Anežka Matějů Mrzílková, studentka Technické univerzity v Liberci, patří k mladé generaci návrhářek, které vnímají udržitelnost jako samozřejmou součást tvorby. S její prací jsem se poprvé setkala na vlastní kůži před pár lety na přehlídce Vision, kde představila kolekci Usíná na seně. Dnes si povídáme o vnitřní potřebě tvořit, kritickém vztahu k trendům i o nejnovější kolekci Andělé procitají, která vznikla z fascinace oblohou a jejími proměnami.
Kdo jsi jako návrhářka – a kdo jsi mimo ateliér? Když zrovna netvoříš, kde tě můžeme nejčastěji potkat?
Jako návrhářka trávím spoustu času v ateliéru, kde většinou poslouchám hudbu nebo podcasty. Sedím, kreslím, šiju, stříhám a když pracuji, bývám hodně ponořená do soustředění a nerada se nechávám vyrušovat. Kromě času v ateliéru ale také často běhám po Praze a sháním látky a materiály, takže nejsem jen u šicího stroje, ale neustále v pohybu za věcmi, které k tvorbě potřebuji. Když zrovna netvořím, najdete mě nejspíš u koní na chatě, většinou v naprosto zabahněném oblečení, jak s kolečkem čistím výběh. Je to úplný protipól ke světu estetiky, kterým se jinak obklopuji, a právě to vyvážení na tom mám ráda. A když mám opravdu volno, odpočívám doma na gauči u nějaké telenovely.
Pamatuješ si moment, kdy sis uvědomila, že se chceš věnovat módě?
Je to klišé, ale móda mě přitahovala už od mala. Pamatuju si, že v obchůdku, kam jsme chodily s mámou, když mi bylo asi sedm let, jsem pořád koukala na princeznovské šaty pověšené nahoře na skříních. Jednou jsem ty šaty dostala, už nevím, jestli k narozeninám nebo k Vánocům, a hned jsem je začala vyšívat malými korálky. Dodnes si pamatuju každý detail. Byla bych je schopná zrekreovat a možná to jednou i udělám. To bylo něco, co mě chytlo a nepustilo. I když jsem měla jiné zájmy, vždycky jsem se k módě a látkám nějak vracela. Když jsme chodili do divadla, místo děje jsem sledovala pohyb látek, opony, zkrátka všechno, co souviselo s textilem. Myslím, že to prostě mám v krvi.
Jaká témata nebo emoce tě v poslední době nejvíc pohánějí k tvorbě?
Když netvořím, cítím neklid. Neustále přemýšlím, co bych mohla dělat dál, plánuji, organizuji a v hlavě si do detailu promýšlím nové modely. Pak mě popadne silná potřeba ty nápady realizovat a zjistit, jestli fungují i v realitě. Často tomu tak je a ten proces, od myšlenky až po fyzický výsledek, je pro mě strašně uspokojující. Vnitřně toužím vytvářet něco krásného, ten pocit krásy je pro mě zásadní. Když si šaty zkusím na sobě nebo vidím klientku, jak v nich září, jsou to přesně ty momenty, kvůli kterým chci šít dál a dál.
Vloni jsi v rámci Zlín Design Week a Vision uvedla svou novou kolekci „Andělé procitají“. Můžeš nám ji blíže představit?
Moje poslední kolekce je inspirovaná oblohou. Představuji si, že andělé nemohou pořád nosit jen bílé šaty jako na barokních obrazech, protože obloha se neustále mění. Proto jsem vytvořila deset modelů, které zachycují různé fáze nebeského cyklu – od svítání, přes bouřku a červánky až po hvězdnou noc s měsícem. Každý model představuje jinou chvíli na obloze: jeden anděl je zahalený v barvách svítání, další v odstínech denní modři, jiný se noří do temné bouře a další zase září pod hvězdnou oblohou. Ty šaty mají svůj čas a příběh a když je člověk oblékne, stává se součástí toho nebeského světa, jako by andělé ožívali přímo na mole.
Pracovala jsem převážně s deadstockovými látkami, tedy s materiály, které už někde ležely a čekaly na nové využití. Jen dva nebo tři modely vznikly z látek nových – respektive z těch, které jsem měla už dlouho doma a původně si je koupila pro sebe. Na mnoha šatech jsou ruční výšivky z českých skleněných korálků.
Tentokrát jsem si pohrála i s novými postupy: u jedněch šatů jsem například vymodelovala přímo z látky postavu anděla. Další novinkou byly keramické aplikace květin, ručně vytvořené z hlíny a přišité na černé vlněné šaty, které tvořily závěrečný model celé kolekce.
A máš v této kolekci osobní favorit? Kousek, s kterým máš spojený nějaký příběh nebo který pro tebe znamená víc než ostatní?
Jsou to určitě ty závěrečné šaty s keramickými květinami, protože jsou pro mě nejvíc inovativní. A kdybych měla zmínit ještě jeden kousek, pak světle modré korzetové šaty s ruční výšivkou z korálků. Ty jsem měla vysněné už dlouho, ale nedařilo se mi sehnat deadstockový tyl. A pak mi úplnou náhodou napsala kamarádka, že jí zbyla celá role modrého tylu ze školního projektu. Poslala mi ji a právě z ní ty šaty vznikly. Byl to takový krásný moment, kdy si všechno sedlo, osud.
Kdybys měla svou značku popsat třemi slovy, která by to byla?
Je to strašně těžké, rád bych to popsala objektivně, ale asi to nejde. Takže podle toho, jak ji vnímám, bych řekla: udržitelná, různorodá a éterická.
Jaký pocit bys chtěla, aby lidé zažili, když si obléknou kousek od tebe?
Chtěla bych, aby měli pocit, že jim daný kousek skvěle sedí, že je přesně pro ně. Aby cítili radost z toho, že oblečení nějakým způsobem vyjadřuje jejich osobnost a že v něm vypadají výborně. Zároveň chci, aby měli dobrý pocit i z toho, že si mohou dopřát nový kousek bez výčitek, protože všechny věci, které tvořím, vznikají z deadstockových nebo jinak nevyužitých materiálů. A i kdyby se to oblečení jednou přestalo nosit, už jen tím, že bylo vyrobeno z něčeho původně nechtěného, nepřispívá k tvorbě dalšího odpadu. Myslím, že právě tenhle pocit uvolnění a čistého svědomí může být v dnešní době hodně osvobozující.
Pro tvou tvorbu je charakteristická ruční výšivka či práce s deadstock materiály. Jak vypadá tvůj proces návrhu – od prvního nápadu až po finální produkt? Je to spíš intuitivní práce, nebo máš vyloženě systém a rituály?
Nápady přicházejí hlavně večer nebo v noci, když mám klid. Přes den mě obvykle nic nenapadá, protože řeším spoustu jiných věcí. V hlavě si promýšlím detaily, varianty i technické řešení a většinou vycházím z materiálů, které už mám doma, což celý proces výrazně urychluje.
Někdy jde všechno hladce, vytvořím nákres, střih a vyrobím to tak, jak jsem si vysnila. Jindy ale během výroby zjistím, že něco nefunguje úplně podle představ, a pak je to spíš intuitivní práce s textilem přímo v rukou. Zkouším, upravuji, přetvářím. Je to kombinace systematického přístupu a intuice, ať chci nebo ne.
Udržitelnost je dnes velké téma a vím, že i pro tebe je nezbytná. Můžeš nám prozradit, jakou roli konkrétně hraje ve tvé práci?
Udržitelnost je pro mě extrémně důležitá, i vzhledem k tomu, že jsem vystudovala aplikovanou ekologii vnímám tedy i širší kontext. Když tvořím pro sebe nebo připravuji kolekce, pracuji výhradně s deadstockovými materiály, které už mám doma, s poděděnými textiliemi nebo s upcyklovaným oblečením. Nechci zkrátka, aby kvůli mně vnikalo cokoliv nového, když už je toho na planetě tolik.
Udržitelnost pro mě ale není jen o materiálech, ale i o vztahu k samotnému oděvu. Vnímám, že když si klient koupí šaty za vyšší cenu, automaticky si jich víc váží. Lépe se o ně stará, pere je méně, dává si pozor, aby je nepoškodil. Naopak u oblečení z fast fashion, které stojí pár stovek, často chybí motivace věci opravovat nebo zachraňovat – když se zašpiní nebo poškodí, jednoduše se nahradí jiným kouskem. Podle mě dává smysl, že udržitelná móda je nákladnější. Cena odráží ruční práci, výšivky, jedinečné materiály a originální design a taky fakt, že daný kus už nikdy nevznikne úplně stejný znovu.
Pro mě zkrátka udržitelnost znamená: mít kousky, o které se staráme, investujeme do nich čas i energii a chceme je nosit dál, i když už třeba nejsou úplně dokonalé.
Pamatuji si, že jsme se spolu před časem bavily o určitém stigmatu kolem upcyklované módy. Máš pocit, že stále přetrvává, nebo se za tu dobu něco změnilo?
U secondhandů mám pocit, že stále existuje skupina lidí, kteří je vnímají jako „špinavé“, nebo příliš náročné na čas a energii. Ne každému vyhovuje procházet velké množství oblečení a některé prostory, zejména klasické hrabárny, mohou působit nepříjemně, ať už kvůli zápachu, světlu… Upřímně, i pro mě osobně jsou některé sekáče dost stresující. O to víc, když je srovnám s prostředím běžných obchodů nebo fast fashion řetězců, kde je všechno přehledné, navoněné a vizuálně čisté. Zároveň ale vnímám, že v mém okolí je nakupování v sekáčích úplně běžné, i když si uvědomuji, že se pohybuji spíš v určité sociální bublině.
Pokud jde o udržitelnou designérskou módu, tam už vidím velký posun. Je čím dál běžnější vidět lidi nosit upcyklované značky a přijde mi skvělé, že se tyto přístupy postupně dostávají do mainstreamu. Co ale zároveň vnímám jako problém, je určitá „lenivost“ části současné upcyklované tvorby. Často jde jen o drobné zásahy, jako jsou vyměněné knoflíky, lehké nařasení a minimální úpravy, které sice formálně spadají do upcyklace, ale z hlediska řemesla a konstrukce mi přijdou nedotažené.
Osobně mám raději přístup, kdy původní kus oblečení přestává být rozpoznatelný a materiál se využívá opravdu jako surovina pro nový návrh. Možná je to i tím, že studuji technicky zaměřený obor, takže tyhle věci vnímám velmi citlivě. Právě proto je pro mě důležité, aby upcyklace nebyla jen gestem, ale plnohodnotným, řemeslně zvládnutým designovým procesem.
Vím, že tvoříš hlavně nadčasové a udržitelné kousky, přesto se musím zeptat: sleduješ módní trendy? Jaký máš na ně názor?
Myslím si, že v dnešní době se módním trendům vlastně nejde vyhnout. Neřekla bych, že je cíleně sleduji, ale čtu módní magazíny a jsem v kontaktu s vizuálními podněty, takže se ke mně dostávají, ať chci nebo ne. Přirozeně se pak promítají i do mé tvorby. Kdybych dnes šila kalhoty, určitě by neměly úzké nohavice – jednoduše proto, že teď vnímáme široké siluety jako aktuální a esteticky přitažlivější.
Můj vkus se ať chci nebo ne mění spolu s prostředím, ve kterém se pohybuji, a některé věci, které by mi dřív přišly v pořádku, bych dnes už sama nevytvořila. Zároveň se ale nesnažím bezhlavě naskakovat na každou trendovou vlnu. Nemám potřebu vyrábět konkrétní typy kousků jen proto, že jsou zrovna v kurzu, pokud k nim nemám osobní vztah. Na druhou stranu přiznávám, že někdy mě trendy ovlivní i velmi konkrétně. Když jsem si nedávno šila šaty pro sebe, měla jsem bílou látku, kterou jsem si mohla obarvit na jakýkoliv odstín. Letos se všude objevovala barva butter yellow, líbila se mi a měla jsem chuť ji nosit, tak jsem si šaty obarvila právě do tohoto tónu. Je klidně možné, že je za pár let přebarvím na jinou barvu… I to je pro mě způsob, jak s trendy pracovat udržitelně.
Celkově bych řekla, že mě trendy ovlivňují víc, než bych si možná myslela, ale beru je spíš jako přirozené pozadí než jako jasně daný diktát. V prostředí, kde se neustále pohybujeme online, je to podle mě do určité míry nevyhnutelné.
Tvůj vztah k fast fashion si dokážu domyslet. Myslíš, že má v dnešním světě ještě své místo?
Myslím si, že fast fashion by v dnešní době už vůbec neměla mít své místo. Bohužel tu s námi asi ještě dlouho bude, ale vzhledem k tomu, kolik oblečení už na světě existuje, klidně pro několik dalších generací, si opravdu myslím, že kdyby tyto obchody ze dne na den zmizely, nic zásadního by se nestalo. Upřímně mě tohle téma naplňuje určitou úzkostí. Přijde mi absurdní a zároveň smutné, že se dnes otevírají nové pobočky ultra fast fashion značek, jako je například Shein v Paříži. Tyto obří značky zabírají místo, kapitál i pozornost, které by mohly patřit menším designérům a lokálním značkám s nápady. Je veřejně známé, že velké řetězce, včetně Sheinu, často přebírají designy od nezávislých tvůrců ze sociálních sítí a ve velkém je kopírují. My jako malí designéři se proti tomu prakticky nemáme jak bránit. Právní ochrana je pro mnohé finančně nedostupná a v globálním měřítku téměř nevymahatelná.
Smutné mi přijde i to, co tyto značky dělají s městy samotnými. Aby mohla v Paříži vzniknout obří pobočka Sheinu, musely z prostoru odejít malé lokální obchody. Známá, která tam žije, mi vyprávěla o malém krámku s přízemi, kam chodila ona i lidé z okolí, znali se navzájem a vytvářeli přirozenou komunitu. Dnes je na stejném místě anonymní módní kolos. Právě tohle podle mě fast fashion dělá. Nejen že ničí planetu, ale postupně rozkládá i lokální ekonomiku, řemeslo a svým způsobem i sociální život měst.
Osobně bych mnohem raději viděla, kdyby místo jednoho dvoupatrového řetězce vzniklo v centru města několik menších obchodů, ateliérů nebo dílen. Možná to není pohled, se kterým by souhlasil každý, ale pro mě je to představa živějšího, udržitelnějšího a lidštějšího městského prostoru.
Kdybys mohla obléknout kohokoliv na světě, kdo by to byl?
Hunter Shafer, Lady Gaga, Zendaya.
Máš v hlavě nějaký fashion milník, kterého bys chtěla jednou dosáhnout?
V současné době je to určitě velká módní přehlídka, ideálně v zahraničí, kde bych představila kolekci s dvaceti a více modely. Láká mě ten moment komplexní prezentace, kdy má kolekce prostor opravdu dýchat a vyprávět příběh v plném rozsahu. Takovým mým ultimátním snem je ale vlastní dílna, kde bychom byli alespoň v pěti lidech a společně pracovali na nových kolekcích, zakázkové tvorbě a oděvech na míru. Představa kolektivu, se kterým sdílím proces, nápady i každodenní práci, je pro mě strašně důležitá. Teď většinu věcí dělám sama nebo s externí pomocí, což sice funguje, ale není to úplně ono. Věřím, že právě tým a sdílený prostor by posunuly mou tvorbu zase o kus dál.
A nakonec – jakou radu bys dala někomu, kdo právě v módním průmysl u začíná?
Myslím, že to řekl Rick Owens: „Tvořte. Nedělejte jen skici a koláže, ale opravdu tvořte.“ Spousta věcí může vypadat skvěle na papíře, ale v realitě nemusí fungovat. Podle mě je velmi důležité vyzkoušet si věci v praxi a opravdu je realizovat, spíš než jen mít dokonalé skici. Možná je to i tím, že jsem nechodila na uměleckou školu a tolik se nevěnuji kreslení – pro mě je tvorba spíš o samotném procesu realizace. Určitě bych taky doporučila hlásit se na přehlídky, fotit své kousky kreativně, dotáhnout celou prezentaci, atmosféru i příběh kolekce do všech detailů a hlavně vše sdílet na sociálních sítích.
Zároveň je ale podle mě důležité uvědomit si, jestli je pro vás skutečně ta konkrétní cesta. Být návrhářem a mít vlastní značku totiž není jediná možnost. V módním průmyslu existuje spousta různých rolí, od stylingu přes produkci, focení, scénografii, kostýmy, práci pro modelingové agentury až po performance. Možností je opravdu mnoho. Je podle mě škoda, když lidé z módy odcházejí jen proto, že se snaží splnit určitou představu o „následování snu návrháře“ a vyhoří nebo jsou demotivovaní. Mnohem lepší je být otevřený různým rolím a zkoušet různé směry. Jen tak může člověk objevit, co ho opravdu baví a kde může být úspěšný a spokojený.
úvodní foto: @terezen
