi, kterým je všechno jedno – nebo kterým na tom, co dělají, vlastně vůbec nezáleží. Dokážu se velmi rozčílit nad povrchní lhostejností. Pořád si stojím za tím, že šeď – to „někde uprostřed“, to většinové myšlení – je jednou z největších překážek našeho růstu. Jsou to ty kompromisní trendy, názory i nenázory, které se hodí všem, a ticho, které podtrhuje průměrnost.
A teď k módě.
Dlouhé roky mi dávalo obrovskou práci vysvětlovat, že když se například bavíme o kolekci, nejde jen o soubor věcí. V kolekci existuje mnoho vrstev – společenských, ekonomických, vizuálních – plných odkazů na konkrétní místa, události nebo myšlenky. Nerozumět jim, nebo je vůbec nevnímat, znamená přijít o podstatu. Žiju tím, co dělám, a dělám to, čím žiju. Věci, pro které se nadchnu, prožívám až fyzicky – a dlouho jsem měla pocit, že by to tak měli mít i všichni kolem mě. Chyba.
Dívám se na sebe z odstupu a vidím, jak začínám svou energii směřovat jinam. Dnes sama sebe vyzývám, abych se učila přijímat, víc pracovala sama se sebou a míň obviňovala okolí z toho, že podle mě nechce jít k podstatě věcí. Protože být skeptikem je vlastně stejně pohodlné jako být člověkem bez zájmu.
Proč se ze mě, skeptika, pomalu stává pozitivní člověk?
Ne proto, že bych přestala vidět chyby. Ale proto, že jsem pochopila, že i za nimi může růst něco nového.
V době pochybností je totiž víra v krásu možná tím nejodvážnějším aktem.
