Je fajn si to přiznat, ale není proč se za to stydět. Ano, češi milují outdoorové oblečení a většina oděvních firem v Česku se věnuje tomuto oboru. Ale sypat si za to popel na hlavu a považovat to za známku národního nevkusu bez širší diskuse je mnohem více české, než goretexové pohorky a flísová mikina. Pozadí tohoto fenoménu je mnohem plastičtější než lenost a nevkus. Obliba outdoorového vybavení se nezrodila ze dne na den a prameny, z kterých vychází se splétají v jeden celek tak pevný, že ho nebude možné porazit zákazy, ale jen a pouze osvětou.
Odkud se tedy to, co mnozí rádi nazvou „barevným morem“ bere? Tak jako u všeho, je třeba se nejprve otočit do historie. Lidé, kteří se potřebovali především pohybovat a pracovat, vždy preferovali pohodlné a funkční oblečení. Kratší sukně, boty bez podpatků nebo naboso, odolné materiály a variabilní střihy. Teprve při sváteční události přišel čas na parádu – a kdo na to neměl, raději se bavil jinak, aby se nemusel stydět. Bohužel nebo bohudík, léta totality se snažila setřít třídní rozdíly, prokázat, že všichni jsou si rovni. Úspěch tohoto úsilí je vidět a není možné oddělit co je už dobré nebo špatné. Je skvělé, že i člověk, který by jinak musel sedět u televize, může jít do divadla, ale je děsivé, že nikdo už se nezatěžuje rozlišovat mezi oblečením pro práci a oblečením pro slavnostní chvíle.
Češi jsou navíc národem sportovním a turistickým. Nejde jen o to, že i v zahraničí na horách potkáte především našince, ale i o historii turistiky jako možnosti úniku před šedí reality. Skvěle značené stezky vedou odkudkoli kamkoli, spousta lidí jezdí na lyže, v každém městě jsou lezecké stěny – a přiznejme si, že trávit čas na výletě je mnohem zdravější, než v nákupním centru. Když si pak člověk musí koupit něco na sebe a má omezené finance, jasně preferuje to co se vztahuje k jeho hlavní náplni volného času. Jemňoučká perka v závěji zničíte, pohorky však v tramvaji prakticky ničemu, kromě estetiky, nevadí. K turističnosti se vztahuje i celý outdoorový byznyz a jeho někdy až šílená estetika. Mám za to, že divoké barvy bund mají nejen napomoci při orientaci na sjezdovce a v mlze, ale také jsou reakci zakladatelů – horolezců na roky strávené v socialistické šedi.
Co si z toho tedy vzít? Samolepky mají smysl tam, kde je vyžadován společenský oděv. Divadla, galerie, významné události, restaurace. Nevidím důvod, proč by na dveřích těchto institucí nemohla být samolepka a proč by uvaděč nemohl odepřít vstup někomu nevhodně oblečenému (zvláště když je požadavek na oděv uveden na lístku a člověk to tedy ví předem). Ale polepovat podobnými věcmi dveře obchodů? Pokud si chce někdo, kdo má v botníku jen sportovní obuv, koupit polobotky, nemá šanci, nebude v puštěn? Kdo má jen zimní bundu, ten nebude v puštěn ke koupi kabátu? To není osvěta, je to zcela proti ní.
Přiznejme si tedy, že ano, jsme národem outdoru. Ale nadávání nebo sebelítost stejně jako házení vajec nepomůže. Je třeba nastavit pravidla a vyžadovat jejich dodržování. A používat u toho srdce a rozum v rovnováze.
