potex03.jpg

Potex – druhá šance pro naše oděvy

Každý týden je do kontejnerů odloženo přibližně 35 – 45 tun textilu. Jenom v Praze. Co se s ním pak děje dál?

Projekt Potex (použitý textil) vznikl v roce 1999 a v současné době má 9 zaměstnanců.  “Dle údajů Ministerstva životního prostředí končí asi 97 % textilu na skládkách. Z hlediska zátěže životního prostředí se jedná o obrovský problém. V Praze a jejím okolí proto rozmisťujeme kontejnery, do kterých mohou lidé použité či nepotřebné textílie vhazovat, čímž přispějí ke snižování textilního odpadu. V současné době máme 400 kontejnerů a za rok 2014 jsme vysbírali necelých 2000 tun oděvů, bot či doplňků,” říká Lenka Jachninová.

Seznam oranžových kontejnerů Potexu najdete tady. Pro umístění kontejneru na textil je třeba souhlas příslušné městské části, které Potex platí nájem. “Někdy platíme nájemné i duplicitně – jak městské části, tak Technické správě komunikací,” říká Kateřina a dodává, “ máme zájem síť kontejnerů neustále rozšiřovat. Pravidelně se nám v mailu objevují dotazy, kdy umístíme kontejner do té, které části Prahy, nebo proč tam ještě není. Snažíme se, ale některé žádosti nám na městských částech leží i několik měsíců.”

Do kontejneru je možno vhodit jakékoli oblečení, které už nenosíme, spárovanou obuv, oděvní doplňky, nebo drobné lůžkoviny. Čisté a suché věci je třeba vkládat do igelitových pytlů či tašek tak, aby nedošlo ke znečištění.

Kontejnery se vybírají v pravidelných intervalech. “Každý týden je do kontejnerů odloženo přibližně 35 – 45 tun textilu.” Po jejich vybrání zaměstnanci Potexu vytřídí na první pohled již nepoužitelné textilie, jako jsou malé zbytky látek, zablácené či znehodnocené oděvy, které ekologicky likvidují. Každý týden pak ručně vytřídí 750 kg oděvů pro potřeby neziskových organizací. Jedná se o cílenou pomoc. Zbytek vysbíraných oděvů pak putuje do třídíren v zahraničí. 

„Třídírny v ČR nevyužíváme, protože tu neexistuje téměř nikdo, kdo by uměl takové množství textilu, které vysbíráme zpracovat. Je lehké znovunavrátit do oběhu hezké oblečení. Podstatné a velmi náročné je, jak naložit s tím ostatním. Z tohoto důvodu využíváme zahraniční třídírny. Mají ve zpracování textilu dlouholetou praxi. Jsou napojeny na země třetího světa, kde ještě unosí oblečení i horší kvality a mají mnoho odběratelů na vlnu, bavlnu, syntetiku apod. Třídírny jsme osobně navštívily„, zmiňuje Lenka s Katkou.

Dle údajů Potex je asi 7 % vysbíraných oděvů tak kvalitní, že je možno je okamžitě navrátit zpět do oběhu. 35 – 40 % pak představují položky druhé a třetí jakkosti, které ještě najdou své uplatnění v tzv. hrabárnách. Dalších 40 % pak jsou pak oděvy, které jsou používány na druhotné texílie – downcycling. Znamená to, že se využijí při výrobě vodovodních a odpadních izolací, výplně sedaček v autech, vlacích či letadlech nebo výrobě čistících hadrů a podobně. Zbytek textilu se spálí.

“Problém je, že módního průmysl vyrábí taková kvanta levných nekvalitních oděvů a produkuje tak obrovské množství textilního odpadu, že společnost neví co s ním,” upozorňuje Kateřina. Secondhandy ani firmy, které se zaobírají downcyclingem textilií, nejsou schopny veškerý vzniklý textilní odpad zpracovávat. “Může za to nadspotřeba a rozmachanost lidstva. Evropská unie bude muset chtě nechtě zafinancovat nějaký výzkum, který řekne, co dál,” doplňuje Lenka.

O rozšíření svých aktivit i do jiných lokalit než je Praha a okolí Potex zatím nepřemýšlí. “Chceme mít kontejnery v dobré dostupnosti. Bojujeme s vandalismem, kontejnery musíme každou chvíli opravovat a vůbec je udržovat.  Už se i stalo, že si do nich třeba někdo spolu s oděvy vhodil klíče. Je pro nás důležité mít možnost na tyto situace reagovat a přinášet odpovídající servis. A organizace door to door sběrů v jiných městech by se nám nevyplatila. Současná cena oděvů je tak nízká, že dovézt vysbírané oděvy třeba z Brna do Prahy by jejich cenu vynulovalo. Obchod s obnošenými oděvy je halířový byznys. Ale my v něm vidíme smysl.”

 “Moc dobře si však uvědomujeme, že recyklace textilu není z dlouhodobého hlediska ideálním řešením. Jediná recyklační cesta, která by dávala smysl by bylo navrácení se do stavu před dvaceti lety. Kdy kalhoty stály 200 marek a vydržely,” uzavírá Lenka.

Zdá se, že jediným řešením tedy je začít znovu vyrábět kvalitní oblečení a naučit společnost znovu vnímat nákup oděvů jako investici do ní samé. Každý z nás může tímto směrem udělat první krok. Už dnes. Tak hajdy do probírky. 🙂