Lucie Kratochvílová o byznyse s vintage módou a obdivuhodně skromných ambicích s projektem Lula Vintage

Když v pondělí 2. ledna letošního roku Lucie Kratochvílová poprvé otevřela dveře svého nového butiku v Řipské ulici na Vinohradech, měla vše poměrně jasně promyšlené. Zkušenosti s prodejem vintage módy sbírala už nějaký čas na Instagramu i nejrůznějších pop-upech. Něco jí ale stále táhlo k myšlence, že Praze chybí projekt, který by uměl ty pečlivě vybrané, ale zahozené, kousky, kterým stojí za to dopřát druhou šanci, prezentovat v jiném světle. Hrabáren, lepších i horších sekáčů, online prodejců, bloggerů vykořisťujících své šatníky, které stály jeden hashtag #spoluprace, tu bylo tak nějak dost. V hlavě totiž pořád měla ten živý obraz z losangeleské pobočky značky Reformation na Melrose Avenue, kde dokázala utratit pár tisíc za koženou kabelku, která zkrátka měla něco navíc. Možná to byl ten minimalistický a designem políbený prostor, možná ta myšlenka, že tahle kabelka v sobě nosí hromadu vzpomínek a nově do ní může uložit taky ty vlastní. „Když jsem tohle byla schopná utratit za odrbanou, ale krásnou vintage kabelku já, která se pohybuje v tomhle světě a dobře zná reálné náklady, musí to okouzlit přece taky další lidi. V Česku je tradice nakupování vintage módy poměrně mladá, lidi znají vetešnictví, ale určitá prémiovost by mohla pomoct, “ řekla si a zanedlouho bojovala o lukrativní prostor v srdci Vinohrad, kde proudí uvědomělé zákaznice i zvědaví turisté.

První měsíce fungovaly perfektně. Aby ne, fotogenický světlý prostor a štendry plné stylových kousků, které následují trendy ze světových metropolí i předních instagramových účtů, vábily zejména mladší generaci, která touží po originalitě, ale zároveň čistém svědomí nad planetou ušpiněnou od levného textilu. Tahle generace už nemá naučené to spojení špinavého sekáče s cenovkami od deseti korun po sto padesát za luxusní sako z Prostějova. Pro trh střední a východní Evropy totiž sekáče ještě nedávno znamenaly spíš destinaci pro nižší třídu, která si nemůže dovolit nákupy v zahraničních řetězcích. Jen blázen by utratil pár stovek i tisíc v sekáči. Zajímavým paradoxem ovšem je, že od pradávna nemáme problém zaplatit majlant za kus historie ze dřeva nebo stříbra ve starožitnictví, ale rychle roztočený módní průmysl zkrátka udělal z oblečení artikl děsivě krátké spotřeby. Kreativní obchodníci jako Lucie a projekty typu Lula a mnoho dalších se v tom dnes zkrátka snaží udělat pořádek. Nahlédnuto našima očima – jen blázen by neutratil těch pár stovek za kožený kabát z fajnové jehnětiny nebo košili ze stoprocentního lnu.

„Naše zákaznice jsou zejména holky okolo pětadvaceti, které hodně cestují, znají zahraniční sekáče, a proto si naše ceny spíš chválí. S negativními reakcemi jsme se setkali, ale šlo zejména o starší paní, které šly okolo náhodou. Ptaly se, jestli ty velké peníze odvádíme na charitu,“ směje se Lucie i já, když si představím, jak těžko se odhaduje marže, která v sobě ukrývá hodiny strávené probíráním se koši se starým oblečením, benzín za každodenní tažení do zapadlých koutů, čas věnovaný praní, žehlení, opravám a prezentaci, nájem, plat zaměstnanců a nakonec to umění vybrat a kombinovat historické kousky tak, aby perfektně rezonovaly v současném zeitgeistu. No vážně, jak teda funguje cenotvorba v sekáči, zajímam se. „Na začátku jsme si sestavili kategorie a srovnali je s cenami na trhu. Nějaký odhad jsem se naučila už při předchozím prodeji přes Instagram a na pop-upech. Kousky oceňujeme ale také podle kvality, a tak abychom zůstali konkurencí a lepší variantou pro nákupy v řetězcích. Měla jsem pocit, že budu muset argumentovat, proč je lepší nakupovat upřednostnit kvalitu z druhé ruky, ale upřímně řečeno to nebylo třeba. Dneska mě o to víc těší zákaznice, které sem naučily chodit také svoje maminky nebo pánské protějšky,“ vysvětluje Lucie a zároveň přiznává, že s muži a módou bude v Česku ještě hodně práce, a tak marketing upírá spíš na dámské publikum. Pokud by ovšem argumentovat přece jen musela, téma udržitelnosti by bylo překvapivě až na druhém nebo třetím místě: „Naše značka je módní a sexy a chci, aby sem lidi chodili hlavně proto, že jim naše věci sluší. Přínos pro planetu je přirozená a příjemná součást projektu, ale stavět na ní nehodlám.“

Ale co cashflow a může uživit cool second-hand sáme sebe? „Celý život pracuji v marketingu a teď jsem měla postavit značku od začátku do konce. Projekt jsem stavěla s tím, že se uživí a zaplatí mi výplatu, kterou jsem dostávala v korporátu, abych se tam nemusela vracet, ale rozhodně ne s vidinou, že půjde o velký byznys, na kterém zbohatnu. Takové ambice nemám a ani by to za těch podmínek, kdy vybírám vše ručně, nešlo. Na základě odhadu jsem si sestavila byznys plán – spočítala jsem si, kolik by mohlo přijít do obchodu lidí, kolik kousků v průměru nakoupí a ono se to ukázalo jako správné, tedy dokud nepřišla karanténa. Počáteční investice byly velké a my museli ze dne na den zavřít, bylo to těžké. Na druhou stranu nám to pomohlo uvědomit si, že se neobejdeme bez online platforem. Vrátili jsme se s prodejem na Instagram a dokopalo nás to postavit e-shop,“ hodnotí poslední měsíce Lucie.

Jaká bude móda příštích měsíců či let, můžeme jen hádat. Respektovaná autorita v módním průmyslu, portál Business of Fashion, očekává, že trend růstu nakupování vintage módy klesne, a to zejména díky poněkud nesmyslné paranoii, kterou ztělesňuje obava z oblečení, které už na sobě někdo měl. S Lucií se nicméně shodujeme na tom, že rozhodující roli na českém trhu bude hrát finanční situace. Nové udržitelné značky jsou stále otázkou spíše privilegovaných zákazníků a přívětivé cenovky na oblečení z druhé ruky mohou fungovat jako oboustranně výhodný nákupní faktor.

Tak jako tak vidí Lucie budoucnost Luly poněkud skromně: „Další pobočku rozhodně neplánujeme. V životě vyznávám minimalismus, a to platí také v přístupu, kdy chci mít tak akorát, abych žila spokojeně. Nemám příliš velké ambice, nechci být ve Forbesu, důležitější je pro mě balanc osobního života, rodiny a práce, která mě baví. Teď se těším, až se vše zase ustálí. Přála bych si, aby se Lula stala přirozenou součástí Vinohrad, vydržela tu mnoho let a nabízela program pro místní komunity. Už od počátku totiž vidím Lulu jako platformu pro lidi, které baví móda. Ráda bych na zdejším dvorku pořádala fashion talky se zajímavými lidmi, hudbou a posezením nebo nabízela workshopy s návrháři, které naučí zákazníky přešívat a upravovat svoje staré kousky. Snad jim letošní léto v Praze bude přát.“

Už nezbývá jen poděkovat a zaplatit za Andreyny úlovky – oversized tričko Deus a asymetrickou koženou bundu jako vystřiženou z trendového newsletteru Farfetch. Kauf za dvanáct stovek, který se vám na Václaváku nepovede.

Podobné texty

Obřad plný alter eg: návrhářka Tereza Rosalie Kladošová představila svatební kolekci

Včera v podvečer představila designérka Tereza Rosalie Kladošová v...

II.díl vintage tipů: jaké prodejny byste neměli minout?

Poradíme, kde nakoupit vintage a nešlápnout vedle Druhý díl tipů...

adidas v zajetí barev: ukrajinská značka KSENIASCHNAIDER oživila kultovní tenisky

Společnost Adidas po první úspěšné kolaboraci s udržitelnou ukrajinskou...