Zatímco v minulých letech se soutěž členila na dvě kategorie – oděv a doplněk s obuví – a přes jednotné téma byly možnosti tvůrců prakticky neomezené (a do soutěže se vešlo i to, co už nějakou dobu viselo v archivech), letos došlo k razantní změně. Jednak, soutěž se tak trochu zkomercializovala, podstatnější však je zcela odlišný přístup k soutěžícím. Deset finalistů pracovalo devět dní v ateliéru pod vedením Liběny Rochové s předepsanými materiály v rudé barvě. Každý měl přidělen 5 metrů tylu a 5 metrů pevného, (+ materiálu kolik je třeba na kaliko) vrstveného syntetického úpletu. Nic víc a nic méně, až dvanáctihodinové směny, ale atmosféra prý byla úžasná, stejně jako zkušenost s profesionály v zákulisí přehlídky a s osobností Liběny Rochové. Že tedy nebylo důležité vyhrát, ale zúčastnit se? To by popíralo hlavní smysl soutěže, boj o přehlídku na MBPFW 2015 – a taky že se bojovalo.
Každý tvůrce představil svůj model, s doplňky vlastního výběru a speciálním make-upem i účesem. Nebylo nijak překvapivé, že všichni tvůrci preferovali tuhý materiál, který se krásně nesl a umožňoval prostorové konstrukce, deformace tvarů a velké objemy. Většina také vsadila na minimální členění materiálu, málokdo začišťoval okraje a jen jednou se objevil ve větším měřítku i průhledný tyl.
Za výraznější zmínku stojí dva modely, které se z „materiálu poplatného“ davu nějak vyčleňovaly. Šestý v pořadí byl model, který ani ne tak inovoval tvar, jako projevil odvahu zasáhnout do struktury samotné hmoty. Vyřezáním vrchní části tuhého úpletu se materiál začal lámat, a i když to pravděpodobně nebylo zcela podle představ tvůrce, vyřezané linie umožnily nové skládání a nový, více „origami“ rozměr. To nejlepší však zůstává nakonec, a když jako poslední na molo vstoupila úžasná rudá langusta, včetně krunýře na hlavě a klepet, bylo naprosto jasné, kdo je vítězem. I přes velmi rozpačitý výkon moderátorky si tak nakonec své ocenění odnesl Maroš Baran – a my jsme skutečně zvědavi, co nám příští rok ukáže.
