Filip Drábek vystudoval fotografii a nová média, nyní vyučuje grafický design a vedle toho se věnuje abstraktní malbě. Do své tvorby promítá vzpomínky na dětství, motivy přírody, náhodu i křehké okamžiky každodennosti. V rozhovoru pro Fashion Map jsme společně otevřeli témata intuice, kreativního flow, sdíleného ateliéru i návratu k místům, kde se člověk cítí v bezpečí.
Jak bys popsal svou tvorbu ve třech slovech?
Vzpomínka, náhoda a klid.
Co tě nejčastěji inspiruje – lidé, filmy, knihy, prostředí kolem tebe, nebo spíš něco úplně jiného?
Nejvíce mě inspiruje svět kolem mě. Ty prchavé, těžko uchopitelné okamžiky, které často nedokážeme popsat slovy, ale přesto v nás zanechávají nejhlubší stopu. Může to být zvláštní světlo dopadající na stůl, pohled na rostlinu, která se nenápadně mění den za dnem, nebo pocit, který v nás na okamžik vyvolá určité místo či vzpomínka. Fascinují mě chvíle, které jsou pomíjivé a křehké, a přesto v sobě nesou silné emoce. Ve svých obrazech se je snažím zachytit a uchovat alespoň na okamžik před tím, než zmizí.
Jaký kus umění tě v poslední době nejvíc zasáhl?
Nejsilněji na mě zapůsobily Lekníny Clauda Moneta v pařížském Musée de l’Orangerie.
Vystudoval jsi fotografii, teď vyučuješ grafický design. Jak ses vlastně dostal k malbě? Bylo to organické, nebo přišel nějaký zlomový moment, kdy sis řekl: „Jo, tohle je ono“?
Ačkoliv jsem vystudoval fotografii, během svého pobytu v Belgii jsem absolvoval také kurzy malby a kresby na umělecké škole v Liège. Vedle toho jsem studoval grafický design, který dnes vyučuji na střední škole. Ve skutečnosti jsou to právě grafika a malba, které jsou mi ze všech výtvarných disciplín nejbližší. Kreslím a maluji už od dětství a nikdy jsem od nich nedokázal úplně odejít. Jsou pro mě přirozeným jazykem, způsobem, jak zachytit atmosféru, vzpomínky i věci, které se slovy vyjadřují jen obtížně. Možná právě proto se k nim stále vracím – jako k něčemu důvěrně známému, co mě provází po celý život.
Jaká technika malby je ti nejbližší?
Automatická kresba a malba.
Je pro tebe malba víc intuitivní proces, nebo si obraz dopředu promýšlíš?
Je to intuitivní proces. Nemám žádnou představu o tom, jak bude výsledné dílo vypadat.
Jak se dostáváš do kreativního flow? Máš nějaký rituál?
Je to vždy o náhodě.
A co když přijde kreativní paralýza? Pomáhá ti odpočinek, změna prostředí, nebo spíš návrat k sobě?
Nejspíš čas strávený na terase. Přesazování květin a bylinek, péče o moji malou zahradu. Miluji ten okamžik, kdy na květech zahlédnu berušku nebo včelu a pozoruji, jak pomalu dozrávají rajčata. To je pro mě ten nejopravdovější odpočinek – tichý, nenápadný a zároveň hluboce inspirativní.
Právě v těchto chvílích nacházím klid i podněty pro svou další tvorbu. Možná i proto se v mých obrazech v poslední době začaly objevovat housenky. Potkávám je teď na terase téměř každý den a fascinují mě svou nenápadnou přítomností i proměnou, kterou v sobě nesou.
Tvoříš bok po boku se svým partnerem Alexem ve sdíleném ateliéru, který působí jako místo, kde se potkávají dva odlišné, ale přirozeně propojené světy. Jak vypadá váš kreativní proces? Mluvíte spolu při práci, mlčíte, míjíte se v čase, nebo se navzájem ovlivňujete přímo během tvorby?
Sdílení ateliéru s mým partnerem je občas náročné, protože každý z nás potřebuje svůj prostor a vlastní rytmus práce. Na druhou stranu je v tom i něco krásného – možnost sdílet proces tvorby, vzájemně se inspirovat a být součástí každodenních maličkostí toho druhého. A i když to někdy přináší drobné komplikace, na konci dne se tomu většinou společně zasmějeme.
Vnímáš ateliér jako svůj safe space?
Je to místo, kde můžu úplně vypnout od okolního světa.
Už jsme mluvili o těch housenkách. Kromě nich ve tvé tvorbě vidíme lotos, mravence nebo slunce. Jakou roli pro tebe tyhle symboly mají? Co skrze ně reflektuješ?
Jsou to mé vzpomínky na dětství strávené na zahradě u babičky. Právě spojení se zahradou je pro mě jednou z nejsilnějších a nejživějších vzpomínek na dětství. Možná i proto se dnes snažím vytvářet podobnou atmosféru na své vlastní terase.
Bylo to období, kdy jsem se cítil nejvíce v bezpečí – obklopený přírodou, rytmem ročních období a zdánlivě obyčejnými okamžiky, které v sobě nesly zvláštní klid. Tyto vzpomínky ve mně přetrvávají dodnes a přirozeně se promítají i do mé tvorby, jako tiché připomínky místa, kde jsem se cítil doma.
Máš pocit, že se ve tvé tvorbě opakují určitá témata, ke kterým se pořád vracíš?
Ve své tvorbě se často vracím do dětství, do období, kdy jsem se cítil nejšťastnější. Do času bez starostí, obav a věcí, které by mě mohli ohrozit. Bylo to období prosté radosti, zvídavosti a bezpodmínečného pocitu bezpečí. Někdy bych si přál být znovu tím klukem, který na zahradě stavěl mravencům příbytky a dokázal celé hodiny pozorovat svět kolem sebe. Jsou pro mě cestou zpět k pocitům, které časem nezmizely, jen se ukryly pod nánosem každodennosti.
Filipova nej:
Knížka = Farma zvířat
Film = Klub rváčů
Umělec = Jean Mitchel Basquiat, Martha Jungwirth, Jackson Pollock, Cy Twombly
Umělecké dílo = Lekníny Clauda Moneta
Barva = béžová
Hudební umělec = Anna von Hausswolff, Madonna, Pink Floyd
Písnička = Madonna Deeper and deeper
Město = Paříž
Módní návrhář = Rei Kawakubo, Yohji YAMAMOTO
Vůně = moře
