(text: Olga Sládková, Silvia Haupt Kozonova, foto: Katka Sliacka)
Ve Fashion MAP jsme prošli různými fázemi. Vznikli jsme jako projekt dvou lidí a postupně se k nám přidávali další a další členové. Je jedno v jaké fázi jsme kdy byli, hlavní pro nás zůstaly principy otevřenosti a spolupráce. Díky Fashion MAP jsme chtěli lokální módu dostávat z naší sociální bubliny. A o tom byl i celý náš Talk&Brunch event pro profesionály, který jsme pořádali spolu s partnery ze zemí Visegrádské čtyřky. Hlavním tématem bylo, zda-li se může centrální Evropa stát regionem “The next big fashion names”.
Spolupráce je klíč k úspěchu Je třeba začít spolupracovat s veřejným sektorem, a hlavně, z módy udělat úplně normální obor podnikání. A to je velká výzva.
První část talku byla věnována stavu české módní scény. Kam se za posledních pět let posunula? Co se povedlo a na čem je třeba ještě pracovat? A jak by bylo možné situaci zlepšit? O tom všem diskutovaly panelistky Veronika Ruppert (za novináře), Martyna Szabadi (za úspěšné značky z Maďarska a Polska, bývalá ředitelka Societe fashion hub v Budapešti), Katarina Král (za nákupčí a strategické vizionáře) a Viola Fetisova, spoluautorka právě probíhajícího výzkumu o lokálním módním průmyslu, který probíhá za podpory Institutu umění. Důležité však byly i hlasy z publika, např. návrháře a vysokoškolského pedagoga Pavla Brejchy. Jak to tedy je? Kde je zakopaný pes?
V diskuzi jsme se shodli, že problémy jsou v zásadě tři – a nejde ani tak o vady, jako o vlastnosti, které jsou bohužel ve středoevropském prostoru příliš koncentrované.
První oblastí je nepřekvapivě školství, a to na všech úrovních. Jde o problém učňovského školství a z něj pramenícího nedostatku řemeslníků, švadlen a střihačů. Jak bychom mohli přesvědčit žáky, že řemeslo je perspektivní a dobrý řemeslník si vydělá i násobně více než průměrný vysokoškolák? Dále je tu otázka středních a vyšších odborných škol, které chrlí absolventy v takovém množství, že je trh práce nedokáže vstřebat. Nehledě na to, že se ukazuje nízká kvalita těchto škol – jak řemeslná, tak umělecká. Nakonec pak věčně aktuální otázka vysokého školství. Je módní návrhář spíše nezávislý umělec, nebo podnikatel?
České školství vychovává především umělce. Nezávislé, tvořící pod svým jménem, kteří kladou důraz na kreativitu a jedinečnost. Nejsou to ale jenom školy, celá česká společnost jako by jedince tlačila k tomu, být osamělým bojovníkem. Solitéři se jen pozvolna učí spolupracovat s lidmi z jiných oborů, přijímat investice, nebo si “jen” nechat poradit. Pocit, že si všichni vzájemně konkurujeme, měli bychom se před sebou mít na pozoru a raději si ani vzájemně moc neradit, aby nás kamarád nepředběhl… to je velká brzda, která vede k jedinému. – neprofesionalitě.
V praxi to znamená mnohé. To, že návrháři žijí ze zakázek a jsou tak v podstatě jen lepšími zakázkovými krejčími. To, že kvalita zboží neodpovídá ceně – a tak bonitní zákazníci nakupují buď z lítosti, nebo jdou jinam. Nevznikají kolekce a nebo, když už vzniknou, není možné je připravit pro trh. Málokdo se vyzná v administrativě a právu, takže se spolupráce uzavírají na dobré slovo, smlouvy jsou krkolomné a často to končí hádkami a pláčem. Mimochodem, o tom, jaký je rozdíl mezi profesionálem a amatérem, už byla napsána spousta knih (v češtině např. Na volné noze od Roberta Vlacha).
Český trh se ale posunul. Vznikají tady úžasné věci, jsou tu skvělí a talentovaní lidé. Je tady touha po krásné lokální módě. Ale je třeba jít dál. Představit módu institucím jako zdroj cestovního ruchu, jako potenciál pro export i rozvoj regionů. Ukázat, že zlaté české ručičky, to nejsou jen ruce montérů v automobilkách. Ukázat zájemcům, že móda má právě tolik bolestí, jako třeba stavebnictví. Ukázat, že lokální neznamená předražené, příliš luxusní, nebo usedle nudné a bez vkusu. Je třeba začít spolupracovat s veřejným sektorem, a hlavně, z módy udělat úplně normální obor podnikání. A to je velká výzva.
Velkou roli sehrávají dílny a fabriky. Je nepsaným pravidlem, že žádný z návrhářů nesdílí své kontakty na dobré krejčí nebo fabriky (ano, je tady mladá generace, která přemýšlí jinak, ale zatím je v menšině). Argumentem je, že by pak všechna tvorba vypadala stejně – ale není přeci na návrhářích, aby navrhli svoje kolekce originálně a rozpoznatelně? Když už se i k dobrému krejčímu dostanete, zřejmě si musíte počkat v pořadníku. Pro mnohé továrny není těch pár kousků, které se zadávají z lokálních dílen do výroby, nijak zajímavých a prioritu mají velké zakázky ze zahraničí. To, že povolání šiček vymírá, je již obecně známá informace a není tomu jinak ani v ostatních západních zemích. V naší zemi k tomu určitě přispívá fakt, že se na toto řemeslo dívá spatra, nijaký student s dobrými známkami nechce skončit jako šička. A když už mají lidé sklon studovat něco podobného, vyberou si módní návrhářství. Posledním, ale velice důležitým faktorem, proč šičky z našeho průmyslu mizí, je nedostatečné finanční ohodnocení. Průměrný čistý plat se totiž pohybuje – jak zmiňuje Viola Fetisová – kolem 13 000 Kč, což není dost ať už žijete kdekoliv. A tak se mnoho vzdělaných žen rozhodne povolání změnit s vidinou lepší a méně náročné práce. A přitom se možná jedná o paradox. Podle Ivy Burkertové ze značky ODIVI její švadlena dokáže jako živnostník vydělat mnohem více peněz, než kdyby šila v továrně. Protože je švadlen málo a poptávka od designérů je poměrně vysoká, dokáže si dobrá švadlena vydělat i kolem 30 000 měsíčně.
Kromě školství a problémů uvnitř průmyslu padla také otázka financování kolekcí, a vůbec celého rozběhnutí vlastní značky po škole. Mnozí studenti se raději zadlužují v bankách, než aby vyhledávali různé dotace nebo granty. Je to jednak způsobeno nízkým povědomím o možnostech, nebo časem a administrativou, kterou se návrháři musí v případě grantů zabývat. Bez grantů nebo investorů však často nemají na tvorbu peníze a tak se ocitají v bludném kruhu. Jenou z cest, jak získat peníze na své kolekce, jsou kolaborace. Skvělým příkladem může být spolupráce obchodu Bibloo s návrhářem Jakubem Polankou, nebo street wear obchod Footshop, který už druhou sezónu připravuje kolekci se značkou LAFORMELA.
Diskuzí na toto téma bylo v našem byznysu už mnoho. Ale jenom pár nabízelo řešení. Diskuze, kterou Fashion MAP/V4 vedla, má za cíl nejenom probrat problémy, kterými naše fashion scéna trpí, ale inspirovat se tím, jak to dělají ostatní země ze středoevropského regionu. Bylo to moc hezké dopoledne, a proto jsme se rozhodli, že Fashion MAP diskuze budou určitě pokračovat. A budou nejen pro profíky, ale taky pro ty, které móda neživí, ale “jenom” zajímá.
