Elizavetu jsem poznala na herecké masterclass. Seděla na stagi v křesle a hrála scénu z Gone Girl a naprosto mě dostala. Nejen jejím pohybem, interakcí s hereckým partnerem a tím, jak mě vtáhla do děje, ale taky její milou povahou a rozvahou, kterou vyzařovala off-stage. Navíc jako skoro největší jméno této pražské masterclass mi po skončení a dvoudenním drilu nabízela pomoc nosit krabice a celý večer zakončila tím, že mi ukázala, že je taky neuvěřitelně vtipná, odvážná i odvázaná. Prostě byla úplně jiná a přesto přesně taková, jakou jsem ji čekala.
Od té doby mě ta její podivná symbióza lidské tíhy a rozvahy, se skoro kontradiktující lehkosti bytí a neuvěřitelné pozitivity, která z ní vyzařuje nepřestává inspirovat. Mám ráda takové lidi. Lidi, se kterýma se můžete smát nad ulepenou sklenicí piva, ale i sdílet pochopení v tíze větších i menších životních rozhodnutí a situací – i třeba jen skrze pohled do očí a držení se za ruku. Lidi, kteří se znova a znova vrhají do toho vroucího kotle života, který je už tolikrát popálil, a vždycky se stejnou nehasnoucí vírou, že to někam vede – ty věci dělat dobře, s láskou a něhou a nenechat se obrousit zklamáním a neúspěchy, ani zlákat sladkým vábením jakékoliv zkratky – která stejně nikdy rychleji k tomu cíli nevede. A ne proto, že by je ty věci nebolely, ale spíš i přes to.
Je mi ctí, že Elizavetu můžu jako stylistka oblékat (třeba na naši cover story), a ještě větší, že se mi otevřela v našem rozhovoru a dovolila mi – a snad i vám – trochu lépe pochopit mentální zákruty její profese.
Elizaveto, kdybys nemohla být herečkou, myslíš, že bys byla jiným člověkem?
O herectví jsem snila od malička, už od tří let jsem prý měla naprosto jasno. Kdybych ale v určitou chvíli poslechla svojí rodinu, která byla ze začátku proti tomu, abych šla na DAMU – samozřejmě mě v dobré víře chtěli uchránit před nástrahami herecké profese a dlouho se mě snažili nasměrovat jinam, do méně abstraktního a neurčitého povolání. Takže ano, určitě bych byla někým jiným, protože by mě někde neustále hlodala myšlenka nenaplněného, nevyužitého potenciálu. A nejspíš bych hledala alternativní způsoby, jak žít mnoho životů najednou.
Je právě tohle tvoje oblíbená část práce – možnost prožít tolik různých životů?
Určitě je to jednou ze součástí. Fascinuje mě naše rozlišnost, barevnost, pestrost. Všechny naše ctnosti a neřesti. Baví mě pitvat příběhy spletené z miliardy jednotlivých rozhodnutí, vzplanutí a hrstky náhod. Jako když jste v muzeu a čtete na stěnách lineární průběhy cizích životů a jak se jednotlivé události odrážely v tvorbě – až jako nestranný pozorovatel a s odstupem času můžete jasně vidět, že to dává smysl.
Ve svých vlastních životech nám tenhle nadhled většinou není dán, možná i proto mi možnost prožívání tolika různých životů imponuje. Také se díky kočovnému filmařskému životu dostanu na mnoho zajímavých míst a díky přípravám se učím nové věci a poznávám lidi a světy, k nimž bych za normálních okolností neměla přístup. Ať už je to učení se tančit s roztleskávačkami či burleskami, skoku do výšky, řídit historická auta, hry na kytaru, střílení, sprintu, sólovému zpěvu nebo strávení půl roku coby dobrovolník na psychiatrii.
A neplatí herci za tuhle možnost tím, že pak mají problém žít ten vlastní život?
Je to naprosto individuální. Určitě v tom hraje roli i věk, zkušenosti, chtíč do života, zvědavost i odstup nebo schopnost podívat se do zrcadla s naprostou upřímností. Nenahlížím na to tak, že za něco platím daň, ale spíš že mě všechny profesní zkušenosti mohou obohatit i po lidské stránce. Když se snažíte pochopit cizí osudy, narážíte – byť nevědomky, mimoděk – především na sebe, jakkoliv se tomu třeba chcete vyhnout, stejně vás každá role vrací k sobě.
Teď mám zrovna období, kdy se nad cestou intenzivně zamýšlím a vědomě pracuju na tom, aby byla skutečně moje.
Na který z těchle životů nejradši vzpomínáš?
Nejraději vzpomínám na role, díky kterým jsem se musela posunout lidsky, jinak bych je neobsáhla herecky. Z poslední doby je to určitě role Lilian ve filmu Máma, kde jsem ztvárnila matku s intelektuálním postižením, role sexfluencerky Andrey v minisérii o OnlyFans Vlastně se nic nestalo, bezejmenné neúspěšné herečky v monodramatu PSYCHOdrama, které diváci mohou vidět od října v Divadlo Viola a také roli, na kterou se momentálně připravuju – čarodějnici Drahomíry v pohádce Líné království, kterou právě začínáme točit.
To je pro mě podstata a největší radost v herectví – být plně někým jiným, domýšlet a vytvářet příběhy a hledat si nové a nové cestičky. Myslím, že bych vnitřně zchřadla, kdybych se stejným výrazem a projevem proplouvala z projektu do projektu. Ráda riskuju a třeba si vymlátím zuby na něčem nepoznaném, než abych se křečovitě držela jistoty.
Tvoje práce vlastně spočívá v tom, že se dobrovolně otevíráš emocím, které většina lidí celý život potlačuje. Popiš mi tenhle proces – co to s člověkem udělá?
Existuje nespočet hereckých technik, které dovolují jít i do těch nejnepříjemnějších koutů, neztratit se v nich a vyjít zpátky do reality všedního dne. Je skvělý si vyzobat z různých metod to svoje, co v tobě skutečně rezonuje – proto ráda jezdím na workshopy a masterclassy hereckých coachů po celé Evropě. Třeba na ten s Ivanou Chubbuck, kde jsme se potkaly! Je pro mě zásadní příprava – nemusí být vidět, ale vždy je vidět, když není. Na place ale všechnu teorii vypouštím a pracuju s vlastní vysokou mírou citlivosti, intuicí a především napojením na kolegy, režiséra a kameru.
A jak se po natáčení vracíš sama k sobě?
V posledních pár letech jsem vždy po skončení projektu hned druhý den odlítala mimo ČR. Zjistila jsem, že mi nejvíc prospívá změna prostředí a tím pádem i focusu. Snažím se vždy maximálně opečovat fyzicky i psychicky a nabrat nové zážitky, které nejsou nikterak spojené s prací.
Jak vůbec víš, kde končí role a začíná Elizaveta – jak poznáš, že emoce ještě patří postavě, a kdy už jsou tvoje?
Měla jsem dlouho pocit, že to poznám naprosto bezpečně. Poslední klapka, sundat kostým, odlíčit se, udělat si svoje rituálky, přeladit se v hlavě a hotovo – jsem zpátky! A pak mi zkoušení monodramatu PSYCHOdrama ukázalo, že člověk může být sám sobě dost nespolehlivým svědkem. Až zpětně mi došlo, že některé stavy té postavy pokračovaly se mnou i po zkouškách. Ne tak romanticky, jak se někdy vypráví o hercích, kteří „zůstávají v roli“.Od té doby si dávám větší pozor. Nechci svoji práci nosit domů jako nevyžádaného spolubydlícího. Role si může vzít hodně ze mě, ale nemá právo zabrat celý byt.
Existuje emoce, kterou je pro tebe nejtěžší zahrát? A existuje emoce, kterou je naopak nejtěžší prožít v běžném životě?
Dřív pro mě bylo nejtěžší zahrát například vztek, protože jsem se ho podvědomě styděla a obávala, tudíž potlačovala. A co se týče běžného života – nevím. Možná… nenávist? Protože tu teď k nikomu necítím. Ať už zapátrám po skulinách sebevíc. A asi vůbec nejsložitější emocí na rozklíčováni je pro mě bezmoc.
Nemáš proto někdy tendenci v emočně vypjatých situacích – pozitivních i negativních – v reálném životě přepnout do role? Umím si představit, že by to pro mě byla ona vábící emoční zkratka…
V reálném životě vyloženě hrát-hrát úplně neumím. Bohužel i bohudík. Ale při vypjatých situacích a v těch nejméně vhodných momentech mi někde vzadu může občas projet myšlenka „Máš teď zatnutý tyhle svaly v obličeji/v zádech, to se ještě nestalo, zajímavý, fixuj ten stav, může se to hodit.”
To zní jako bys místo prožitku teda spíš čerpala pro další role. V Hollywoodu se teď často obdivuje method acting. Někdy to ale působí spíš jako soutěž v tom, kdo kvůli roli víc trpěl. Kde podle tebe končí oddanost umění a začíná ego?
Method acting rozhodně není nic nového, spíš se na to teď ve větší míře zaměřuje pozornost během mediálních kampaní jednotlivých filmů. Pro mě osobně platí vejdi a neubliž – pracuj si jak chceš a potřebuješ, nenaruš při tom ale stav nikoho dalšího.
Existuje hranice, přes kterou bys kvůli roli nikdy nešla?
Nešla bych přes mrtvoly, jakýmkoliv nepoctivým, nemorálním způsobem. Protože bych si to nedokázala nejen dlouho odpustit, ale ani si ta „vítězství” pak vychutnat. I kdybych za tu roli pak dostala všechny ceny světa, sama před sebou bych věděla, že tam někde je ukryta špína.
o je přesně jedna z věcí, které si na tobě neuvěřitelně vážím. Když tě poslouchám, jak je všechno zdroj inspirace a hledáš motivace všech a všeho – dokážeš jako herečka ještě někoho jednoduše odsoudit? Když celý život hledáš motivace lidí, kteří dělají i strašné věci, to asi musí změnit způsob, jakým se díváš na svět…
To si trefila přesně! Většinou se lidí zastávám – a mnohdy těch, kteří by se v životě nezastali nikoho, natož mě – a snažím se pochopit jejich vnímání reality skrze jejich traumata, komplexy a rány. Ale už dokážu rozlišit, kdy mohu mít pro někoho pochopení a přitom je držet na mílovou vzdálenost od sebe a svého světa.
Podívejte se na editorial The Residence.
Ráda hraju záporné postavy – třeba zapálenou komunistku Martu Švarcovou v minisérii Petera Bebjaka Herec (nominace na Českého lva) nebo matku-vražedkyni na piku v Případech prvního oddělení (režie Michal Blaško). Zlo samo sebe nikdy nevnímá jako zlo. „Zlý“ člověk je naprosto přesvědčen o svojí pravdě a jediném správném pohledu na realitu.
Jako herečka máš neustále castingy, často online, které končí tím, že se produkce třeba ani neozve. Jak se člověk popasovává s neustálým řetězcem odmítání? Navíc když jde o odmítnutí jeho celistvého já, které do rolí vkládá. Nejde jen o vzhled, nebo jen o vědomosti, je to balíček celého bytí.
Kdysi jsem měla období, kdy mi přišlo asi patnáct NE za sebou. Nebudu lhát, nebylo to jednoduchý. Ale tehdy jsem přestala na věcech tolik lpět a nečekaně přišlo mnoho ANO v řadě, jedno za druhým. A mnohem zajímavějších, než jakékoliv předešlé NE.
Nikdy jsem nebyla v angažmá, celou svou kariéru jsem na volné noze, balancovala jsem často na hraně, riskuju, někde sázím všechno na číslo, které mi nemusí padnout, ale věřím své cestě. Teď intenzivněji než kdy dřív. Netuším, co bude a co nakonec přijde – nemanifestuju, už si horlivě nepíšu předsevzetí ani přání, ale oddávám se pocitu, že se to poskládá tím nejlepším možným způsobem, i když na něj teď nemohu dohlídnout a fyzicky potvrdit pravost toho, co cítím. A teď mě tenhle přístup fakt baví a naplňuje.
Přesto ty NE asi dost bolí – kolik prostoru v tvojí profesi zabírá vzhled? Jak se popasováváš s tím, že svou tvář dáváš k dispozici veřejnosti?
Vzhled je u herce zvláštní komodita – je nesmírně osobní a zároveň je to pracovní materiál. Mně paradoxně pomohlo, když jsem ho začala vnímat právě takhle. Miluju proměny a jsem jím otevřená. Například pro film Máma jsem přibrala přes 8 kilo, přebarvila se z platinově blond na tmavě hnědou barvu a po domluvě s uměleckou maskérkou Lenkou Noskovou jsem naprosto zanedbala jakoukoliv péči o pleť i nehty na několik měsíců. Pro role jsem hubla, přibírala, nosila příčesy, radikálně se stříhala, nosila umělé nehty, zuby, tetování. V tomhle směru cítím, že mám fakt posunutý myšlení – při práci mi nejde o to, vypadat nějak, jak se cítím dobře jako Elizaveta – ale jde mi v tu chvíli prostě o maximální pravdivost postavy.
Byla bych nešťastná, kdybych šla z projektu do projektu jen jako líbivá tvář – to je přece strašně malý manévrovací prostor!
Ty osobně ale nebereš svůj vzhled jako pracovní materiál mimo plac, ne?
Ale jo. Vnímám jej z části jako pracovní nástroj, o který se však chci starat s největší laskavostí a šetrností. Takže pokud jsem ve velkém zápřahu, během volných dní se nelíčím a nechávám pleť i vlasy odpočívat – to je pro mě velký luxus.
Tak mi řekni, kdy ses cítila nejkrásnější? A nemyslím fyzicky!
Když jsem ve flow. Když vůbec nepřemýšlím, jak vypadám nebo jak působím. Když jsem úplně přítomná. A když jsem zamilovaná. Ten spark v očích je prostě… aahh.
V Hollywoodu se často říká, že Oscar je vrchol kariéry. Co znamenajím ceny akademie pro tebe?
Jak říká Trigorin v Rackovi – parafrázuju: „Když mě chválí, je to příjemné. Když mě nechválí, není to příjemné.” Takže samozřejmě bych mohla tvrdit, že ceny nejsou důležité, ale nebyla by to úplně pravda. Oscar je symbol uznání a asi nejvyšší možná známka toho, že vaše práce doputovala opravdu daleko.
Zároveň herectví není atletika. Nezaběhnete nejrychlejší čas a nemáte objektivně vyhráno. Do cen vstupuje doba, téma filmu, kampaň, vkus, štěstí, politika i tisíc dalších proměnných.
Takže ano – kdybych někdy seděla v Dolby Theatre jako nominovaná, nebudu předstírat, že je mi to jedno. Asi bych měla tep dvě stě (a nejlepší outfit – poznámka Josefíny!) Ale mnohem větší sen je pro mě dostat se do situace, kdy můžu dlouhodobě pracovat s lidmi, jejichž práci obdivuju, a vybírat si role, ze kterých mám strach. Bájný Oscar by byl fantastický důsledek. Nechci, aby byl důvod.
Líbí se mi tvůj postoj ke slávě a k tomu, že je v pořádku chtít být slavná. Protože podle mě je to nedílná součsát každého herce.
Chci, aby byla vidět především moje práce. Protože je sláva a sláva. Nikdy mě nelákala představa, že budu známá hlavně tím, s kým jsem přišla na večírek nebo s kým z něj odešla, s kým žiju, nežiju nebo žít budu. Zajímá mě ta část viditelnosti, která vám jako herci přinese větší svobodu: dostanou se k vám zajímavější scénáře, větší projekty, můžete spolupracovat s lidmi, se kterými jste dřív nemohli. Sláva samotná je pro mě dost prázdná měna. Spíš to může být prostředek k navázání dialogu s lidmi na témata, která se mě skutečně dotýkají.
ČŘím víc tě poslouchám, tím víc si říkám, jak je herectví zvláštní profese. Jeden měsíc jste každý den obklopeni desítkami lidí a pak je najednou ticho. Jak snášíš období mezi projekty?
Je to pokaždé jiné, snažím se na to pohlížet jako na střídající se období přípravy půdy, výsadby, péče, tichého zalévání a sklizně. V období ticha cestuju, bloumám po galeriích, hledám si nové koníčky – po někdejších záchvatech olejomalby a hrnčířského kruhu teď nebezpečně pokukuju po kurzech potápění, hodně chodím sama do kina a čtu sci-fi.
Sama to znám, tak mi poraď – jak ses naučila nečekat na další až? Na další roli, další potvrzení, další ceny… Mám k tomu sklony a najednou mi měsíc nebo rok proteče mezi prsty. A ještě ke všemu je to až vlastně chiméra, nikdy nepřijde!
To bájné až skutečně nemá konec. Dostaneš jednu věc a mozek už stojí frontu na další. Tak se teď snažím držet jednoduššího pravidla: co je moje, to mě nemine! Dělat co nejlíp to, co můžu v danou chvíli ovlivnit, být připravená, když přijde příležitost, rozeznat to MOJE mezi třpytivým balastem a mezitím si nenechat protéct vlastní život mezi prsty. Protože by byla docela tragikomická pointa strávit celý život hraním cizích životů a zapomenout přitom žít ten svůj.
foto: Jan Kantor
styling a text: Josefína Joštová
muah: Miriam Machová
Děkujeme za možnost fotografovat v prostorách Kanceláře primátora hlavního města Prahy.
