Někdy rozhovor nevedete v redakci, ale u vína v Paříži. Tentokrát tomu tak bylo u povídání s novou externí posilou našeho týmu – módní fotografkou a art directorkou Lenou Knappovou. Uprostřed rušné francouzské metropole, jen pár dní před zahájením tamního týdne módy se mnou Lena mluví přesně tak, jak fotí: bez přetvářky, s instinktem a smyslem pro detail. O tom, jak snadné je v módě ztratit sebe, proč se nevyplatí soutěžit a o nejlepším mentoringu, který kdy dostala – životní facce. Tak se skrze moje slova seznamte s Lenou, kterou na Fashion Map budete potkávat pravidelně.
S Lenou se potkáváme uprostřed rušné pařížské čtvrti Marais. Sedí na zahrádce typické francouzské kavárny, kouří cigaretu a na stole už má objednané pivo – a pro mě červené víno. Na rozhovor si našla chvilku mezi pobíháním po Paříži, kde před návratem do Prahy několik let žila, a vyzvedáváním akreditací na nadcházející Paris Fashion Week. Tam totiž letos, stejně jako několik let předtím, fotí backstage přehlídek značek jako Saint Laurent, Ann Demeulemeester nebo Rick Owens.
Pro mě se Lena nejvíc vyznačuje svým přístupem k módní scéně – světové i té lokální, přirozeností, upřímností a tím, že se nebojí říkat věci tak, jak jsou. Spojuje nás taky velká důvěra v gut feeling: „Přišla jsem na plac a prostě to kliklo. Věděla jsem, že tohle chci dělat,“ popisuje začátky své kariéry fotografky. A já si vybavuju svůj první fashion styling – ten stejný pocit, kdy všechno najednou zapadne a prostě víš, že jsi na správném místě.
Naše práce jsou propojené: obě se pohybujeme v prostředí módy – ona za kamerou, já v šatně, kde převlékám modelky. Lena ale fotí i backstage světových týdnů, což je v nečem mnohem kompetitivnější a dynamické odvětví módní fotky: „Dělám to už tolik let. V začátcích jsem na sebe byla dost přísná, několikrát jsem spadla na hubu. Ale budu upřímná – když se mi konečně začalo dařit, circa ve čtyřiadvaceti, asi jsem si na sobě na chvíli i trochu ulítla,“ směje se. „Jenže pak nemůžeš zaplatit nájem a dostaneš takovou facku přes papulu! A rychle pochopíš, jak jsi nahraditelná – a že to ale vůbec neubírá faktu, že jsi dobrá.“
„Fotka je můj deníček,“ listuje galerií v telefonu. „Vnímám, jak se liším, když vidím okolí, vím, proč jsem já ta dobrá. Protože ke každému jobu přistupuju stejně, nic pro mě není málo,“ říká a já vzpomínám na rozhovor s dalším českým fotografem Vojtou Veškrnou, který je mou velkou inspirací. A který říká úplně to stejné: „Žádný job není malý. Všechno dělám nejlíp, jak můžu.“ Shodujeme se, že to je základ: dělat každou práci poctivě, tak, aby se za ni člověk nemusel stydět – ať už jde o reklamu na pánve, editorial do Vogue nebo práci do portfolia s partou kamarádů.
Ptám se, proč si teda myslí, že lidé dnes chtějí sdílet a dělat jen cool věci, ty, co vypadají dobře na Instagramu? „To podle mě dělají spíš mladší lidi, kteří s tím ještě nejsou vyrovnaní,“ odpovídá mi a potahuje si z červeného Malbora. „Čím víc mluvíš o tom, že se nebojíš udělat něco míň cool, třeba tu reklamu na pánve, tím víc cool to vlastně je.“ Kývu a úplně souhlasím – právě to podle mě totiž dokazuje, že je ta naše práce pořád jenom práce, ne naše identita.
„Čím víc mluvíš o tom, že se nebojíš udělat něco míň cool, třeba tu reklamu na pánve, tím víc cool to vlastně je.“
Když totiž člověk dělá jakékoliv umění, nikdy nejde úplně oddělit práci a sebe a je jednoduché se v tom ztratit. Co já budu až nebudu v Elle? Kdo budu když odejdu z Vogue? A kým se stanu, když nebudu trávit každý pátek ve studiu v obklopení samplů Dior kabátů a Fendi kabelek? „Až když tohle člověka alespoň částečně oddělí, nesrazí ho každé odmítnutí na kolena. Protože pochopí, že to neurčuje jeho hodnotu,“ souhlasím s Lenou. A taky si potahuju z cigarety – a když koukám na tu krabičku růžových Vogue, směju se – vždycky je řešení, jak mít ten Vogue vždycky u sebe!
„Musíš si vážit sám sebe na základě jiných hodnot než pracovního úspěchu,“ přemýšlí nahlas Lena. „Život je prostě skládačka. Jde o to mít v rovnováze zdraví, psychiku, práci i soukromý život. A když to máš, nemáš čas soudit ostatní.“ A tím prismatem se na to koukáme i z druhé strany – asi nás přece jen nesoudí lidi, kteří to takhle srovnané mají… Asi na to taky nemaj čas. „Kritizovat něčí práci mi přijde v pohodě,“ však namítá Lena. „Jde jen o to říct, že se jim třeba nelíbí moje fotka. Ne že já jsem blbá.“
„It’s just me. None of my haters are here.“
Mluvíme taky o upřímnosti a o tom, jak specifický je český módní rybník. „Je malý, a tak si člověk nemůže úplně otevřít pusu,“ říká Lena. Ptám se, jak teda najít balanc mezi upřímností, s ní spojenou názorovostí a tím, že chceš dělat „hezké věci“. A to nejen kvůli sobě (kdo by nechtěl dělat hezké věci, že jo), ale částečně i proto, že věříš, že lidé, kteří ke své práci přistupují zodpovědně, by měli pomáhat formovat kulturní prostor kolem sebe. Odpověď hledáme společně pod hřejivými paprsky podzimními slunce. Začíná podzim ale na zahrádce sundáváme kabát a sedíme jen v tričku.
„Byla jsem několikrát vyblokovaná, hlavně v Česku a na Slovensku,“ říká. „Máme tady pořád takovou tu postsocialistickou paranoiu – ála automaticky nemám rád toho, kdo dělá to, co bych chtěl dělat já. Ale kdyby takhle přemýšleli všichni, tak jsme skončili. Praha má obrovský potenciál a sami si ho tímhle přístupem zabíjíme,“ říká Lena. Hned ale dodává, že ji už nese*e, když ji někdo takhle blokuje: „Vím, že ta kvalita tam je,“ říká. „A na tom záleží.“
„Když automaticky nebudu mít rád toho, kdo dělá to, co bych chtěl dělat já – tak jsme skončili.“
Ptám se, jestli má pocit, že si už vydobyla respekt. A pokud ano, jakou v tom hraje roli „cool faktor“ – pracovní označení pro nejen kvalitně odvedenou práci, ale i pro to, že je spojená s velkými jmény které rezonují celosvětovou módní scénou. Přijde i jí, že lidé často soudí, soudí, soudí, až dokud nemáš něco díky čemu se tebou mohou i oni začít chlubit? „Tam jsou dvě roviny,“ odpovídá. „Lidi se na tebe prostě chtějí nalepit, když si konečně vydobyješ to svoje. Tak jsem narazila a musela pochopit, že nemůžu mít 500 kamarádů,“ krčí rameny.
„A když jsem se naučila říkat ne, začala ze mě vyzařovat i jiná energie – jako by ze mě bylo poznat, že už se nenechám vyžírat, využívat. A najednou jde polovina lidí proti tobě a druhá by chtěla být v tvojí pozici,“ říká, ale záhy obě docházíme k závěru, že se ty skupiny vlastně asi spíš prolínají. Santé!
„It’s all about patience. Proces neurychlíš.“
Mluvíme taky o konkurenci a náhledu na spolupráci. „Nebojím se pomáhat, sdílet svoje znalosti, rady i kontakty. Jen už ne všem. A taky o tom nemluvím,“ říká. „Ale to je špatně!“ zlobím se – vlastně i na sebe. Kážu vodu a piju víno (doslova). „Mám pocit, že lidé, kteří jsou ve svém oboru špička a zároveň jsou dobří, o sobě moc nemluví. Nejsou vidět. Pak se nemůžeme divit, že ten svět kolem nás formují ti, co se nebojí křičet – i když to, co říkají, často nedává hlavu ani patu. Není to naše zodpovědnost dávat do éteru i svoje postoje, pokud si za nimi stojíme?“ nadhazuji otázku k zamyšlení.
„Máš pravdu,“ přitakává. „Je potřeba věřit sobě i svojí intuici. A sama vím, jak může jeden kontakt nebo jedna rada někomu změnit život.“ Mává na číšníka: „Ještě jedno pivo a víno,“ pronáší perfektní francouzštinou při pohledu na mojí prázdnou skleničku. „Když někomu předám kontakt, ukazuju tím, že svoji hodnotu nevidím v tom, že nemám konkurenci.“ Na to si připíjíme hned jak číšník na rozvyklaný stolek pokládá další víno a pivo.
Téma se stáčí k českému trhu. „Je tu fenomén, že pořád ti samí lidé dělají dokola tu samou práci – a sami si tím kurví*e trh,“ říká Lena bez obalu. „Na každý projekt se hodí někdo jiný. V naší branži přece není cílem dělat všechno.“
„Musíme ale vytvořit kulturu, kde lidé nebojují o každou korunu,“ dodává. „Pro mě je zásadní day rate – ale v Česku prakticky neexistuje. Nejde nastavit. Prostě bereš to, co dostaneš a ještě jsi vděčnej, že si na tebe vzpomněli. Přitom by to mělo být naopak. Pokud sis mě vybral, protože víš, že jsem pro tvůj projekt nejlepší, tak mě zaplať tak, abych s tebou příště chtěla znovu pracovat. Ne abych se bála, že už se mi nikdo neozve, protože jsem si dovolila chtít za odvedenou práci honorář.“ Hm, očividně se nějaké věci napříč obory vůbec neliší.
„V naší branži není cílem dělat všechno.“
Souhlasíme spolu, že lidé by spolu ale prvotně museli začít mluvit – nejen o práci a pracovních podmínkách, ale i o penězích: „Pokud to není rodinná firma, ale lifestyle magazín, měl by dávat prostor mladým lidem, různým tvůrcům. Protože pokud člověk nevydělává venku, je skoro nemožné se tady uživit. A pak tu práci dělají jen lidé, kteří se jí uživit nepotřebují, protože netvoří jejich hlavní příjem,“ vysvětluje Lena a dodává, že by ráda žila v Praze natrvalo – a spolu s dalšími podobn smýšlejícími lidmi pomáhala lokální trh kultivovat a otvírat.
„Uf, ale chce to všechno trpělivost,“ směje se. „Proces neurychlíš. Je super mít cíl, ale nemít přesnou timeline. Jasně, že mě dokáže rozohnit, když mi něco nevyjde tak rychle, jak jsem chtěla, ale vím, že pokud se to tak má stát, stane se to,“ říká teprve třicetiletá Lena, která má v portfoliu projekty, o kterým se většině fotografů ani nesní.
„Když se koukám zpětně, jsem ráda, že jsem občas odmítla nabídku, kterou jsem chtěla vzít, ale věděla jsem, že nejsem ready – a radši jsem doporučila někoho jiného, kdo to zvládne lépe. A karma mi to vždycky vrátila.“ Tím se zase dostáváme ke spolupráci a já s Lenou jen a jen souhlasím: „I já ve stylingu ráda doporučím někoho jiného, když nemůžu, nebo vím, že se na projekt nehodím. Třeba moji talentovanou kolegyni Sofii Veselou, která zvládne obléct lidi, které já ne a na kostýmy má stokrát lepší oko.“ Naše přátelství mi dává mi důvěru v to, že spolupráce dává smysl, ačkoliv je to v na první pohled konkurenčním prostředí.
Stejně jako dává smysl se vymezit proti tomu s čím nesouhlasíme a nahlas mluvit o tom, čemu věříme – i proto jsme se vlastně dneska na tom sluníčku potkaly. „Nejde být Švýcarsko,“ uzavírá Lena napůl vážně, napůl s úsměvem. „Názory, které sdílíme, formují naši osobnost.“ A k tomu já jen dodám – když se budeme pořád schovávat, jak nás mají lidé, co nás hledají, vůbec najít?!
Máme radost, že od října pro Fashion Map bude Lena pravidelně psát sloupky – otevřeně, autenticky, bez filtru. Protože svět módy potřebuje víc lidí, kteří se nebojí nazvat věci tak, jak jsou. Bez patosu, ale s upřímností, která v tomhle oboru často chybí.
Sloupek #1 coming soon!
