Návrhářka Hana Valtová patří mezi nejčastěji skloňovaná jména současné české módní scény – a stejně tak mezi návrhářky, jejichž modely bych si osobně oblékla znovu a znovu. Setkáváme se nad šálkem matcha latte: zastihuji ji v krátké pauze mezi fittingy na Slavíky a přípravami další kolekce. V rozhovoru pro Fashion Map společně otevíráme témata ženskosti, historické inspirace, zakázkové tvorby i přechodu od studentských kolekcí k budování vlastní značky.
Kdo jsi jako návrhářka – a kdo jsi mimo ateliér? Když zrovna netvoříš, kde tě můžeme nejčastěji potkat?
Jako návrhářka hodně vycházím z řemesla – zajímá mě hlavně to, jak jsou věci udělané, historické techniky a detaily. Spíš než vymýšlení světů, které neexistují, se vracím do historie a beru si z ní to, co je mi blízké. Do tvorby se přirozeně propisuje i ženskost a jemnost – nevím, jestli se tak úplně projevuji jako člověk, ale mám pocit, že právě tohle do svých návrhů předávám.
Mimo ateliér toho času moc nemám, ale když už, tak cvičím jógu, jezdím domů za rodinou a tam ráda jezdím na kolečkových bruslích a snažím se odreagovat. Mám ráda i knížky, ale spíš je poslouchám jako audioknihy při šití. A samozřejmě trávím čas s kamarády.
Proč právě móda? Pamatuješ si moment, kdy sis uvědomila, že je to směr, kterým chceš jít?
Myslím, že to vzniklo tak přirozeně. Od mala jsem chodila na výtvarku a když jsem se rozhodovala, kam jít na střední školu, váhala jsem mezi výtvarnými školami – až jsem objevila oděvní obor. Nepamatuji si jeden konkrétní impuls, ale vím, že jsem si šila už jako malá a viděla jsem to i u babičky, která taky šila. Ale vlastně už na základní škole jsem dělala absolventskou práci zaměřenou na módu a oděv, takže tam se to asi začalo formovat.
Na střední škole jsme pak měli hodně přísnou výuku – šili jsme od rána do večera a naučili se tu techniku, jak se mají věci správně dělat. Potom na vysoké škole jsem se odnaučovala to, že nemusím dodržovat všechna pravidla a víc rozvíjet návrhářské myšlení.
Takže to nejlepší z obou světů…
Přesně tak. Bez řemesla bych byla ztracená, je pro mě opravdu důležité.
Kdyby ses nevěnovala módě, jaká jiná oblast by tě lákala?
Vlastně ani nevím, možná bych šla výtvarným směrem, ale vždycky jsem měla ráda zvířata, takže by mě lákalo i něco s nimi. Veterinářka bych ale být nemohla, bojím se injekcí. (směje se) A nebo bych se klidně věnovala józe.
Studovala jsi na UMPRUM, obor Ateliér designu oděvu a obuvi. Co ti toto prostředí dalo jako nejcennější zkušenost? A podepsal se ten studijní proces nějak na tvém rukopisu či přístupu k řemeslu?
Já si myslím, že to mi dalo úplně všechno. Svůj rukopis jsem našla až u bakalářské práce – člověk musí fakt hledat co ho baví a až u té bakalářky mám pocit, že to přišlo. Ale čtyři roky jsem měla profesorku Liběnu Rochovou, která mi úplně změnila pohled na oděv. Bylo to náročné, hlavně první dva roky, ale zpětně vidím ten proces, že její přísnost měla smysl a snažila se z každého vytáhnout jeho podstatu. Takže ta škola mi dala hlavně tu paní profesorku. Ze střední jsem měla naučené co se smí a nesmí – a ona mi ukázala, že to tak vůbec být nemusí. Že si s tím můžu nakládat po svém. Dodnes je to proces, pořád se snažím se víc uvolňovat a rozbíjet ta pravidla.
Jak se říká ,,diamonds are made under pressure”…
Jojo a byla opravdu skvělá. Nedávno jsme akorát byli na její retrospektivní výstavě, která určitě stojí za vidění.
Pociťuješ nějaké výzvy při přechodu od studentské tvorby k budování profesionální značky?
Teď to pociťuji hodně intenzivně. Já jsem vlastně na magistru vyhrála Van Graaf Junior Talent a následně měla první velkou přehlídku na Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku, kde už jsem musela přemýšlet nad tím, jak věci ušít tak, aby byly nositelné, zapůjčitelné nebo prodejné. Ale pořád jsem si tam ještě dovolila hodně uměleckých, i nenositelných kousků. U druhé přehlídky, která byla zároveň mojí diplomovou prací, už jsem hodně řešila prodejnost a nositelnost, protože jsem věděla, že se tím už budu muset živit. Ale pořád to u mě funguje tak, že přehlídky mám spíš jako umělecký prostor a vedle toho pracuji zakázkově – hlavně na svatebních a společenských šatech.
Teď mám taky nově spolupráci se showroomem SUGGÉRER v Bratislavě, kam dodávám věci určené přímo k prodeji. To je pro mě nová zkušenost a úplně jiný způsob přemýšlení – hodně ubírám, tvořím spíš základnější kousky třeba se zajímavým detailem, aby to bylo nositelné. Je to docela náročné, ale musí to tak být.
Tím jsi mi vlastně tak trochu zodpověděla další otázku – nedávno jsem na Instagramu zahlédla něco z tvé zakázkové tvorby, konkrétně svatební šaty. Je custom tvorba hlavní součástí tvé práce?
Myslím si, že je to takový můj úděl. Ta zakázková tvorba mě pořád zatím nejvíc živí a můžu se tam dost vyřáditprávě třeba na svatebních šatech. Mám pocit, že se mi úplně nedaří dělat tolik čistě nositelných věcí pro běžný prodej a naopak mě hodně baví právě ta tvorba pro jednu konkrétní příležitost. Hlavně mě baví samotná práce s klientem – když mi řekne, co chce, a já pak vidím, že se v tom cítí dobře. To je pro mě úplně nejvíc.
A kdybych si u tebe chtěla objednat šaty, jaký by byl postup?
Vždycky mě klient může kontaktovat buď přes Instagram, nebo přes web, potom si domluvíme schůzku, kde si řekneme, jaká je představa. Můžeme vyzkoušet některé moje starší kousky, korzety nebo střihy, ve kterých se klient cítí dobře. Klidně si ale vyslechnu i úplně konkrétní přání. Na základě toho pak připravím návrhy, ze kterých si klient vybere. Na první zkoušku dělám takový zkušební model z plátna, na kterém ladím střih a detaily, často si je přímo kreslím na klientovi. Pak vybereme látky a následují zhruba dvě až tři další zkoušky podle náročnosti modelu. A je to!
Kdybys měla svou tvorbu popsat třemi slovy, která by to byla?
Ženskost, řemeslo a… můžu čtyři? Promiň! Řekla bych, že moje věci působí křehce, ale zároveň silně.
Tím jsi mi krásně nahrála, protože i mně jako první napadla „ženskost“. Co pro tebe znamená?
Ženskost, kterou se snažím předávat v modelech, vnímám tak, že se ženy cítí samy sebou. Dobře ve své kůži. Můžou se projevit, cítit se silnější a sebevědomější. Zároveň je to pro mě jemnost, ale ne slabost.
Odráží se tvůj osobní styl v tom, co tvoříš? Dá se říct, že tvůj styl = tvá tvorba?
Asi úplně ne. Nebo možná částečně, ale nejsem tak odvážná, abych většinu těch věcí sama nosila. Možná se k tomu dostanu postupně, hlavně teď, když začínám dělat nositelnější kousky.
Ani korzety nenosíš?
Nenosím, ale chtěla bych, jen nemám tolik příležitostí kam je vynést – a taky si upřímně moc nešiju pro sebe. Vlastně moment – nějaké to propojení stylu tam přeci jen vidím. Oblékám se ale asi jen víc konzervativněji, mám však ráda elegantní módu a některé prvky se přirozeně prolínají.
Zaměřuješ se převážně na ženské siluety. Můžeme u tebe do budoucna očekávat i něco pro muže?
Spíš asi ne. Zkoušela jsem pánské oděvy při tvorbě kostýmů pro tanečníky do divadla, ale necítím tam tolik prostoru pro práci se siluetou. Ráda ale používám prvky pánského oděvu v dámské módě. V pánské módě mám sama ráda spíš úplné základy, jako oblek, nebo jen džíny a tričko.
Tvá práce je výrazně řemeslná – od konstrukce po ruční zpracování. Existují pro tebe postupy nebo techniky, které považuješ za „svaté“?
Teď už vlastně ne. Samozřejmě existují zákonitosti, třeba u saka, které musíš dodržet, aby to fungovalo. Ale myslím si, že se s nimi dá pracovat a přizpůsobovat je designu. Klidně si můžeš vymyslet vlastní techniku, pokud funguje. Důležité pro mě je, aby byla práce poctivá a nic nebylo odfláknuté. Vždycky se snažím dát do toho sto procent.
Ve své tvorbě často vycházíš z historie. Jak vypadá tvůj výzkumný proces, než začneš tvořit?
U každé kolekce je to trošičku jiné. S historií jsem začala pracovat vlastně u bakalářské práce, kde jsem vycházela z renesančního oděvu – na to jsem přišla díky jedné knížce, kde jsou popsané historické techniky. Někdy je to ale třeba volnější, jako u kolekce Allure, kde jsem vycházela z ilustrací. Vždycky za tím ale musí být příběh, který mě zaujme.
Chodíš do knihovny?
To taky dělám, nebo vycházím i z knih, které si koupím třeba na cestách. I má diplomová práce vznikla na základě knihy – tam jsem šla hodně do hloubky, učila jsem se konkrétní historické techniky a střihy. Ale záleží, někdy je ten přístup zase uvolněnější.
Pojďme se teď zaměřit na tvou poslední kolekci, kterou už jsi trošku naťukla. The Dress Diary jsi koncipovala jako osobní šatník současné verze postavy ze stejnojmenné knihy od Kate Strasdin. Můžeš nám povědět víc o Anne Sykes a co tě na ní zaujalo natolik, že se stala výchozím bodem tvé kolekce?
Byla to trošku náhoda – věděla jsem, že existují deníky z 19. století, kde byly uchované historické látky, a to mi přišlo hrozně zajímavé. Netušila jsem ale, že o jednom z nich existuje i kniha. Když jsem na ni náhodou narazila, strašně mě fascinovalo, že historička, která knihu napsala, dokázala na základě vzorků látek zmapovat celý život jedné ženy. Takže jsem se rozhodla z toho vycházet.
Anne Sykes žila v Anglii, hodně cestovala a měla velkou vášeň pro módu, protože i její rodina pracovala v textilním průmyslu a tiskla na bavlnu. Právě to, že si uchovávala látky jako osobní paměť, mě tak fascinovalo. A stejně tak i to řemeslo. Navštívila jsem proto i depozitáře v Česku, kde jsem viděla oděvy z 19. století naživo, a to mě hodně ovlivnilo.
A tuhle postavu sis převedla do současnosti…
Mně se právě líbil ten příběh, ale věděla jsem že nechci dělat historické kostýmy, ale vzít ten příběh a přenést ho do dnešní doby. Vymyslela jsem si současnou verzi Anne – její povahu, chování, vytvořila jsem i její portrét složený z dobových fotografií. A pak jsem ji začala oblékat.
Při tom jsem odkazovala na různé momenty jejího života: svatbu, cestování do Singapuru, kde se objevují i prvky asijské módy, nebo pak i smuteční oděv. Inspirovala mě tehdejší přísná pravidla oblékání i třeba vzory pletenin z deníku, které jsem převáděla do současných technologií, aby připomínaly historické háčkované látky.
Máš v této kolekci nějaký favorite look? Kousek, který je ti nejbližší?
Já mám hodně ráda ty pleteniny, hlavně ty celobéžové šaty. Vznikly tak trošku spontánně: Na pleteninách jsem spolupracovala s Mikulášem Bruknerem a firmou Knittex a když mi od nich dorazila hotová metráž, tak mi přišla strašná škoda ji rozstříhat. Ty šaty mají jen asi tři švy a využívají celou tu metráž. Jejich barva měla být původně bílá, chtěla jsem se totiž béžové vyhnout, protože béžové věci dělám často. Říkala jsem si, že zkusím něco nového, ale nedopadlo to. Když mi materiál dorazil, tak mi přišel až moc bílý, nepoužitelný, tak jsem ho obarvila čajem a vznikla tahle barva.
Mám ale ráda i ty topíky a nakonec i svatební šaty, které původně vůbec neměly být součástí kolekce. Vznikly až v posledním týdnu před přehlídkou, ale dnes si bez nich kolekci neumím představit. A doufám, že té přehlídce dodaly tu správnou atmosféru.
Jak se ti daří přenášet historické konstrukce do současné nositelnosti? Jako příklad mě hned jako první napadá samozřejmě korzet, který jsem sama měla možnost obléct, a musím říct, že jsem byla dost překvapená, protože mi nepřišel vůbec nepohodlný – což bych od korzetu očekávala. Probíhá u tebe nějaký proces, kdy testuješ jestli to je či není pohodlné?
Pohodlí přímo netestuji, ale hodně na něj myslím. Korzety nedělám tak stahovací jako byly v minulosti, jsou konstruované na konkrétní velikost, aby spíš podpořily nebo zpevnily siluetu. Střihy si taky upravuji do té estetiky, co se nosí dneska. Ale byl to proces, ze začátku jsem dělala modely, které působily kostýmově. Od toho se snažím postupně ustupovat, aby to bylo nositelnější.
Jak jsi sama zmiňovala, tak jsi v téhle kolekci experimentovala i s materiály a spolupracovala s Mikulášem Bruknerem. Můžeš nám o tom prozradit víc?
Já jsem v téhle kolekci chtěla pracovat s krajkou a pleteninou, což jsem si do té doby nikdy nevyzkoušela a vždycky mě to lákalo. Našla jsem historickou háčkovanou látku z 19. století a ptala se Mikuláše a firmy Knittex, jestli by ji dokázali vyrobit. Ty vzory z deníku jsem převedla do digitální podoby a Mikuláš je pak v takovým šíleným programu naprogramoval do stroje. A třeba ty topíky, které jsi měla na sobě i ty (na přehlídce Diploma Selection), ten stroj sám vypletl v kuse, bez nutnosti dalšího šití. To bylo fascinující. A pak mi vypletli i metráže a z toho jsem šila třeba ty šaty. Použili jsme hedvábí s vlnou, u tmavších tónů polyamid s vlnou – aby materiály nejen vypadaly jemně, ale i hřály. Chtěla jsem hlavně, aby to bylo kvalitní a oni mi vyšli vstříc a byla to super zkušenost.
Když už jsme u těch materiálů, jaké ty sama nejraději nosíš? Promítáš je i do své tvorby? A je naopak nějaký materiál, se kterým bys nikdy nechtěla pracovat?
Já normálně nosím hodně nositelné věci, třeba plátěné košile, které třeba tolik nepoužívám při práci, ale taky se je snažím zapojit. Jinak ráda šiji z hedvábí, hlavně u společenských oděvů, což taky ráda nosím, ale nemám jich tolik. U pletenin jsem si zakládala na tom, aby to byly opravdu funkční a hřejivé kousky, ve kterých ti bude teplo a můžeš je nosit i normálně.
Naopak moc nemám ráda umělé materiály, které působí plastově a nejsou udržitelné. Pokud je syntetika kvalitní, třeba u kabátu, nevadí mi to. Důležitá je pro mě vždycky ta kvalita.
Hraje v tvé práci tedy roli udržitelnost? Jak se na ni díváš ty?
Určitě to řeším. Pracuji malosériově nebo na zakázku, takže nevzniká nadprodukce. Do showroomu dodávám jen malé množství věcí, circa po 3 až 4 kouscích, limitovaně. Modely z kolekcí buď prodám jako originál, nebo je ušiji v jednom či dvou dalších exemplářích. Jinak používám převážně přírodní materiály a fakt se snažím koukat na jejich kvalitu.
Jak vnímáš pozici mladých návrhářů na lokální scéně?
Myslím, že prostor tu je a jsou tady všichni docela otevření tomu podporovat mladé návrháře – časopisy, soutěže, přehlídky. Ale je to hodně o tom člověku, jestli to fakt chce a jestli je ochotný tomu něco obětovat. Já jsem teprve půl roku ze školy a pořád se učím, jak se prosadit. Taky ještě uvidíme, jak se uchytím. Ale myslím si, že to určitě jde.
My jsme teď v ateliéru čtyři bývalí spolužáci a hezky spolu fungujeme a každý máme jinou klientelu. Je to super, můžeme se podporovat. V tom hodně motivovala právě Liběna Rochová, abychom vydrželi. Velkou podporu jsem měla i od školy, získala jsem grant na diplomovou práci a cenu rektora, což mi hodně pomohlo při přípravě kolekce a přehlídky.
Já jsem tvou tvorbu poprvé zaznamenala na pražském fashion weeku když jsi vyhrála Van Graaf Junior Talent. Jaké pro tebe tehdy vítězství bylo?
Bylo to super, ale hodně náročné. Musela jsem totiž svou tvorbu a celý ten nápad dát do čtyř modelů, což je z dnešního pohledu strašně málo. Když děláš kolekci, tak se ti to v těch 15 nebo 20 modelech dělá mnohem líp, protože to můžeš nějak odlehčit. Pamatuji si, že jsem tenkrát až do poslední chvíle řešila styling a nebyla jsem si tím vůbec jistá. Navíc jsem soutěžila se svými spolužáky, což bylo docela nepříjemné, ale nakonec jsme to zvládli. Na druhou stranu jsem si vyzkoušela celý proces fashion weeku a bylo to super. Řešila jsem hudbu, make-up, vlasy, jako když děláš velkou přehlídku. Navíc jsme měli obhajobu před komisí, což je fajn, protože ti dají zpětnou vazbu na tvou práci. A výhra pro mě znamenala hodně, protože jsem mohla udělat tu kolekci, která odstartovala mou značku.
Máš pocit, že se tvoje zkušenost s přehlídkami každou sezónu nějak proměňuje?
Myslím si, že ano, a že i teď v tom začátku je to vidět. Vidím velký posun mezi první a druhou přehlídkou a i rok pauzy mi hodně pomohl. Myslím, že ta tvorba je uvolněnější, dospělejší a už víc směřuje k té značce. Pořád si tam ale nechávám prostor pro takové moje umělecké kreace.
Býváš před prezentací kolekce nervózní? A pokud ano, jak se s tím vypořádáš? Máš nějaké techniky, rituály, které ti pomáhají to “zvládnout”?
Bývám hodně nervózní. Největší stres pro mě je, aby se všechno stihlo obléknout. Moje modely jsou takové náročnější na oblékání a při poslední přehlídce jsme je ještě fotili těsně před nástupem, takže to byl stres. Když už modelky stojí připravené a nastoupené, je mi líp, ale nervózní jsem pořád. A techniku žádnou nemám, bohužel, jen se snažím dýchat.
Je možné si kousky z tvé tvorby vyzkoušet?
Určitě, stačí se ozvat přes web nebo Instagram a domluvíme se na zkoušce v ateliéru. Nebo je teď možnost si věci vyzkoušet i v showroomu v Bratislavě.
Jaký pocit bys chtěla, aby lidé zažili, když si obléknou kousek z tvé tvorby?
Já bych chtěla, aby se sami sobě líbili, a aby se cítili dobře ve svém těle. Nejhezčí je, když někdo řekne: „Ježiš, takhle jsem se nikdy neviděla,” nebo „Takhle žensky jsem se nikdy necítila.”
A na závěr – můžeš nám prozradit, na co se můžeme těšit příště? Uvidíme tě na dalším fashion weeku?
Můžete se těšit určitě na fashion week. Zase budu vycházet z historie, ale i z prostředí tanečních a baletních kostýmů. Nebudou to ale kostýmy, spíš jemná inspirace tímto světem.
This or That
Minimalismus nebo maximalismus? – Maximalismus
Hedvábí nebo bavlna? – Hedvábí
Město nebo příroda? – Příroda, ale nejlíp oboje! Pracuji ve městě, ale ráda jezdím k rodičům do přírody.
Spontánní nápad nebo promyšlený proces? – Promyšlený proces se spontánními nápady
Kniha nebo film? – Asi film
Tichá neděle v ateliéru nebo backstage na přehlídce? – Oboje má svoje místo, ale teď asi tichá neděle, těším se ale i na backstage
Káva nebo čaj? – Káva. Nebo matcha? Matcha!
Noční tvorba nebo ranní flow? – Noční tvorba, já vůbec nevstávám!
úvodní foto: @oksana.slyvchuk
