Ve spojitosti s obuví se mi vybaví hned jedna píseň. Dnes ale nebude řeč o botách proti lásce, ale o botách tvořených s láskou. Povídala jsem si totiž s Marií Absolonovou, která se živí navrhováním obuvi, nyní konkrétně pro španělskou značku Camper. Když na mě v rohu kavárny čeká usměvavá designérka, nervózně schovám své boty pod stůl. Jak se ale později dovídám, cizím botám Marie nevěnuje pozornost. „Já bych rozhodně lidi podle bot nehodnotila a určitě to nedoporučuji dělat. Mě móda zajímá na mé osobní úrovni, co si oblékám a obouvám je pro mě osobně důležité. U ostatních bych si to ale nikdy nedovolila hodnotit,“ říká.
Foto: archiv Marie Absolonové
Odhadneš, kolik máš párů bot?
Zhruba deset. Mám jich poměrně málo na to, že jsem designér obuvi. A nebo možná právě proto – jsem hodně náročná a sama sebe limituji, že nakupuji jen od značky, pro kterou pracuji. Tudíž si jen tak nějakou obuv nekoupím.
Tvé povolání je pro spoustu lidí hodně abstraktní. Přivedli tě k designu rodiče?
Můj tatínek je malíř a pracuje jako učitel na střední Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, na kterou jsem chodila já i moje maminka. Jeho vliv je pro můj život rozhodně důležitý. Nebýt tatínka, tak možná ani nevím, že taková střední škola existuje. Ani jeden z rodičů se sice vyloženě neživí jako umělec, nicméně pocházím z prostředí, kde umění bylo součástí života a kultura protkávala celé mé dospívání.
Takže si dovedu představit, že jsi měla tatínka jako vzor.
Malovat jsem nikdy nechtěla. Maminka se vždycky směje, že bych byla dobrá na akademickou dráhu, když se třeba dívala na mé poznámky – jsem hodně systematická. Pamatuju si, že jsem jako malá zmínila, že chci být diplomatka. Vůbec jsem ale nevěděla, co to znamená, asi se mi líbilo jen to slovo. Velice rychle jsem po nástupu na střední začala snít o tom, že budu návrhářka. Neměla jsem se ale čeho chytit, byl to jen pocit a vůbec jsem nevěděla, co ta práce může obnášet. Pamatuji si, že jsem kreslila postavičky a oblečení, to byl ale spíše takový vtip. Nepřikládala bych tomu velkou váhu.
Byla jsi tedy kreativní dítě?
Jako malá jsem měla hodně různých nápadů. Byl ve mně ale vždycky takový rozkol – na jednu stranu mě to táhlo k akademickému přístupu, tedy studovat něco, kde se musím hodně učit, zároveň mě ale lákalo i umění. Měla jsem pocit, že nezapadám ani do jednoho světa. Obecně jsem spíš pragmatická a systematická.
K zaměření na obuv mě vedla intuice
Vyrůstala si v Luhačovicích. Ovlivnilo tě nějak moravské prostředí, ze kterého pocházíš?
Významně – každého nejspíš formuje prostředí raného dětství. Od mala jsem ale chtěla jít jinam, do většího města. To neznamená, že bych to tam neměla ráda, nicméně od raného dětství tam byl pocit touhy odstěhovat se někam dál. Lidé z malých měst mívají často pnutí poznat něco jiného. Neznamená to, že nemám ráda Moravu. Docela často a ráda se tam vracím. Zatím si ale nedokážu představit tam žít.
Vzpomeneš si na oblíbené boty z dětství?
Jejda, dobrá otázka, ale ani ne. My jsme byli hodně sekáčové děti a spoustu věcí jsme dědili, což ale samozřejmě nevylučuje, že bych nemohla zdědit nějaké dobré boty. Nicméně jsem vůbec nebyla holčička, kterou by se bavilo oblékat. Mě nezajímalo, co mám na sobě, do zhruba nějakých 14 let, kdy jsem si uvědomila, že v kolektivu dospívajících je to nutné. Hlavně na gymplu, když chtěl člověk zapadnout.
Když zmiňuješ gymnázium, tak ty jsi před nástupem na střední uměleckoprůmyslovou školu zkoušela gymnázium. Proč jsi u něj nezůstala?
Nastoupila jsem na osmileté gymnázium a po čtyřech letech jsem byla otrávená z toho přístupu. Chtěla jsem změnu, byla to hodně intuitivní volba. Lákala mě umělecká škola, kde tatínek učil a kde jsem se občas byla koukat na klauzury. Doufala jsem v otevřenější prostředí, kde bych cítila větší souznění. Lákala mě ta změna, kterou jsem v tu chvíli hledala.
A tak si nakonec po čtyřech letech přešla a začala s oborem zaměřeném na obuv. To je celkem odvážné, rozhodnout se v patnácti letech studovat něco tak specifického.
Ten výběr jsem učinila v podstatě náhodou. Měla jsem velké štěstí v tom, že mi to sedlo. Ani zdaleka jsem si totiž nedovedla představit, o čem ten obor je. Byl to, jak se říká, risk, nebo zisk. Když ti to sedne, tak se tomu člověk věnuje dlouho a může se v tom zlepšovat. Upřímně ale nevím, co bych třeba poradila své dceři, protože když ti to nesedne, tak co potom? V tom věku se člověk nedokáže rozhodnout zodpovědně a na základě nějaké dobré zkušenosti. Je to spíše na základě dojmu, pocitu a intuice, což jsou nevyzpytatelné emoce. Já jsem to tak ale cítila a vydupala jsem si to. Pak jsem trošku i panikařila, zda jsem udělala dobré rozhodnutí, protože jsem hodně zodpovědný člověk. Nakonec jsem ale měla štěstí, že mi to sedlo. A další štěstí je, že v tom mohu dodnes pokračovat.
Dovedeš si představit živit se jiným povoláním?
Určitě. Mohla bych asi dělat cokoliv,k čemu bych se dostala. Ovlivní to hodně okolnosti, vždycky říkám, že věci jsou náhoda. Kdybych se náhodou dostala na jinou střední, třeba bych se chytla něčeho jiného. Já to teď dělám dobře, protože to dělám spoustu let. Nevnímám to ale jako poslání. Myslím si, že bych mohla klidně dělat cokoliv jiného, ale nezvažuji změnu. Jsem ráda za práci, kterou dělám.
Ztrácení a znovu nacházení
Po střední si pokračovala na UMPRUM.
To byla jediná logická volba, jiné možnosti moc nebyly. Postupovala jsem lineárně, protože jsem v tom oboru chtěla pokračovat.
Jak na tu dobu vzpomínáš?
Bylo to náročné období plné hledání. Pro mě to byl trošku náraz, snažila jsem se předefinovat, kdo jsem. Přišlo mi, že se mám stydět za to, jaká jsem. Nechtěla jsem být brána jako ta holka z Moravy, která má ráda barevné věci. Snažila jsem se za každou cenu zapadnout do toho prostředí, které mi přišlo naprosto jiné. Hodně jsem se ztrácela a znovu nacházela.
Vzpomeneš si na oblíbeného učitele, který tě výrazněji ovlivnil?
Paní Liběna Rochová byla moje hlavní učitelka a určitě mě hodně ovlivnila. Bylo to ze začátku náročné, ale vděčím jí za to, že se za mě hodně postavila, hlavně v posledních ročnících. Nějakou dobu mi trvalo vybudovat si u ní důvěru, jakmile se mi to podařilo, cítila jsem, že mám její podporu.
Za svých studií si měla stáž v Paříži. To musel být pro mladou návrhářku splněný sen.
V Paříži jsem byla na stáži v Atelieru du Sartel. Byla to firma, která pracuje pro ostatní značky. Například když nějaký brand tvoří oděv a už nestíhá vyrábět obuv, osloví tento ateliér jak na design, tak i na produkci. Když jsem tam byla já, tak dělali hlavně kabelky, což není zrovna zaměření, které by mi úplně sedlo. Ale celkově tu stáž hodnotím pozitivně. Byla tam tehdy česká designérka Jana Rollová. Je to člověk, kterého si moc vážím a mám ji velice ráda. Hodně mě toho naučila. Byla to Češka, která pracovala v zahraničí a chtěla podporovat mladé lidi. Tehdy to bylo období, kdy lidé nesdíleli tolik informací s ostatními. V Česku byl pocit, že je málo příležitostí, což vlastně byla i pravda, proto si to své know-how každý bránil. Teď se to hodně změnilo.
Jana ale byla už tehdy úplně jiná. Chtěla aby čeští designéři šli k ní do studia, aby se naučili něco nového. To bylo poprvé, kdy jsem viděla někoho takto jednat. To na tu dobu bylo revoluční. Dneska to zní samozřejmě absurdně.
A líbila se ti Paříž?
Tehdy moc ne. Já miluji Paříž, vždycky mě to město lákalo, protože jsem ráda sledovala francouzskou kinematografii. Na střední jsem se i učila francouzsky. Musím ale říct, že pro někoho mladého z východní Evropy, kdo nemá peníze a neumí francouzsky, to bylo tvrdé. Neustále jsem si tam připadala jako holka z malé vesnice. Jsem nicméně vděčná za tu zkušenost. Když tam dnes jedu jako turista a můžu se ubytovat v hotelu, tak se na to samozřejmě dívám jinak.
Dělám boty pro lidi
Ve své bakalářské práci si tvořila boty podle charakteru svých kamarádek.
Bylo to vlastně celkem banální téma. Snažila jsem se navrhnout boty na míru kamarádek dle jejich charakteru i stylu. Zkoumala jsem člověka z povahové stránky, ale zároveň tak, aby tu obuv mohl nosit v kontextu jeho života. V té době bylo až směšně radikální něco takového dělat. Tenkrát ta témata musela být více konceptuální a důležitá. Mé téma spíše představovalo moji snahu přiblížit se produktu a odklonit se od toho abstraktního výtvarného umění. To bylo to, čeho jsem chtěla docílit. Zpětně si nemyslím, že šlo o něco extra originálního. Pro mě osobně to ale byl důležitý krok, jak se posunout dál. Říct si: „Já jsem ten designér, co dělá produkt. Doufám, že to budete akceptovat tak, jak to je. Není tam žádný velký narativ ani hmatatelná inspirace, ale já prostě dělám boty pro lidi.“ To jsem tím chtěla říct.
No a pak přišlo období po škole. Je těžké u nás v oboru obuvnictví sehnat práci?
Je to maličko složitější. Mohu mluvit jen za sebe a pro to, co dělám já, určitě. Nicméně nutno říct, že já jsem se za ty roky vyprofilovala velice specificky a měla bych problém sehnat práci v podstatě kdekoliv. V Česku samozřejmě nemáme silný módní průmysl a obuvnický už vůbec ne. A to, co se tady vyrábí, neodpovídá tomu, co navrhuji. Na druhou stranu já jsem se o shánění zakázek na českém trhu ani nesnažila. Mám pořád jednoho stejného klienta (obuvnická značka Camper sídlící na Mallorce, pozn.red.) už roky, takže jsem naštěstí spokojená a nemusím hledat jinou práci. Už za studia jsem zkrátka věděla, že nejspíš budu muset pracovat někde v zahraničí.
Z Moravy, přes Prahu a Paříž, až na Mallorcu
Jak jsi se ke značce Camper dostala?
Přes headhunterku, která ještě přede mnou objevila na UMPRUM českou designérku Elišku Hořčíkovou (mimo Camper navrhuje třeba i pro českou značku PÁR a svou značku obuvi Cutulum, pozn. red.). Já jsem té headhunterce při další objížďce evropských škol dala své portfolio. Neozvala se mi hned, až zhruba za rok, protože se tam uvolnila pozice, která by mi mohla sedět, tedy design dámské obuvi.
A tak tě to přivedlo na Mallorcu.
Ano, na zaáčku jsem tam žili s manželem 6 let. Po pěti letech se nám narodila dcera a pak jsme se za covidu vrátili do Česka. Zpátky v Praze jsme zhruba čtyři roky. Na Mallorcu ale stále jezdívám, zhruba sedm krát ročně.
A právě s narozením dcerky ses dostala k designu dětské obuvi. Je její navrhování složitější oproti dospělým velikostem?
Je tam pár specifických bodů. První je komfort, musí tam na něj být větší důraz oproti jiné obuvi. Tedy musíte dbát na správnou prodyšnost a ergonomii, tak, abyste neohrožovali zdravý vývoj nohy dětí.
To musí být docela složité omezovat se při navrhování těmito parametry.
Restrikce mi nevadí, mám ráda omezení, naopak nemám ráda svobodu, nejsem z povahy umělecký člověk a raději plním zadání. Ráda plním úkoly a nalézám řešení. Dalším specifikem dětské obuvi, které jsem ještě nezmínila, je cena. Dětské boty trvá vyrobit stejný časový horizont jako běžné konfekce, nicméně musí stát už z principu rychlého růstu dětských nohou podstatně méně. Obuv je celkově náročný trh pro profitabilitu, vzhledem k tomu, že existují různé velikosti a půlvelikosti, navíc je máš vždycky v párech, na rozdíl třeba od kabelky. Často je motivací pro obuvnické firmy vyrábět dětské boty proto, aby si získali nové klienty. V určitém slova smyslu je to reklama, jak si „vypiplat“ zákazníky od raného dětství.
Lákal tě někdy design pánské obuvi?
To ne, to bych nezvládla. Je to pro mě moc velký rozměr. Ráda zůstávám u dámské a dětské obuvi. To mě baví a naplňuje.
Opravte úplně maximálně všechno, co jde opravit
Někde jsem se dočetla, že ráda pracuješ se dřevem a kůží.
To bylo za studií. Vycházelo to z dané potřeby a situace. Obecně ale tíhnu k přírodním materiálům a i se mi více líbí. Vzhled třeba takového plastu mě příliš nefascinuje. S kůží pracuji, protože je to jeden z nejlepších materiálů výroby obuvi. Vychází to zkrátka z řemesla. Vedou se hodně debaty ohledně udržitelnosti kůže, pořád je to ale materiál, ze kterého ta bota vydrží nejdéle.
Když si naťukla tu udržitelnost, poslední dobou pozoruji, že se vrací trend opraven obuvi.
Opravovat věci je rozhodně ta správná cesta. Jsem ráda, že se to znovu rozmáhá. Sleduji různá fóra a módní blogy, kde si lidé dávají tipy, co všechno lze opravit. Já říkám: „Opravte úplně maximálně všechno, co jde opravit.“ Různě recyklovat a opravovat věci je přece skvělé. Doufám, že lidé, co to umí dělat, nevymřou. Podle mě je důležité vyzdvihnout i tyto lidi, nejenom designéry. Tedy i toho člověka na druhé straně toho životního cyklu produktu.
Co o člověku podle tebe dokážou prozradit boty?
Asi jenom to, jakou váhu tomu přikládá on sám. Já bych rozhodně lidi podle bot neposuzuji, nedoporučuji to.
Máš nemoc z povolání, že se jako první díváš lidem na obuv a hodnotíš ji?
Určitě ne. Mě móda zajímá na mé osobní úrovni, co si oblékám a obouvám je pro mě osobně důležité. U ostatních bych si to ale nikdy nedovolila hodnotit.
Už jsi nějakou dobu zpět v Česku. Stihla sis oblíbit nějaké naše designéry?
Mám ráda třeba Aničku Tran, Overall Office, Recycle Store nebo šperkařku Janju Prokić. Nicméně skoro všechno, na co narazím od českých designérů, se mi většinou líbí. Máme tady skvělé lidi.
Na jaký pár bot, který si navrhla, jsi nejpyšnější?
Asi na ty úplně první, které jsem pro Camper navrhla. Obecně jsem ale nejvíc pyšná na to, že jsem navrhla boty, které nosí moje máma, moje dcera i já. Tím se mi vlastně splnil můj sen.
Máš pro čtenáře a čtenářky nějakou inspiraci na jarní outfity? Na jaké vlně nejspíš pojedeš?
Mívám v šatníku nalepený moodboard nástěnky z Pinterestu. Jsou to fotky, kterými se občas opravdu inspiruju. Teď jsou to třeba peleríny, polo trička, výrazné límečky a mašle. Mám tam teď uložené i nějaké outfity z kultovního Party girl filmu z devadesátek, takže se těším, že něco nakombinuju právě v tomto stylu.
A na závěr rychlá anketová otázka – heels vs. flats?
Záleží na každém, co se mu dobře nosí. Já mám konkrétně ráda podpatky s délkou 4,5 cm. Mám toto specifikum a obuv s takovým podpatkem je mou nejoblíbenější.
O značce Camper
Značka obuvi Camper je známá svou jedinečnou kombinací španělského designu a kvalitního řemeslného zpracování. Od svého založení v roce 1975 se Camper stala symbolem inovace a pohodlí ve světě obuvi. Původně šlo o rodinný podnik na Mallorce, nyní však expanduje i na zahraniční trhy. Camper si také získal uznání díky svému závazku k udržitelnosti a ekologické výrobě. Značka aktivně hledá ekologické materiály a procesy výroby, aby minimalizovala svůj dopad na životní prostředí.
