Poznali se díky komentáři na Instagramu a dnes plánují svatbu. Honza Hrdlička a Luboš Kulíšek otevřeně mluví o své cestě od prvního nedorozumění až po rekonstrukci bytu, která otestovala jejich trpělivost i lásku. Sdílí, co pro ně znamená manželství a proč věří, že skutečný domov není jen o zdech a zahradě, ale o partnerství, humoru a schopnosti společně překonat i ty nejtěžší chvíle.
Láska na první pohled?
Jak jste se potkali? Pamatujete si ten první moment?
Luboš: Seznámili jsme se skrze naši kadeřnici Kláru a je vtipný, že se to vlastně stalo úplně omylem. Měl jsem zrovna období, kdy jsem si na svých vlasech nechával dělat trvalou a moje kadeřnice si mě pak pravidelně stěžovala na to, že za ní chodí kluci s mojí fotkou a chtějí, aby jim trvalou také udělala. Pak na svůj instagram postnula fotku Honzy s kudrnatými vlasy a ja jí okomentoval slovem trendsetter = čímž jsem myslel sebe a chtěl jsem si tak do Kláry jen rýpnout, bez ohledu na to, kdo byl na fotce.
Honza: Já jsem si jeho komentář přečetl a myslel jsem, že tím trendsetterem myslí mě (smích).
Kdy vám došlo, že tohle je ono – že spolu chcete strávit zbytek života?
Luboš: Myslím, že jsme to na začátku měli trochu nevyrovnaný. Zatímco Honzovy city se už začínaly prohlubovat, já nás pořád vnímal jen jako kamarády. Já byl v tomhle prostě trochu pozadu.
Honza: Já to asi začal cítit dřív. Ale zároveň jsem od tebe cítil určitý flirt, takže jsem si říkal, že v tom asi nejsem úplně sám. Ale čím déle jsme spolu trávili čas, tím víc jsem věděl, že to je ono.
Láska v systému
Po rozhodnutí Ústavního soudu ohledně manželství pro všechny jste sdíleli své zklamání veřejně. Jak jste to prožívali uvnitř?
Luboš: Samozřejmě jsem vděčnej za jakýkoliv posun vpřed, zejména v době, kdy se státy vedle nás jako Slovensko a Maďarsko posouvají spíše dozadu. Nicméně mě zklamalo, že se poslanci neodhodlali práva narovnat kompletně se vším všudy. Nevidím žádný reálný případ, kdy by to mohlo někomu ublížit – naopak by to spoustě lidem pomohlo.
Honza:Přesně, jsem vděčnej za každej krok dopředu, ale zároveň trochu zklamanej z toho, jak to dopadlo. Někteří politici se před volbama oháněli podporou manželství pro všechny – a pak se buď zdrželi hlasování, nebo úplně otočili. Nakonec se tomu ani neříká manželství, takže je to pořád tak napůl. Jako kdyby vám nabídli dort, ale řekli: „Polevu si necháme na jindy.“
Co pro vás osobně manželství znamená – a proč ho chcete uzavřít právě teď?
Luboš: V tomto směru jsem asi trošku konzervativní, jelikož jsem vždy věděl, že se svým partnerem budu jednou do manželství chtít vstoupit. Čekal jsem však na to, kdy se práva alespoň trochu víc narovnají oproti předchozímu registrovanému partnerství. Manželství má pro mě dvě roviny – duševní, kdy jde o oficiální stvrzení toho, že s tímto partnerem chci strávit zbytek mého života. A pak praktickou, kdy chci, abychom s partnerem byli nějak pojištění, kdyby se nám třeba stala nějaká nehoda.
Honza: Po šesti letech spolu, karanténě, pár stěhováních a jedný rekonstrukci jsme si řekli, že spolu asi opravdu umíme fungovat i v reálným světě. Naše cíle jsou podobný, táhneme za jeden provaz – tak proč to nestvrdit i oficiálně? Samozřejmě pro mě manželství není jen kus papíru, je to spíš oficiální certifikát, že jsme tým na život a na smrt — teda hlavně na život (smích). Ale taky takový připomenutí, že jsme v tom spolu, bez ohledu na to, co přijde.
Kdybyste měli možnost navrhnout vlastní „ideální svět“, jak by vypadal z hlediska práv, přijetí, každodennosti?
Luboš: Myslím, že takovému ideálnímu světu se dost blíží například Nizozemsko, kde manželství pro stejnopohlavní páry funguje už přes 20 let a člověk se tam v tomto směru cítí naprosto bezpečně.
Honza: Ideální svět by pro mě byl takovej, kde dospělí prostě můžou žít a milovat bez toho, aby je někdo soudil. Kde je úplně normální respektovat, že každý má svůj život a dělá svoje rozhodnutí a pokud nikoho neomezují, tak je nikdo neřeší.
I přes to všechno, máte pocit, že se v české společnosti něco mění k lepšímu?
Luboš: Určitě. Myslím, že je podstatné znovu vyzdvihnout fakt, že narozdíl od sousedních zemí se stále posouváme dopředu. Možná pomalejším tempem, než bychom si přáli, nicméně každý krok vpřed se počítá a neměl by se brát jako samozřejmost.
Honza: Určitě cítím, že se něco děje. Možná to není revoluce, ale jdeme správným směrem. Hlavně ať nejdeme zpátky.
Dva na jeden život
Jaké máte osvědčené tipy na fungující vztah? Co vám pomáhá, když je těžko?
Luboš: Já věřím, že to nejpodstatnější je uvědomit si, co v tom životě vlastně chceme. Pokud víme, že se milujeme a že spolu chceme být, tak se dá každé horší období překonat. Když člověk bude neustále přemýšlet nad tím, jestli někde jinde není tráva zelenější, tak to nevydrží. Dlouhodobý fungující vztah není jen krásná věc, ale také spousta práce.
Honza: Pro mě je klíčový věřit tomu, proč jsme spolu. Když víš, že to stojí za to, tak ty těžký chvíle nevnímáš jako konec světa, ale jako něco, co překonáme. Jasně, není to vždycky jednoduchý a chce to práci – ale bez toho by to nemělo smysl.
Jak se navzájem inspirujete nebo posouváte? V čem jste každý úplně jiný a v čem si naopak rozumíte na slovo?
Luboš: Paradoxně bych řekl, že ve spoustě směrech jsme s Honzou velmi odlišní – často máme na věci rozdílné názory a reakce. Pokud jde ale o velká, životní rozhodnutí, tak se zase většinou shodneme napoprvé. Myslím, že mě Honza dost posouvá tím, že mě často challenguje. Nabízí mi svoji odlišnou perspektivu, díky které můžu rozšířit vlastní vnímání věcí a situací. Zároveň mě inspiruje svou lehkostí – spoustu situací dokáže brát s větším nadhledem než já, tudíž díky němu pak některé věci nepůsobí tak závažně.
Honza: Je pravda, že jsme dost jiní v tom, jak reagujeme. Já jdu spíš přes emoce, Luboš je racionálnější. Ale právě to mě na něm inspiruje – nachází často klid tam, kde já bych vybuchl. A co máme společný? Asi to, že i když jdeme jinýma cestama, často dorazíme ke stejnýmu cíli. A to nás drží pohromadě.
Svatba jako statement?
Příští rok chystáte svatbu. Jaký bude váš svatební den? Konzervativní elegance, nebo se odvážete?
Luboš: Vezmeme se 6.6.2026!
Honza: Podobnost s ďáblovým číslem je čistě náhodná, haha! Chceme spojit snobství s mladistvým chaosem (smích. Takže bude elegance, přísný dress code… ale i hranolky a bazén s vířivkou. Proč si vybírat, když můžeme mít všechno? Hlavně ať to není nuda! Zkrátka chceme, aby si to užili host i my.
Jak jste přistupovali k výběru obleků? Budou ladit? Překvapíte jeden druhého?
Luboš: Upřímně tak daleko jsme se zatím nedostali. Máme datum, místo, catering a pár dalších věcí a nyní se soustředíme na předsvatební focení které by mělo proběhnout tento podzim.
Honza: Já už samozřejmě mám v hlavě moodboard… a Luboš má zatím v hlavě klid (smích). Svatba je až za rok, takže zatím nevíme, jak budeme vypadat, ani co nám v té době zrovna sedne – na obleky je čas. Možná se sladíme, možná se překvapíme. Ale nějak to – jako ostatně vždycky – vyjde.
Která písnička zaručeně zazní?
Honza: Moje budoucí tchyně říká „chláma a béč“ – smích i pláč. A přesně to chceme. Béč z mojí strany rozhodně přijde u písničky Eastside, která nás provázela na začátku vztahu. Vždycky, když ji slyším, jsem zpátky tam, kde to všechno začalo.
Domov je stav mysli
Už jste zmínili náročnou rekonstrukci bytu, která je konečně za vámi – co jste se o sobě během tohoto období naučili?
Luboš: Upřímně to bylo zatím nejtěžší období mého života. Náš nový domov miluju a dělá mi každý den obrovskou radost, nicméně na ten samotný proces rekonstrukce nevzpomínám moc pozitivně. Nicméně dokázal mi, že toho zvládnu opravdu hodně, že mám mnohem větší trpělivost, než jsem si myslel, a že pokud si myslím, že nějaká situace nemůže být už horší, tak se může zhoršit ještě třikrát tolik (smích).
Honza: O rekonstrukci už fakt mluvit nechci, mám z toho skoro tik. Lidi si myslí, že jsme to jen někomu zadali, hodili penězma a bylo hotovo, ale realita byla úplně jiná. Naučil jsem se, že zvládnu půl roku spát na zemi v kanclu… a že někdy i ty nejhezčí dlaždičky můžou přivodit menší vztahovou krizi.
Ve videu na YouTube, jste se svěřili, že bydlení není navždy, že se vidíte za pár let již jinde. Kde? V městském bytě, na chalupě, u moře?
Luboš: Oba pocházíme z velkých domů na Moravě a máme dva pejsky, tudíž nám upřímně dost chybí zahrada. Myslím, že následujících pár let ještě budeme v bytě v Praze, nicméně potom bych to viděl spíš na dům se zahradou někde u Prahy. Každopádně domov je pro mě můj partner a mí pejsci – tam se na konci dne vracím nejraději.
Honza: S domem naprosto souhlasím. Co je víc než kafe na vlastní zahradě? Ideálně v županu a se psy po boku. Ale zároveň jsme řešili, že možná před tím finálním domem přijde ještě jeden byt, takový ten přestupní. Uvidíme, kam nás to zavane… Ale zahrada zní čím dál lákavěji.
S lehkostí a s úsměvem
Popiště jeden druhého ve třech slovech!
Luboš: Honza je paličatý, vtipný a milující.
Honza: Temperamentní, pečující, bystrý (někdy až moc haha).
Kdy naposledy jste se spolu tak smáli, až vás bolelo břicho?
Luboš: Pár týdnů zpět, když u nás byli na návštěvě mí rodiče. Honza je totiž přeborník na vytváření vtipů o mojí mámě, která se jim sama směje tak moc, že se doslova smíchy rozbrečí.
Honza: Vždycky, když jedeme k Lubošovi domů. Jeho máma je jako nechtěnej komediální génius. Já do toho házím hlášky, ona se směje až brečí, Luboš se směje taky (i když občas s hlavou v dlaních) a celý večer končí jako jeden dlouhej sitcom.
To mě vede k poslední otázce: Jaký by byl název filmu (nebo sitcomu?) o vaší lásce? A kdo by vás hrál?
Luboš: Jako první mě napadlo Pán a Pán Smithovi (smích). Někdy je to mezi náma trochu válka, ale nakonec jsme v tom vždycky spolu. Můj celebrity crush je Theo James, takže v tomhle případě by vyměnil Brada Pitta.
Honza: Film o naší lásce by se jmenoval Padesátkrát a stále poprvé. Stejně jako ve filmu, kde hlavní hrdinka každý den zapomíná, co bylo včera, i já občas zapomenu, co jsme spolu řešili, a Luboš mi to musí připomínat. Alenikdy nezapomenu, jak moc k sobě patříme.
Foto: Kajlo Styling: Josefína Joštová
