Jak byste odpověděli na otázku ‚kdo může za neudržitelný systém módního průmyslu‘? A nebo ‚kdo by měl jako první začít s tranformací tohoto systému‘? Mohli bychom si na to na Fashion-Map udělat anketu a stejně jako při různých debatních skupinkách a akademických hodinách udělat seznam zainteresovaných osob (pro lidi deformované cizím jazykem toto slovní spojení referuje k ‚stakeholders‘) módního průmyslu, určit jejich důležitost a moc s něčím pohnout.
Studenti často jmenují ‚značky‘, potom většinou příjdou ‚spotřebitelé‘ a potom ‚vláda‘. Čtrvtou odpovědí je většinou ‚všichni‘, každý za sebe. Jednoduše ‚be the change you want to see in the world‘ jako Gándhí a pod tímto mottem na Mapě publikujeme tyto články.
Se zkušeností z velkých korporací jsem se vždy přikláněla k odpovědi: vedení. Na to, abyste dělali svou práci v respektu k etickým hodnotám a principům dlouhodobě udržitelného rozvoje, potřebujete pochopení a podporu vašich nadřízených a oni zase pro vyjádření své podpory vám potřebují podporu svých nadřízených.
Pokud jste ale designér, můžete spoustu věcí ovlivnit tím, jak navrhnete svou kolekci a jaké požadavky na dodavatele budete mít. V poslední době designéři jakoby ztratili svou moc a snad i svůj význam. Veškerá kreativita se ze studií a dílen posunula do kanceláří oddělení marketingu a komunikace. Designér je dnes ‚jen‘ člověk, který poskládá dohromady kolekci, nakombinuje povely od oddělení marketingu do předem daného počtu kalhot, triček a kabátů. Finální vzhled kolekcí není jeho vůle, ale okomentovaná a upravená verze podle přání onoho vedení a možností rozpočtu. Ve Francii se již dokonce ani pojem designér nebo návrhář nepoužívá. Zde se říká ‚stylist‘ – člověk s nadáním věci kombinovat, ne vytvářet.
Móda ale prochází svou revolucí, nebo spíše re-evolucí, tranformací krok po kroku. Tímto procesem prochází i role designéra. Znám firmu, která hledá designéra ‚eco-ethical kolekce‘. Jsou firmy, velké nadnárodní firmy jako F&F a TOPSHOP, které vyhladávají designéry a malé značky, které mají know-how v upcyklaci a mohou přinést řešení environmentálních a ve finále i ekonomických problémů. Pokud jste snili o slávě Yves Saint Laurenta, to je bohužel už za zenitem. Vaše budoucnost tkví v propojení estetiky s know-how v obslati, kterou dnes firmy vyhledávají.
Navíc designérům hraje do noty i to, že design produktu je to, co určuje celý jeho ‚životní cyklus‘. Design (a tedy i designér) určuje zásadní položky – jaké bude procento odpadu z produkce je dané střihem (představte si, že každý rok je více než 15% světové produkce textilu ‚odpad’ ještě před tím, než se z ní stane finální produkt). Jaký bude mít produkt dopad na životní prostředí je dané výběrem materiálu, jeho barvou, potiskem, bělením. Co je však zásadní je, že design produktu a jeho složení určují budoucí upotřebení produktu pro recyklaci. V dnešní době je tento koncept zohledněn je v minimální míře a drtivá většina produktů na trhu nejsou určeny pro další využití. Tím se recyklace – tato zdánlivě bohulibá činnost – stává často ještě horší alternativou, než samotné pohřbení produktů. Nebezpečné a toxické látky obsažené v našem oblečení nebo třeba PET lahvích se znovu dostávají do výrobního procesu a často se musí přidávat další chemikálie, aby se zmírnila škodlivost těch původních. Ani PET lahve, ani oblečení dnes ale není navrhováno tak, aby bylo dále recyklováno (až na jisté výjjimky). Jejich recyklace je tedy nepřirozený proces, který se snaží zmírnit původně napáchané zlo.
Co kdybychom místo toho měli na trhu oblečení bez obsahu nebezpečných chemikálií, které bychom po jeho donošení mohli buď s čistým svědomím přidat na kompost a vrátit do přírodního koloběhu, nebo ho odevzdali zpět výrobci a on by z něj bezpečně udělal produkt nový? Pokud vám toto něco připomíná, ano, jedná se o Cradle to cradle systém, princip uzavřené smyčky, o němž jsem se tu již zmínila v kapitole 4. Pokud vám tato představa světa příjde lákavá, víc se dočtete v knize Cradle to Cradle – Remaking the way we make things od Williama mcDonougha a Michaela Braungarta.
