Včera v podvečer představila designérka Tereza Rosalie Kladošová v prostorách Velkého sálu Trojského zámku dlouho očekávanou svatební kolekci patnácti různorodých outfitů s názvem All Season Wedding Club. Ačkoliv by většina lidí čekala primárně bílé modely, návrhářka dala prostor také barvám. Trojský zámek, který je oblíbenou svatební lokalitou, kde si může vysněnou svatbu prožít kdokoliv, se tak včera večer naplnil desítkami pomyslných svatebčanů, kteří se zatajeným dechem sledovali výsledek čtyřměsíční práce. Spolu s Terezou jsme si povídaly nejen o nynější životní etapě, ale také o jejím pohledu na módu, udržitelnost a cestě k návrhářství.
All Season Wedding Club
Gratuluji k povedenému představení svatební kolekce. K této události neodmyslitelně patří jedna hlavní barva – bílá. Jak se vám s tak omezenou barevnou škálou pracovalo?
Bylo to určitě jiné. V něčem snazší, protože člověk primárně pracuje s jednou barvou. Na druhou stranu i u bílé existuje spousta odstínů a bylo obtížné je k sobě sladit. O co méně je tam barev, o to více je tam struktur a typů materiálu. Je tam například samet, satén, žakár a nebo hodně lesklý materiál, který má až efekt vodní hladiny.
Vy sama jste měla na vlastní svatbě tak trochu netradičně růžové šaty.
Ano a právě z této látky jsem vycházela. Jedná se o žakárovou tkaninu vyrobenou ve Francii. Z jedné strany je chlupatá a z druhé lesklá. Bavilo mě s ní pracovat, tak jsem si ji nechala utkat právě i v bílém provedení. Máme ji tam, ale také v té růžové a pomněnkově modré.
Proč jste se vůbec rozhodla přijít se svatební kolekcí?
Minulý rok jsem se vdávala a měla jsem problém vybrat si šaty. Bylo pro mě zásadní se rozhodnout, jakým způsobem chci v ten svatební den působit. Vlastně doslova jako kdo se chci ten den cítit – kterému alter egu dát přednost. Měla jsem hodně verzí a představ – mrzelo mě, že je nemůžu uskutečnit a zažít všechny. Takže tato kolekce je taková satisfakce toho, že jsem ty nápady nakonec mohla zúročit. Taky během výběru šatů jsem zjistila, že na trhu není to, co bych si představovala – kombinace střihu a materiálů mi nevyhovovala, proto jsme nakonec i mé svatební šaty realizovali ve studiu. Takže mi dávalo smysl nabídnout tu naši svatební vizi.
Nejen šaty, ale také kalhoty či peleríny
Překvapilo mě, že kolekce obsahuje patnáct různorodých modelů.
Celé jsem to vymyslela tak, aby to bylo variabilní a kombinovatelné. Šatů tam není tolik, kolik by se asi očekávalo. Jsou tam sukně, topy, kalhoty, ale také peleríny nebo spodní prádlo. Nejsou to tedy jen věci na obřad, ale obecně oděvy na dny, kdy se dějí svatební rituály, protože i to okolo si chce člověk užít. Jednotlivé kousky jsou spolu kombinovatelné, i když to tak na první pohled nevypadá. Kolekce je nejen pro nevěsty, ale oděv na jakoukoliv slavnostní příležitost nebo pro pro svatebčany. Každý model se dá realizovat v různých materiálech a různých barvách. Takže i bílé šaty, které na první pohled vypadají jako svatební, tak v jiném materiálu budou prostě jen krásné slavnostní šaty. Mám radost, že se nám podařilo vytvořit kolekci se kterou se dá hodně hrát a hodně proměňovat.
Vy sama jste měla na své svatbě korunu vyrobenou od českého Bold Studia a na dnešní přehlídce modelky rovněž vynesly šperky od této značky.
Mou korunu dělala Markéta Kratochvílová (zakladatelka značky, pozn.red.) přímo pro mě. Teď má malé miminko, takže netvořila přímo speciální šperky k této kolekci. Využili jsme ale doplňky z její nové kolekce a fungovalo to skvěle.
Bude možné modely koupit nebo jsou určené pouze k půjčování?
Výpůjčky samozřejmě budou možné, ale primárně to koncipujeme jako made to measure. To oblečení je variabilní, tudíž si klientka může vybrat barvu či materiál. My jí daný model pak vyrobíme na míru.
Jak dlouho vám tvorba celé kolekce trvala?
Začali jsme v lednu, takže je to zatím nejdelší kolekce, kterou jsme kdy dělali. Bylo to pro nás hodně jiné, co se týče siluet. Dělali jsme od začátku hodně střihů. Bežně, když tvořím novou kolekci, vycházím z předchozích kolekcí, na které navazuji, tady to nešlo.
Mohla byste vyzdvihnout jeden model, na který jste nejpyšnější?
Nejraději mám ten, který nás nejvíc potrápil. To tak většinou bývá. Ten nejvíc nejproblematičtější model v průběhu procesu je pak nakonec ten nejoblíbenější. Je to model, který šel jako poslední – říkáme mu Marie Antoinetta. Má historizující siluetu, která nejvíc odkazuje k naší prvotní inspiraci, filmu Marie Antoinetta od Sofie Coppoly.
Nemohu ale nezmínit i mou oblíbenou “denim” bundičku nebo šaty z pomněnkově modré látky, kterým říkáme Dior. Základem celé kolekce je vlastně jeden takový top, který jsme udělali už v kolekci zhruba před rokem. Tenkrát jsme vytvořili asi šest variant a byli jsme s ním pořád nespokojeni. Tak jsme jen dali do šuplíku, po roce znovu vytáhli a s novým pohledem jsme z něj vytvořili několik verzí, které se prolínají celou kolekcí.
Zodpovědnost návrháře a důležitost rituálu
A když se na kolekci podíváme optikou udržitelnosti?
Velká část látek, kromě utkaného žakaru a tylu, pochází z deadstocku. I tak jsme si nechali utkat jen přesné množství, které jsme využili, aby nebyl zbytečný odpad. Stejně k tomu budeme přistupovat při objednávkách. Děláme to tak u všech kolekcí. Vybíráme primárně materiály, které jsou přírodní – hedvábí, bavlna či viskóza. Ten žakar je bavlna s kovovým vláknem. Jedná se o zajímavou látku, protože je částečně průsvitná a má velmi zvláštní vlastnosti.
Přijde vám, že se Česko v přístupu k udržitelnosti posouvá?
Tak půl na půl. Nutno ale říct, že žiji v určité bublině, kde to řeší snad každý. Pro mě je důležité, když se člověk do věci z mé tvorby zamiluje. To, že k té práci přistupuji udržitelně, je pak mou zodpovědností. Pořád faktor, že se do daného oděvu zamilujete, je zásadní – bude vás motivovat k tomu danou věc nosit, nevyhazovat ji a nenahrazovat dalším kusem oblečení.
Nedá mi to se nezeptat – co vlastně pro vás vaše svatba znamenala?
Myslím si, že to pro mě byl velice důležitý rituál. Byl to opravdu nádherný den s hlubokým prožitkem. I to, co tomu předcházelo, ta příprava. S partnerem si sednete a začínáte řešit otázky, které si člověk předtím nepokládá, protože ho k tomu nic nenutí. To vyjasnění si věcí dopředu a otevření druhému člověku mi přišlo krásné. Je to těžce slovy popsatelné.
Pojďme se ještě vrátit na úplný začátek. Jak byste se popsala jako dítě, byla jste spíše extrovert nebo introvert?
Od malička jsem měla ráda barvy a vyrábění čehokoliv. Vyrůstala jsem v podstatě spíše jako jedináček, protože moje sestra je o hodně starší. Pořád jsem si něco vyráběla, kreslila a malovala. Sama bych se popsala jako takového ambiverta – jsem ráda v introvertním módu, ale umím být i velmi extrovertní. Dokážu být ze samoty čerpat energii, ale zároveň mám ráda lidi i bytí středem pozornosti. Záleží to na tom, jak jsem zrovna naladěná.
Vybavíte si, kdo byl váš dětský vzor?
Zajímaly mě veškeré čarodějky v nejrůznějších pohádkách. Přišlo mi super, že mají moc a nebyly tak bezbranné jako princezny. Uměly si osud naklonit na svou stranu a to, jestli to bude temná nebo bílá magie, bylo jen jejich rozhodnutí. Samozřejmě jsem milovala i Spice Girls, hlavně SportySpice! Jinak vzory jako takové jsem neměla, vždycky jsem něco viděla a to mě chytlo.
Narodila jste se a vyrůstala ve Valašském Meziříčí. Propsalo se toto prostředí také do vaší tvorby?
Nějakým způsobem určitě. Nevím, jestli to prostředí toho města, ale spíše hlavně vliv rodiny a přátel. Nejvíce mě ovlivnila maminka.
Někde jsem četla, že vás právě maminka navedla ke studiu oděvu. Pocházíte z uměleckého prostředí?
Ne oficiálně, ale právě moje máma je hodně kreativní do spousty směrů. Je nadaná – šije, vyřezává a v podstatě jakékoliv řemeslo, do kterého se pustí, jí jde. Děda byl taky takový. Nicméně nikdy se tím ani jeden neživili, bylo to vždy hobby.
Po základní škole jste původně uvažovala, že se vyučíte kadeřnicí.
Upřímně jsem spíše moc nevěděla, co se sebou a ta kadeřnice mi přišla jako kreativní obor. Vyrůstala jsem na maloměstě a naši nikdy nebyli kulturně zaměření, takže jsem ani nevěděla, že se dá dělat něco zajímavějšího. Návrhářství oděvu jsem nevnímala jako možnost kariérní dráhy, neměla jsem v té době rozhled.
Když byste se neživila návrhem oděvů, čím byste nejspíš byla?
Je tam hodně možností. Asi bych byla čímkoliv, co je kreativní. Zajímá mě třeba i práce s květinami, tak možná floristka. Taky jsem kdysi chtěla být knihovnicí, protože miluji knihy. Baví mě ale třeba i tabulky, takže si dovedu představit, že bych byla tabulkovým masterem v nějaké firmě.
Od studia ve Frýdku-Místku, přes Brno, Zlín až do Prahy
Po základní škole jste tedy na radu příbuzných nastoupila na střední uměleckoprůmyslovou školu do Frýdku-Místku.
Na škole se mi líbilo, méně jsem byla nadšená z prostředí toho města a nerozuměla jsem si ani příliš se spolužáky, kteří byli z tvrdého ostravského kraje. Nicméně studium mě bavilo a původně jsem si myslela, že půjdu směrem spíše volného umělce, tudíž jsem po střední oděv ani studovat nešla. Nastoupila jsem do Brna na pedagogickou fakultu studovat výtvarnou výchovu. Bylo to pohodlné, pak mi ale došlo, že nechci učit a že bych měla začít přemýšlet nad tím, co chci opravdu v životě dělat.
A tak jste se přihlásila na bakalářský obor do Zlína, a následně jste pokračovala magisterským na UMPRUM. Můžete tyto školy porovnat?
Ve Zlíně to bylo skvělé co se týče vybavení. Třetí rok jsme se přesunuli do nové budovy, kde byl obrovský ateliér. Nicméně cokoliv, co tam člověk vytvořil, tak tam tak nějak zůstalo zapadlé a ani po kreativní stránce jsem tam necítila žádné výzvy. Na UMPRUM to bylo úplně naopak. Byli jsme v ateliéru namačkaní, nebyly tam skoro žádné stroje, ale zase se prostředí bylo naplněno inspirativními osobnosti a když člověk udělal něco dobrého, měl odezvu. UMPRUM mi vyhovovala, cítila jsem se konečně na správném místě.
Zaujalo mě, že jste absolvovala stáže v Kodani a Jeruzalémě.
V Jeruzalémě jsem byla na studijní stáži, to bylo skvělé. Výuka byla hodně konceptuální, bylo to zaměřeno primárně na proces tvorby. To mi přišlo uvolněné. Mám pocit, že na školách u nás se klade větší důraz na výsledek. To může ubíjet kreativitu a svobodu hledání. V Kodani jsem pak byla na pracovní stáži, tam to bylo taky skvělé. Vybrala jsem si dobrá města a určitě bych doporučila studentům takto vyjíždět ven.
Dovedete si představit žít i v jiné zemi?
Co se týče práce, tak obecně člověk funguje na bázi kontaktů, které si vytvoří hlavně ve škole. Z tohoto důvodu si nedovedu představit jít do zahraničí, kde bych to neměla. Často si ale kladu otázku, jestli se někam nepřestěhovat, zároveň mi přijde, že se Praha hodně vyvíjí, minimálně za tu dobu, co tady žiju. Přijde mi, že se hodně změnila k lepšímu. Kdysi bych řekla, že tady rozhodně žít nebudu.
Co pro vás oblečení vlastně znamená?
Pro mě je to instantní způsob vyjádření, což je vlastně celkem klišé.Můj šatník není uniformní, ráda střídám polohy podle toho, jak se cítím nebo co ten den budu dělat. Mám různá období, kdy mám ráda jednu barvu, jeden typ oděvu a nosím jej pořád dokola, než se to zvrtne zase do něčeho jiného. Kdybych nedělala oděv, tak budu nejspíše malovat, vyrábět šperky nebo objekty. Na oděvu mě baví to, jak žije, že je v neustálém kontaktu s tělem a to je pro mě velká přidaná hodnota.
Ptám se, protože jste se původně po absolvování univerzity věnovala designování výloh.
To jsem dělala už při škole. Takže když jsem dostudovala, tak jsem v tom přirozeně pokračovala. Po pár letech se naše cesty s kolegyní, se kterou jsme se designování věnovaly, rozešly. Já jsem tehdy udělala kolekci MERINO RECYCLE a vyhrála jsem s tím cenu Czech Grand Design. Takže mi dávalo smysl s oděvem pokračovat zrovna v tu chvíli. Říkala jsem si: Kdy začít, než zrovna teď?
Vaše značka má zkratku tří písmen podle vašeho jména – TRK. Dokázala byste ji popsat třemi slovy?
Hravá, ženská a doplněno slovem artisanal.
Vaše oblečení je hodně pestré. Říká se, že se Češi bojí barev.
Nejen barev, ale i toho být trošku jiný, nacházet svůj vlastní vizuální jazyk oblékání. Češi jsou vlastně dobří v neodlišování se. Je to možná zakořeněné skrze roky komunistického režimu, kde všichni museli být stejní, nevyčnívat a pořád to v těch lidech tak nějak zůstává. Naše generace by tím už neměla být zatížená, ale stále si asi neseme generační paměť. Hodně dbáme na to, jak nás vnímá venek. Ale ať nekončím jen negativně, vidím i nějakou změnu k lepšímu a doufám, že to tak půjde i dál!
– SEVEN RANDOM QUESTIONS –
1. Největší módní ikona všech dob?
Princezna Amidala, Jane Birkin, Cher, FKA twigs… je jich hodně!
2. Nejoblíbenější kniha?
Mám jich mnoho, ale vracím se pořád k Just Kids od Patty Smith. A celkově mám ráda fantasy a útěky do jiných realit. Například knihy od N.K. Jemisin se mnou rezonovaly dlouho. A trošku z jiného soudku, čtu všechny knihy z vydavatelství Absynt / Prokletí reportéři. Tam beletristickou formou popisují reálné a mnohdy opravdu děsivé příběhy ze skutečnosti.
3. Kdybyste se ocitla na pustém ostrově a mohla si vzít jenom jeden módní kousek, který by to byl?
Asi bych si vzala nějaký župánek, ať je mi hezky pohodlně.
4. Ve kterém filmu nebo seriálu je podle vás nejvíce módní inspirace?
Těch mám hodně. Obecně mám ráda historické filmy i seriály. Nedávno jsem znovu viděla seriál mého mládí Chůva Fajn – to je opravdu pokladnice velmi zajímavých outfitů z kategorie bizár. Poslední film, který je totální masterpiece a pro mě velké wow do všech směrů, tedy včetně kostýmů, je Poor Things.
5. Když byste do konce života mohla navrhovat a šít pouze z jednoho materiálu, jaký by to byl?
To je strašné, to bych rozhodně nechtěla. S každou kolekcí si vybírám i nový druh materiálu, který chci vyzkoušet a naučit se s ním pracovat, takže představa, že jsem odsouzena k jednomu, mě opravdu nenechává chladnou.
6. Pracovat jen s barevnými látkami bez možnosti využít černou a bílou a nebo moct tvořit jen černo-bílé kousky?
Dejte mi bílou plus barvy a já si ty barevné látky sama vyrobím.
7. Pokud byste se mohla podívat do dávnější doby, jaká by to byla?
Zajímalo by mě toho spousta. Zejména třeba poválečná doba, chtěla bych nakouknout k Balenciagovi a k Diorovi. Nebo v 80. letech tvořit s Rei Kawakubo. Historické epochy mě hodně inspirují – zajímá mě cokoliv od baroka po secesi.
